"Kořenem zla, je nedostatek poznání," Konfucius


Černé mraky nad Angelou. Nebo nad celou Evropou?

31.10.2015 09:27

Nad Angelou Merkelovou se podle všeho stahují temná mračna. Ještě nedávno přitom patřila k respektovaným političkám nejen v Německu, ale minimálně i v celé Evropské unii. Nyní, zdá se, je její sláva tatam. Stačilo k tomu jen několik posledních měsíců, a to, jak se rozhodla postavit a rozhodovat v záležitostech souvisejících s uprchlickou krizí.

Nutno dodat, že to neměla jednoduché – už jen proto, že je Němka a nese si sebou cejch Němců z toho, že to byli oni včele s Adolfem Hitlerem, kdo rozpoutal dosud nejhorší světovou válku v dějinách. Někdo říká, že právě to ovlivnilo německou kancléřku v tom, že de facto „pozvala“ do Německa a Evropy statisíce migrantů z Afriky i Asie. Že se prostě paní Merkelová bála, pokud by se přílivu uprchlíků radikálně postavila, že by německý národ byl opět obviňován z nelidskosti či dokonce fašismu… Kdo ví. Dnes už to vzít zpátky nejde.

Trestní oznámení za vlastizradu

Pravdou je, že Angelu Merkelovou už nemá ráda najednou poměrně velká skupina Němců. Někteří ji obviňují dokonce z vlastizrady a podali na ni už 400 trestních oznámení! Vzhledem k tomu, že Němci nejsou takoví přeborníci, jako například Češi, co podávají trestní oznámení, jak na běžícím páse, i když dopředu tuší, že nemají ani šanci na úspěch, svědčí to o tom, že obliba Merkelové prudce klesá a Němci na ni dostali pořádnou pifku.

A tak se německé nejvyšší státní zastupitelství bude muset probrat těmi zhruba 400 trestními oznámeními na kancléřku, která byla podána kvůli jejímu postoji v uprchlické krizi. Obvinění je přitom silné – podle těch, co trestní oznámení podali, se svým vstřícným postojem k běžencům se Angela Merkelová dopustila vlastizrady. A to je silná káva.

Navíc rozzlobení Němci v trestních oznámeních tvrdí, že kancléřka také ohrožuje vnitřní bezpečnost Německa, když nebrání běžencům v příchodu do země. Autoři podání jsou přesvědčeni, že uprchlická krize může ohrozit ústavní uspořádání Německa. Objevují se dokonce i názory z řad německých právníků, že Merkelová svým jednáním ohrožuje životní podmínky Němců, což může „vést k jejich částečné či fyzické likvidaci“.

Uvidíme, jak trestní oznámení dopadnou – prý údajně nemají příliš velkou šanci na úspěch. Pravdou však je, že díky postoji Angely Merkelové do Německa jen v letošním roce podle neoficiálních údajů dorazilo asi 800 tisíc žadatelů o azyl. Očekává se, že do konce roku se číslo ještě navýší a tato země bude vstřebat až 1,5 miliónu běženců. To není zanedbatelné číslo, zvlášť když je třeba mluvit o tom, že jde o lidi, kteří budou nutně potřebovat čas ke své integraci, poněvadž přicházejí ze zcela odlišného prostředí, kultury, tradic a zvyklostí…

Na klidu určitě nepřidá ani to, že v Dolním Sasku se podle zpravodajského serveru The Local jen minulý týden ztratilo více než 700 ze 4000 uprchlíků, kteří tam byli ubytováni. Místní úřady nemají představu, kde se nezvěstní uprchlíci aktuálně zdržují. Kolik takových jich je na pochodu Evropou celkem aniž bychom vůbec věděli, kdo jsou, kolik jich je a co od nich lze čekat?

Připusťme si pár spekulací (a přejme si, aby byly mylné)

V některých předchozích textech jsem upozorňovala na různé spekulace a konspirační teorie, které se v souvislosti s uprchlíky vynořují. Dovolím si to i tentokrát s tím, že NETVRDÍM, že se věci takto mají. Jen předkládám k úvaze, že by teoreticky mohly.

Určitě si vzpomeneme všichni na ve své době vůdce jejich lidu – třeba Saddáma Husajna v Iráku či Muammara Kaddáfího v Libyi. Oba tito muži byli – zjednodušeně řečeno – určitou dobu v přízni Spojených států a těšili se i jejich určitým vlivům. V určitých okamžicích, které abych se držela i trochu faktů, rozeberu níže, však sympatie USA ztratili a oba nakonec museli násilně zemřít.  Téměř by se nabízela myšlenka – dokud se hodili, bylo to fajn, pak museli odejít ze hry. Je to hodně velká spekulace, ale nemůže podobný osud potkat třeba i Angelu Merkelovou? Scénář může být pochopitelně jiný, přizpůsobený evropským podmínkám, nicméně bolestivý by mohl být tak jako tak. A stejně jako v zemích obou jmenovaných diktátorů, by dopady tvrdě pocitili i obyčejní lidé…

Co když někdo drží kancléřku „v šachu“?

Před dvěma roky – právě v těchto dnech – obletěla svět zpráva, že americká rozvědka NSA údajně dlouhodobě sledovala mobilní telefon Merkelové. Podle německých médií s tím přestala až v létě 2013. Týdeník Der Spiegel dokonce napsal, že NSA ke sledování využívala základnu přímo na americké ambasádě v Berlíně, která leží jen pár stovek metrů od sídla kancléřky. I když Bílý dům vzápětí poté, co to prasklo, ujišťoval, že německou kancléřku neodposlouchává a v budoucnosti to ani dělat nehodlá, je třeba mít na paměti, že americké úřady se nevyjadřují k tomu, jestli byla Merkelová  sledována v minulosti.

Nechci tím naznačit to, že by německá kancléřka tajila před světem nějaký zásadní zločin a byla tak vlastně vydírána, ovšem to, že na ni odposlechy mohly odhalit minimálně nějakou slabinu, či tajemství, které si nepřeje, aby svět probíral, už je reálné. Hranice toho, co je pro každého jednotlivce citlivé natolik, že by tím mohl být dokonce vydíratelný, jsou různé a tajné služby to zcela určitě vědí a umí s tím pracovat. Co když se možná i proto najednou zachovala ve vztahu k uprchlíkům naprosto jinak, než by se od ní dalo kdy v minulosti čekat?

Navíc, připomeňme si, že existuje podezření, že americké tajné služby nesledovaly jen ji, ale také řadu jiných státníků. Ukázalo se to, když vypukl skandál s celým americkým špionážním programem, který spustil někdejší zaměstnanec NSA Edward Snowden, když rovněž navíc ještě vynesl materiály s podrobnostmi o činnosti amerických tajných služeb. Ano, ten Snowden, který se nyní v Rusku skrývá před americkou justicí.

Mobilní kancléřka – aneb jejím hobby je telefonování

Angela Merkelová byla vždy proslulá svou zálibou v telefonování, a tak se jí dokonce přezdívalo mobilní kancléřka. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy v roce 2008 na otázku, jak s ní během summitu EU komunikoval, odpověděl: „Volali jsme si na mobily a psali jsme si textové zprávy.“

Kaddáfího osud

Muammar Kaddáfí patřil k nejdéle vládnoucím vůdcům. Byl spojován s podporou terorismu, a tak jeho pozice zejména u západních zemí nebyla příliš pozitivně vnímána. Ovšem od nástupu Billa Clintona do prezidentské funkce v USA si Libyjci začali hodně slibovat, že dojde k vylepšení vzájemných vztahů Libye a Spojených států. Tehdy se však spletli, protože Clinton pokračoval v politice svých předchůdců a stavěl se tvrdě proti Libyi – včetně uvalených sankcí.

K jistému sblížení se Západem tak došlo později, po reakci Kaddáfího na zářijové útoky na New York a Washington v roce 2001. Ostře je tehdy odsoudil a přislíbil pomoc v boji proti Al-Kajdě. Z dalších kroků, které prosákly na veřejnost, se může jevit, že své sliby myslel vážně.

V roce 2003 Libye odškodnila oběti různých teroristických činů, včetně pozůstalých obětí ze skotského Lockerbie (kde se k teroristickému činu přihlásili Lybijci) či letu UTA 772. Na začátku roku 2004 Libye dokonce začala likvidovat svůj program na obohacování uranu a prohlásila, že se jej kompletně zbavila. O šest let později sice lybijská vláda sdělila, že jí přece jen zůstala část obohaceného uranu, ale nabídla USA, že jej může od nich odkoupit. Rozběhla se tak opětovná vyjednávání, během nichž byl uran uskladněn za špatných bezpečnostních podmínek na tripolském letišti. Nakonec jej ke konci roku Libye vyvezla do Ruska výměnou za 800 000 USD, vyplacených americkou vládou (zdroj: Wikipedie). Zdálo se tedy, že je vše na dobré cestě.

Kaddáfí si najímal dokonce západní konzultační firmy se záměrem vylepšit pověst země. Stálo to dost slušný balík. V rámci kampaně za vylepšení image platila Libye 3 miliony dolarů ročně za konzultace, brífinky, analýzy a také cesty významných osobností do Libye. Polovina článků a statí, které napsali hosté, vyzněla pro Libyi kladně. Součástí těchto snah bylo i lobbování představitelů americké vlády, členů kongresu a pracovníků ministerstva zahraničí.

Výsledek se dostavil. Vztahy mezi Libyí a evropskými státy se narovnaly a mohl být obnovený export zbraní do Libye z Evropské unie. V roce 2006 pak byla Libye vyškrtnuta ze seznamu států podporujících terorismus, vedeného americkou vládou. To v praxi znamenalo uvolnění různých sankcí, které se jinak na tyto státy vztahují.

Tragédie v podobě Arabského jara

Jak ale víme, happy end se nakonec nekonal. Naopak. Přišla tragédie, i když měla tak hezký název: Arabské jaro.

Tyto události v arabském světě, které se strhly na přelomu let 2010 a 2011, odstartovaly Kaddáfího jistý konec. Protesty libyjského lidu se staly vedle Sýrie nejdelšími a nejkrvavějšími. Do nastalé občanské války pak zasáhly také spojenecké síly NATO.

Dlouho naprosto neotřesitelná vláda Muammara Kaddáfího byla svržena a do čela státu se postavila Přechodná národní rada (NTC). Po dobytí Kaddáfího honosného sídla v Tripolisu byl plukovník několik týdnů na útěku. Po dobytí města Syrta, přišel i neslavný a nezáviděníhodný konec Kaddáfího.

Hussajn odmítal nevýhodné půjčky mezinárodních institucí  – znelíbil se i tím?

I Saddám Husajn skončil tragicky, i když to dlouho vypadalo, že je jeho pozice v zemi neotřesitelná. Již v osmdesátých a devadesátých letech však podle tvrzení amerického vyjednavače a takzvaného ekonomického hitmana Johna Perkinse, chodili za Saddámem prý lidi jako on. A pochopitelně nešlo o přátelské dýchánky. Tehdy Irák čelil velkým ekonomickým sankcím, a tak se vyjednávalo o přijetí velkých, pro Irák nevýhodných, půjček od mezinárodních finančních institucí. Hussajn je však vždy odmítl. A co víc - v roce 1997 přikázal vyhostit ze země inspektory z Mezinárodní agentury pro atomovou energii.

To nezůstalo bez odezvy. Už v lednu roku 1998 Projekt pro nové americké století vydal komuniké prezidentu Clintonovi, ve kterém volal po sesazení Saddáma Husajna z čela Iráku a vedení pozemní vojenské operace. Chvíli to trvalo, ale nakonec v průběhu invaze USA do Iráku, ke které došlo v roce 2003, byl Saddám zbaven moci a označen za válečného zločince. Byl zajat a zodpovídal se za zločiny genocidy, vraždy a týrání civilistů před soudem.

Hussajn psal Američanům a uváděl prý skutečné důvody k invazi. Nepomohlo mu to

Veškerá obvinění popíral, prohlašoval soud za zmanipulovaný ze strany USA. Dokonce 7. července 2006 napsal dopis, který adresoval Američanům a ve kterém – podle jeho slov – popisoval kromě jiného i prý skutečné důvody k invazi do jeho země. U soudu se hájil sám, a tak nebylo asi ani překvapením, že byl shledán vinným a odsouzen k trestu smrti oběšením.

Ano, oba tito muži jsou světem považováni za diktátory a rozhodně to žádní beránci nebyli. Přesto jsou jejich osudy možná podobné v tom, že skončili své životy nakonec v ponížení, poté, co se vzepřeli stejné světové velmoci – se kterou se však před tím snažili vycházet. Nehájím je, pokud se někde dějí zvěrstva, nemělo by to nechávat okolní státy lhostejné. Ale…

Co když budeme svědky tragického osudu nakonec i u Merkelové? Tragédie by dopadla i na nás

Co když se někomu mocnému zrodil v hlavě plán, který má vehnat Evropu do chaosu (nejsem už zdaleka jediná s takovým názorem), do nepokojů, revolucí či dokonce občanských válek? A co když v případě, že by tato konspirace byla správná, k tomu posloužila – kdo ví proč – Angela Merkelová – svoji neuvěřitelnou a nepochopitelnou vstřícností, která potlačila veškeré zásady i zákony, které dosud v Evropě panovaly. A co když pak ta trestní oznámení na ni, která se nám nyní zdají jako marné, leč zoufalé gesto, povedou ke kýženému cíli? Tedy k tomu, že kancléřka bude souzena za vlastizradu a tvrdě odsouzena- tedy v lepším případě. V tom horším, by ji mohl čekat veřejný lynč…

A opět zdůrazňuju – nejde o obhajobu ani německé a vlastně i evropské první dámy. Jde jen o (spekulativní) upozornění na to, jaké snahy se kolem nás všech mohou odehrávat. Do čeho všeho můžeme být zataženi, i když – byla-li by to pravda – měli bychom vůbec na vybranou?

 

 

 

—————

Zpět