"Kořenem zla, je nedostatek poznání," Konfucius


Cui Bono - V čí prospěch?

16.09.2015 14:12

Žijeme v jakési postdobě. Dalo by se tedy říci v době „po něčem“, ale nikdo neumí zatím specifikovat, po „čem“ konkrétně.  Já sama takové výroky slýchávám dost často - i z úst lidí velmi vzdělaných. Upřesnění toho, zda jde však o dobu postkapitalistickou nebo postdemokratickou (?), jsem se skutečně od nikoho z nich nedočkala. A přitom to sama cítím obdobně – navíc – když k tomu přičtu i stále sílící hlasy o možném konci civilizace, tak jak ji dosud známe a její přeměně v něco nového, vrtá mi v hlavě stále více otazníků.

Možná by se člověk (naivně) mohl domnívat, že mu při rozmotávání těch otazníků mohou pomoci všudypřítomná média. Ovšem ouha. Právě ta se mohou na vytváření dokonce falešných otazníků a domněnek nemalou měrou podílet. A třeba nás chlácholit, zavádět špatným směrem, či nás úmyslně směřovat někam, kam mocní (kteří ta média vlastní a stojí v pozadí) potřebují společnost směřovat. To se dělo před staletími, stejně jako se děje dnes. A v těchto týdnech velmi intenzivně.

Bude svět za nějakou dobu horší, lepší? Nebo jinak – bude vůbec existovat?

My přitom nikdo asi nevíme, zda bude příští svět (za pár týdnů, měsíců či let) lepší nebo horší. Dokonce netušíme, zda vůbec ještě nějaký svět za pár desetiletí bude. Dá se totiž říci, že žijeme v civilizaci permanentního děsu.  A jak před časem pronesl jeden známý český politolog, v civilizaci, v které ze všeho nejrychleji roste poptávka po antidepresivech. Nevíme, co a jak bude dál – a tak se snažíme ty otázky a nepříjemná fakta, s kterými jsme konfrontováni, v sobě utlumit, zadupat.

To je jev, který se projevuje i v posledních týdnech kolem uprchlické krize. Někdo se bojí, ale svůj strach umí racionálně opřít o body, které ten strach způsobují. Jiný se bojí až nezdravě, hltá vše bez rozmyslu, vše následně sdílí a frustrace a strach rostou do nebývalých rozměrů. S takovým člověkem nelze ani diskutovat, ani očekávat, že by v případě krize s ním bylo možné cokoli konstruktivně vymyslet a konat. Skupinu však doplňují i lidé, kteří se nebojí, vysmívají se oběma předchozím kategoriím (nebo jim nadávají do xenofobů, rasistů a nelidů) a mají pocit, že svět zůstane dál zalitý sluncem, i když se vše nechá volně běžet.

Bylo by to krásné…I proto se k této skupině přiklánějí i u nás média. Uklidňují veřejné mínění, strach i obavy. To je v pořádku. Jenomže i útěcha by měla mít reálný podklad, aby nebyla jen planou útěchou, která nakonec může mít opačný dopad a působit ve finále kontraproduktivně…Bohužel, nejsem naivní tak, abych věřila, že vše, co na nás většina médií v posledních týdnech chrlí, je pro naše dobro. Chlácholení to sice bude, v některých okamžicích dokonce už jsme svědky nasazování pák ve formě citového vydírání…ale…Jak se v tom obyčejný prosťáček má zorientovat?

Každý okamžik současných dějin propaganda provází

Shrňme si tedy to, že každý okamžik současných dějin je a byl doprovázen jakousi propagandou.  Někdy ji ani nevnímáme a věříme tomu, že nám je pravda servírována objektivně – jindy jsme na vážkách a někdy dokonce zřetelně cítíme, že je s námi manipulováno v něčí prospěch. Víme, že v některých dobách je propaganda velmi důležitým a nenahraditelným nástrojem. Tedy dá se předpokládat, že snad alespoň ti zkušenější, co už mají nějaký ten pátek a křížek na zádech. Ti mladší k tomu zřejmě budou muset teprve dospět.

I v minulosti se přitom dají najít pikantnosti, které pomohly naplnit ne právě čestné cíle mocných. Stačí připomenout třeba opevněné hradiště, které stávalo ve středověku na místě, kde dnes stojí hlavní město Rumunska. To nechal vystavět v roce 1459 kníže Vlad Dracula. Kdo to ale dnes ví? Spíš většině při vyslovení jména Drákula sepne mozek na zcela jinou oblast znalostí. Jméno je spojováno s hrdinou hororů a thrillerů.  Naši předci u tohoto mocnáře předvedli téměř mistrnou propagandistickou (také PR) práci, takže jejich dílo přetrvalo staletí.

Jen historici a milovníci dějepisu vědí, že Vlad Dracula byl tureckým vazalem a podle tehdy uzavřených smluv byl tedy vázán příslušností k tureckému sultanátu. Jelikož však byl velmi silnou osobností, brzy se svému vazalskému osudu postavil. Historici uvádějí, že když k němu dorazili turečtí poslové (v roce 1460) vybírat každoroční daně, nechal jim za to, že před ním nesmekli, přibít na hlavu železné hřeby. Jelikož to údajně uvádí několik historických pramenů, lze věřit tomu, že v tomto případě jde u Vlada Draculy o pravdivý popis události. Pravda je zřejmě i to, že si byl moc dobře vědomý toho, jaké následky by ho za jeho čin potkaly, a tak sešikoval vojsko a vyrazil sám proti tehdy údajně neporazitelné silné turecké říši. A stal se zázrak.

Kníže nad Mehmedovým vojskem, které bylo složené tenkrát prý z 250 tisíc mužů, nejprve zvítězil. Krutost mu nechyběla, i proto záznamy z historie hovoří až o desítkách tisíc usekaných hlav Turků nabodnutých na kůly, kterými posléze odrazoval od dalších bojů všechny případné agresory. Nicméně, jak to v bojích bývá, karta se záhy obrátila a Valaši pod vedením Vlada Draculy byli poraženi. Zachránil se jen jejich vůdce, když utekl ke králi Matyáši Korvínovi (Uherský a chorvatský král, český spolukrál, titulární rakouský vévoda).

Ten se však obával toho, že za poskytnutí azylu vazalskému zrádci upadne i on u Turků v nemilost, a tak zvolil jinou strategii, aby Vlada Draculu odrovnal. Rozšiřoval o něm hrůzyplné historky, z kterých Vlad Dracula jasně vycházel jako osobnost šílená. Právě v tomto bodě se přitom dostáváme k tomu, kdy starobylá propaganda, nebo řečí současnosti public relations, dostoupila zásadního zlomu.

Nepohodlného člověka je nutné zkompromitovat

Matyáš Korvín nechal tehdy prý nařídit svým dvorním písařům, aby účelové lži o Vladovi šířili v mnoha stovkách exemplářů. V dnešní době bychom řekli, že vytvářeli letáky jako součást pomlouvačné a diskreditační kampaně. A co v oněch účelově šířených příhodách bylo? Možná, že i v současnosti jste měli možnost ještě někde zaslechnout či si přečíst například to, že Vlad rozsekal svoji manželku mečem, aby se přesvědčil na vlastní oči, že je skutečně těhotná…Krutost, kterou v sobě zcela nepochybně mocnář měl, byla ještě znásobena a ověnčena událostmi, které vše podbarvily ještě negativně emocionálně. (rozsekat nepřítele či mu narazit hlavu na kůl společnost tak nevzruší, jako rozsekání těhotné ženy – notabene manželky).

Král Korvín tak prokázal, že mu umění propagandy rozhodně nebylo cizí. Přetrvalo totiž staletí a dodnes se v obecném podvědomí to, co uměle zasadil do povědomí předků, drží. Po několika desítkách let od Draculovy smrti už téměř každý na základě fám věřil tomu, že byl Vlad Dracula krutý upír. Dílo bylo dokonáno ve dvacátém století, přičiněním spisovatele Brama Stokera, poté,co napsal román. Skutečná pravda o valašském knížeti už dnes zajímá opravdu spíše jen jednotlivce.

A není to samozřejmě jen jeden ojedinělý příklad. Na některé již dějiny zřejmě zapomněly. Z dob nedávno minulých by však asi každý z nás nějaký příklad našel. Já našla ještě jeden, i když jsem i v tomto případě zašla hlouběji do minulosti. Týká se záměrně vypuštěných dezinformací – a to mně připadá stále aktuální. Možná dokonce v tomto období VELMI aktuální.

V knize Zázračné náhody amerického autora Franka P. Jonese (nakladatelství Dialog) lze v jedné z kapitol najít také jasný důkaz toho, jak vhodně vypouštěné dezinformace mohou hýbat dějinami.

Postavené je to na příběhu jistého Marcelina Bouleho, který pocházel z Normandie. Vím, že jeho jméno asi málokomu něco řekne, ale vydržíte-li číst až do konce, poznáte, že jste se minimálně s jedním jeho činem (slovním výrokem) v životě setkali. Boule nyl obyčejným selským chámem a, jak ho výše uvedený autor charakterizoval, též nevzdělaným chrapounem. Boule byl vzpurný, ale měl dar strhnout lidi. Jelikož se dal velice záhy zverbovat k vojsku, pokládali tyto jeho projevy nadřízení za nebezpečné, celkem pravděpodobné se zdá, že odhalili jeho psychopatické sklony. Když se tedy naskytla příležitost, převeleli ho do severoamerických kolonií, kde si Francie vyřizovala nenápadně účty s Velkou Británií.

Psychopat a výborný sebepropagátor dosáhl toho, že se o něm dosud ví

Boule tam od vojska později zběhl, ale byl Francouzi dopaden a měl být zastřelen. Zázračně vyklouzl a nutno dodat, že to nebylo v jeho životě poprvé ani naposledy. Štěstí ho v tomto ohledu doprovázelo dlouho věrně. Všude, kde se však objevil, vyvolával mezi lidmi rozmíšky, dokonce i mezi indiánskými kmeny, u kterých se jednu dobu schovával.  

Když se vrátil do Francie s markýzem La Fayettem a jeho oddíly, opět se přiblížil o další kus k tomu, jakou roli později v historii sehrál. „Boule byl přitom z hlediska psychiatrické kvalifikace s vysokou pravděpodobností paranoidní psychopat – tedy osobnost, která se vymykala z průměru a strhávala na sebe ráda pozornost davů. Byl osobností, kterou jsou lidé v houfu povětšinou elektrizováni k prudkým citovým výbojům, z nichž se pak probouzejí do všedního dne s trapnou příchutí na jazyku za to, co udělali. Dá se říci, že byl osobností, která buď stojí na divadelních jevištích, nebo vyrůstá v živném podhoubí těch nejhanebnějších revolučních procesů,“ popsal spisovatel Jones Bouleho. Jak však zdůraznil, Boule své psychopatie, jež byla provázena zuřivostí a plebejským pokřikem strhávajícím davy, dokázal využít dokonale ve svůj vlastní prospěch. I on byl do jisté míry mistrným a šikovným sebepropagátorem, který umně lidi směřoval tam, kam se to hodilo jemu.

Když nemají chleba, ať jedí koláče... Věta, kterou královna nikdy neřekla

Když po kruté zimě v roce 1788 - 1789 nastala ve Francii bída a zvedly se ceny obilí, byl to on, kdo stále častěji stál na špičce nespokojeného davu, který pochodoval pařížskými ulicemi a mával pěstmi. Bylo mu jedno, kdo je vlastně nepřítelem, hlavně že bylo na koho hrozit. Byl samozřejmě také několikrát zatčen, zmlácen i vsazen do vězení. Těsně před popravou však opět utekl, schoval se v kanálech, kde mu krysy podle historických záznamů prý okousaly oba ušní lalůčky. Přesto se už v dubnu 1789 objevil znovu veřejně v pařížských ulicích, kde právě vrcholily bouře za levnější chleba. A i zde je možné pozorovat, jak propaganda dokáže přežívat v myslích lidí velmi dlouho.

Byl to totiž Boule, kdo vložil francouzské královně Marii Antoinettě do úst větu, kterou ve skutečnosti nikdy nevyslovila. Ano, jde o ten výrok, který se dost často opakuje do současnosti: „Když nemá lid chleba, tak ať jí koláče…“

Bohužel, tato mystifikace dovedla tehdejší pařížskou lůzu k tak silné nenávisti k Marii Antoinettě, že  ji časem přivedla až pod gilotinu…

Pád režimu v Rumunsku a propaganda, která pomohla ‚věci‘ uspíšit

Rumunsko roku 1989 – tedy období, kdy padala Železná opona v Evropě, siuž asi dokáže vybavit podstatně více lidí. Je přitom také zřejmé a nemusím asi nijak zdůrazňovat, že i v tomto případě by se vše bez propagandy a roli médií (která v určitém momentě přehodila na jinou výhybku), uskutečnit v takové míře a rozsahu (a rychlosti) snad ani nedalo.

Rumunský prezident Nicolae Ceausescu (1918-1989) tehdy zažíval nejhorší chvíle svého života, když se ocitl pod silným tlakem desítek tisíc osob v Témešváru.

Po vzájemných a několikadenních bitkách tam zemřelo necelých dvě stě necelé dvě stovky vojáků a příslušníků Securitate. Propaganda však potřebovala zesílit v lidech odpor. A tak z hrobů i z márnic byly na denní světlo vytaženy mrtvoly vysvlečené z pohřebních rubášů a představeny světu jako oběti Ceausescovy zvůle. Kamery pustily obrázky do éteru a svět se zachvěl hrůzou.

„Jeviště pro další tragédii bylo přichystáno,“ popsal děj spisovatel Frank P. Jones. Jak dodal, bylo evidentní, že bylo potřeba pracovat rychle, tak, aby se nestihla zvednout vlna rozšířeného (a už třeba i přemýšlivého) veřejného mínění. Rychle, aby nebylo možné odvolání a aby tak následně téměř okamžitý nestoudný rozsudek smrti nebylo možné vzít zpět. A tak se proces s manžely Ceausescovými uskutečnil během několika hodin – včetně jejich popravy.

Proč to vše připomínám?

Třeba proto, že jsme jen před pár dny ohnivě diskutovali nad tím, jak se dívat na fotku mrtvého chlapce Ajlana. A že jen málokoho – i přes hrůzu, kterou fotka pro všechny lidi představovala a ukazovala v plné nahotě – napadlo se ptát, zda se za ní neskrývá nějaký účel. Jak dny plynou, ukazuje se kolem toho stále víc blamáží a nepravd či dokonce dezinformací. O co jde a čemu ten nešťastný klučina posloužil, zatím můžeme jen spekulovat. Nicméně – naučme se, protože na to máme podmínky, jaké nikdy v minulosti naši předci neměli – servírované zprávy, fotky i názory – rozšifrovávat, třídit a přemýšlet o nich.

Není k tomu potřeba být vědcem ani analytikem. Stačí selský rozum. A jedna základní otázka: Komu toto právě prospívá? (Cui Bono?)

 

 

—————

Zpět