"Kořenem zla, je nedostatek poznání," Konfucius


Barbora Snopková, bývalá vlivná žena ČSSD co skončila ve vězení, se nevzdává. Ví toho však asi příliš...

19.03.2017 13:56

Barbora Snopková patřila v minulosti k vlivným lidem sociální demokracie a administrativy vlády tehdejšího premiéra Miloše Zemana. V letech 1998 až 1999 byla poradkyní ministra financí Ivo Svobody. Oba dva nakonec byli policií obviněni z podílu na tunelování mělnické Liberty, a tak oba museli nejprve opustit své funkce a později nastoupit i do vězení.

Jak Snopková v našem rozhovoru prozradila, nemíní se vzdát ani poté, co si trest odpykala a snaží se udělat maximum, aby její jméno i jméno v současné době vážně nemocného Iva Svobody, bylo očištěno. Hledá důkazy, listiny, jedná se soudy, píše dovolání i odvolání. A poznává, jak sama říká, jak je nebezpečné, když lidé posuzují vše jen černě nebo bíle. Zavzpomínala však mimo jiné například i na období, kdy v České republice vznikl Národní bezpečnostní úřad (NBÚ).

Paní Snopková, kauzu kolem mělnické Liberty, kterou jste si prošla, dnešní mladí lidé už téměř neznají. Nicméně i ti starší možná netuší, že vy jste byla jednou z těch osob, které stály u zrodu Národního bezpečnostního úřadu (NBÚ). Jaká tam byla vaše role?

Jak bývalo zvykem, když bylo třeba něco vyřídit, tak byla Barbora. A tak jsem do toho vstoupila. Pánové Tomáš Kadlec a Martin Hejl ještě s jedním jejich kolegou se tenkrát obrátili na Miloše Zemana (byl v té době premiérem), že musí vybudovat NBÚ. Ale že oni umějí tu bezpečnost, ale neumí takové ty praktické věci, jak se třeba vůbec zakládá instituce a podobně. No a Miloš se tedy rozhlédl, kývl a řekl: ‚Barboro, zařiď to‘. Tak jsme se do toho společně dali. Já řešila ty praktické i personální záležitosti, oni řešili bezpečnost. Pamatuju si, že problém byl třeba sehnat budovu, ve které by NBÚ měl sídlit. Přitom v době, kdy jsem ještě pracovala jako ředitelka Odboru národních účtů na statistice, tak jsem měla povinnost vyjadřovat se k řadě rozhodnutí. A už tehdy jsem upozorňovala, že při té překotné privatizaci, co vypukla v devadesátých letech, bude problém, abychom si nevylévali vaničku i s dítětem. A že je nutné udělat si evidenci státních budov, které budeme v souvislosti s novou rolí potřebovat. Samozřejmě se však nic z toho nestalo. Proto jsme pak poměrně složitě museli tu budovu pro sídlo NBÚ hledat.

A ty problémy pramenily z nějakých majetkových nejasností nebo z toho, že bylo náročné najít objekt, aby vyhovoval nějakým bezpečnostním kritériím?

My jsme tenkrát skutečně jezdili po různých objektech podle těch parametrů, které musí budova NBÚ splňovat z důvodu bezpečnosti. Měli jsme seznam nemovitostí, nad kterými měla zástavu Komerční banka nebo Fond národního majetku, a ty jsme objížděli a koukali jsme, jestli mezi nimi není některá budova ta pravá. Nakonec jsme objevili tu, ve které nyní úřad sídlí, i když jsem tenkrát vůbec netušila, komu ta budova vlastně patří. Stát ji totiž předtím dobrovolně prodal… Což tedy byla chyba. Ale tak to vypadalo v řadě věcí. Proto v té době Miloš Zeman věřil, že Ivo Svoboda i já jsme schopni mu v mnohém pomoci. Pravdou ale je, že to se nelíbilo celé řadě lidí. A nakonec se to i projevilo.    

Pokud zůstaneme ještě u NBÚ. Často se o tomto úřadu hovoří nyní v souvislosti s prezidentovým kancléřem Vratislavem Mynářem. Myslíte, že je v pořádku, pokud nemá už dva roky bezpečnostní prověrku?

Já se domnívám, že by tu prověrku měl mít, ale nejsem schopná rozlišit, kolik údajů má k dispozici proto, aby o ní rozhodl, NBÚ, a jaký podíl případné „viny“ je případně na straně toho kancléře. Vím jedno, že termíny toho, než se o ní rozhodne, jsou poměrně dlouhé…

To ano, navíc Vratislav Mynář podal požadované dokumenty až ke konci loňského roku…

To správné opravdu není. A už v zájmu Miloše Zemana by mělo být, aby tu prověrku Mynář měl. Měl dbát na to, aby se tím na prezidenta nevrhalo špatné světlo.

No pokud se vezme v potaz, že na prověrku, podle úrovně stupně, na který má být osoba prověřena, se čeká třeba i devět měsíců… Každopádně to asi lidem z NBÚ dá asi poměrně dost zabrat.

To určitě, někdy by si lidé měli uvědomovat, kolik práce pro tu naši zemi někdo udělá. Když si vzpomenu právě třeba na již zmíněného Martina Hejla nebo exředitele Tomáše Kadlece, kteří stáli na tom začátku, tak mám pocit, že by bývali měli dostat nějaké vyznamenání. Jenomže, jak víme, realita byla jiná a k nim daleko nepříznivější. Oba byli očerňováni. To je u nás v republice věc, kterou považuju za nesmírnou chybu. Lidi nejsou přece jen černí nebo bílí. Ale  jsou i ve všech odstínech šedivosti. Když dokáže člověk udělat něco prospěšného pro stát, tak se domnívám, že by to i ten stát měl umět ocenit a také to o těch lidech měl umět říci. Ale to se neděje, když se někdo očerňuje, nikdo nepřipomene i jeho zásluhy, i když jsou třeba obrovské. To je i případ toho Národního bezpečnostního úřadu. Vznikl v takové době, kdy bylo nutné, aby zaručil všechny podmínky pro náš vstup do NATO. Muselo se při tom odvést skutečně hodně práce.

Například, pokud vím, se v počátcích provádělo několik tisíc prověrek, zatímco v současnosti je to jen několik set prověrek ročně…

Ano, proto se domnívám, že ty naše zásluhy zůstaly nedoceněné. Jenomže to se u nás nenosí. Místo toho lítám po soudech a dodávám důkazy o tom, že jsem nevinná. Už řadu let, poté, co jsem musela absolvovat i pobyt ve vězení. Důkazy ale nikdo ani nechce vidět, ani o nich slyšet. Zejména pan státní zástupce, i když mu je předložím na stříbrném tácku. Včetně veškerých podezření, že byly spáchány trestné činy, ovšem někým jiným, než námi.

Jde o stejného státního zástupce, který dozoruje i kauzu Davida Ratha, nebo se mýlím?

Jistě. Jak jsem zažila na vlastní kůži, přihlíží jen k důkazům, které jakoby zdánlivě svědčí v můj (náš) neprospěch. Vše, co by svědčilo naopak ve prospěch obviněného, to se míjí. To je první věc, u které se domnívám, že to není v pořádku. Trestní řád totiž přece říká, že mají být se stejnou péčí šetřeny všechny věci – ty ve prospěch možného pachatele, ale i ty v jeho neprospěch. Proto podle mého dochází k porušení tohoto trestního řádu. Pan státní zástupce udělal i několik věcí, které nebyly v souladu s celým řízením a postupem. Ale já se soustřeďuju hlavně na to, protože chápu, že od obviněného se čeká, že udělá a bude říkat cokoli, aby se své viny zbavil, abych shromáždila veškeré dokumenty a papíry, které dokazují to, že jsem celou dobu mluvila pravdu. Potvrzují, že se věci mají poněkud odlišně od toho, co pan státní zástupce říká, a promiňte, také lze říct soudruh Jirát, protože byl v komunistické straně, a že opravdu nekonal v souladu s trestním řádem a nemělo to tedy u soudu projít.

Vy jste si trest odpykala, ale určitě se nevzdáváte snah o své očištění i proto, že třeba můžete mít pocit, že šlo o rozhodnutí v důsledku nějakých politických tlaků? I David Rath se vyjadřuje v podobném duchu…  

Samozřejmě, věřím, že to bylo ovlivněné politikou a tlaky z ní.

Myslím si proto, že je nejvyšší čas, aby se i tyto záležitosti začaly šetřit. Aby tito lidé v justici nebyli nějakou nedotknutelnou sférou, která ale může vše. Lidi jsou lidi. Mají dobré a špatné vlastnosti i chyby a může je něco svést – i ty soudce. Ale soudy, pokud se k nim dovoláváte již po nějakém verdiktu, tak často vezmou jen ten původní rozsudek, okopírují ho a samozřejmě už si pak netroufnou vydat jiné rozhodnutí oproti kolegům. Důvod? Co kdybychom je taky jednou potřebovali? Je to citlivé, každý soudce se obává, kdyby klopýtnul, že by taky potřeboval, aby ho ti kolegové podpořili a podrželi. A to, že kvůli tomu někdo sedí ve vězení a třeba nevinně? No tak tam sedí…

To, co vše děláte proto, aby znovu byla vaše kauza otevřena, svědčí skoro o práci na plný úvazek. Jste už v penzi?

Jsem, ale nesedím doma a nepletu, to fakt ne. Vedle toho hledání dokumentů a důkazů pro soudy, různě dál spolupracuji s několika firmami, zabývám se i spoluprací s jedním velmi dobrým nadačním fondem, jehož jméno nyní prozradit ale nechci. Myslím si však, že dělá a připravuje dobré věci. A těší mě to. Líbí se mi jejich myšlenka. Samozřejmě též pomáhám v péči o pana Ivo Svobodu (bývalého ministra financí), který je velmi těžce nemocný.(pozn. red. zemřel počátkem roku 2017)

Zřejmě se na něm podepsalo i to vězení…ostatně, jak vy jste snášela pobyt za mřížemi? Muselo to být velmi náročné?

Samozřejmě, že u osoby, která je známá z médií, je to vždy složitější, pokud se ve vězení ocitne. Všichni čekají, jaká bude, myslí si, a tak to bylo i u mne, že tam nakráčí někdo s korunou na hlavě a bude si myslet kdo ví co. I díky médiím je pro takové lidi a ženy obzvlášť, vytvořený takový obraz, že jen chodí někde po Pařížské ulici a nakupují tam na sebe drahé hadříky, šperky nebo kabelky. A co je hadr na podlahu, že absolutně neví. Jenomže já byla zvyklá celý život pracovat.

Mimochodem, když vám do toho skočím, kolikrát jste si byla něco koupit v Pařížské ulici?

Ani jednou. Když mám čas, tak si na sebe šiju. A těším se, že se zase brzy k tomu šicímu stroji dostanu a něco si na sebe ušiju. Ostatně většinu svých nejlepších šatů jsem si dělala sama. Tak dlouho na nich dělám, dokud necítím, že to je ono. Kdežto když si to člověk pořídí jinak, nikdy to není úplně přesně ono, i protože se to pořizuje většinou dost v chvatu. Když si to člověk sám ušije, nebo mu to ušije švadlena, je to jiné.  Musím ale přiznat, že i když jsem v Pařížské ulici tedy nikdy nenakupovala, trochu luxusu si dopřávám. Ráda koukám na módní přehlídky. Hledám tam inspiraci, to ano. Stále si ale myslím, že pořídit šaty si lze vždy hlavně racionálním způsobem.

A když se tedy vrátíme ještě k tomu vašemu pobytu ve vězení, pokud jste ochotna se u toho ještě zastavit – jak vás třeba přijaly a jak se k vám chovaly spoluvězeňkyně?

Ta děvčata z vězení samozřejmě čekala, že v mé osobě tam přijde někdo s deseticentimetrovými nalakovanými nehty, tou korunou na hlavě a prostě nebudu vůbec tušit, jaký je normální život, a tím méně život tam, ve vězení. Ti lidé, co neměli možnost mít tu zkušenost ve svém životě prožít třeba i nějakou mediální pozornost, tak mají většinou chuť to tomu dotyčnému, co mezi ně přijde a takovou zkušenost má, osladit. Bylo to celkem vidět, když jsem byla postavená před to, že mám uklízet. To napětí, se kterým mě spoluvězenkyně pozorovaly, jak se s tím vypořádám, by se bývalo dalo krájet. Jelikož jsem ale zvyklá opravdu od dětství pracovat zcela normálně na všem, smažím, peču, vařím i uklízím, tak jsem to dělala a nebyl žádný problém. Zvládala jsem to i tam a ty holky, co tam byly se mnou, viděly, že se práci nevyhýbám. Postupně zjistily, že jsem jiná, než si o mně vytvářely jen z médií představu. Pracovala jsem s nimi v evidenci knížek v místní knihovně, taky jsem se zařadila do kroužku háčkování a pletení, kde jsme háčkovaly věci a někdy i oblečky pro panenky s ostatními pro děti ze školky v Ďáblicích. To mne bavilo. Postupně přišla děvčata i vzhledem asi k mému věku, na to, že se mi můžou svěřit. Že když jim přišly nějaké papíry, které je měly ještě podrtit na tom jejich osudu a přidat jim něco dalšího (pohledávky atd.), tak jsem jim pomáhala a psala různá odvolání. Ta děvčata nevěděla, ani v čem se mohou odolat, jak to vypadá a na advokáty taky neměla.

Když se ukázalo, že v tom mám úspěch a přineslo to kladné výsledky, tak ta děvčata byla nesmírně vděčná. Měla někoho, komu se mohla svěřit i s osobními partnerskými problémy – když je v době, co byla zavřená ve vězení, partneři opouštěli, jelikož si někoho jiného našli. Když jsem z vězení po třech a půl letech odcházela, odcházela jsem i z role maminky, babičky. A holky, co zůstávaly, plakaly.

Nicméně, když se za vámi zavřela vrata vězení, určitě jste začala sledovat opět i vývoj na politické scéně. Jak se třeba díváte na to, že je Miloš Zeman nyní prezident a často se na jeho hlavu snáší kritika?

Myslím si, že znám Miloše Zemana dost dobře. A myslím si, že u nás je zvykem, že buď je někdo jen milován nebo pak nenáviděn. A není nic mezi tím. Nebere se to, že jde o živého člověka, který má ty a ty vlastnosti, ty a ty chyby. I Zeman je takový, jaký je, a nedá se říct jen jednoznačně, že by byl dobrý nebo špatný prezident. Hodně věcí dělá dobře, prezentuje svůj názor a na ten má nárok. Nemyslím si, že by měl být prezident znásilňován a nesměl říkat svůj pohled a názor na věci. Možná snad jen může někdy chybět to, že by to měl řádně označit jen jako jeho osobní názor. Nicméně – je to oficiální osoba, a tak bychom ji měli brát. Každý člověk někdy udělá chybu a přešlap – i politici, či prezidenti. Ale kvůli tomu bych ho nezatracovala a myslím, že si to ani nezaslouží od jiných. 

Musím zdůraznit, že si Miloše Zemana cením například teď za jeho stanovisko k islamistům. My přece také, když jedeme do jakékoli arabské země, musíme respektovat jejich pravidla, nesmíme se tam třeba políbit na veřejnosti, ženy se musí zahalovat. A konat vůbec tak, jak oni jsou tam zvyklí. Proto se Zemanem velmi souhlasím v tom, že oni když přijedou k nám, měli by se chovat také podle našich zvyklostí. A když jim to nevyhovuje, říci jim, že mají otevřenou cestu tam, kde se zvyky, které vyznávají, dodržujou.

Kritické hlasy na adresu prezidenta zaznívají někdy ale i z řad sociálních demokratů. Jak vy se díváte na současnou sociální demokracii? Členkou této strany asi již nejste? 

No to je taková zajímavá situace. Asi už opravdu nejsem členkou ČSSD, ale přiznám se, že nevím. Když začalo naše trestní stíhání, tak jsme napsali, že žádáme o pozastavení členství v ČSSD do doby, než bude případ uzavřen, a do doby, než bude vše pravomocně rozhodnuté. Ono rozhodnuto sice už je, ale vzhledem k tomu, že se stále nevzdávám a píšu ta různá odvolání, tak se případ stále vleče a není definitivně uzavřený. I z hlediska našich zákonů to tedy ještě ukončeno není. Já sama se už ale necítím být členkou sociální demokracie – tedy ne té, která je nyní.  

Přece jen – některé osobnosti – třeba i z minula – snad vaše sympatie mají?

Já bych řekla, že velkým přínosem pro sociální demokracii dneška, je Jiří Dienstbier. Malý Jirka, jak jsme mu říkali za doby velkého Jiřího, jeho otce. Je obdivuhodný a jde ve šlépějích svého táty. Ale jako jedinec to stejně všechno neutáhne. Řekla bych, že ta ČSSD prostě ztratila akceschopnost.

 

Rozhovor byl publikován 30.1. 2015

—————

Zpět