"Kořenem zla, je nedostatek poznání," Konfucius


Jiří Pehe o konci civilizace, novém roce 1914 a katastrofických vizích války: Budeme žít v neustálém strachu

18.03.2017 17:12

Na začátku roku 1914 se zdálo, že západnímu světu nehrozí žádná katastrofa. O pár měsíců později katastrofa ale přišla. I v roce 2014 žijeme s vědomím, že už vůbec netušíme, kam nás zejména výtvory lidského rozumu zavedou. Prudce rostoucí počty katastrofických předpovědí a kulturních produktů, jako jsou katastrofické filmy či populárně vědecké úvahy o konci světa či o světě „po světě lidí“, ukazují, že se lidstvo ocitlo v pasti.

To, že zájem lidí nejen v Česku o různé formy možných katastrof, které mohou naši civilizaci a svět postihnout, roste, dosvědčuje i nárůst počtu knih vydaných s tímto tématem, řady filmů a dokonce i seriálů, ukazujících, kde všude možné katastrofy na lidi číhají. Je to nový fenomén?

„Dá se říci, že ano. Řadu lidí i dříve tyto zprávy a informace bezesporu vzrušovaly, přitahovaly. Pokud k nim ale začali inklinovat v masovějším měřítku – a známe to i z historie – může to být také ukazatelem toho, že lidé najednou už neví, kudy kam. Neumějí si poradit s problémy, které se kolem nich vrství, a tak by pro ně určitý druh katastrofy – a je vlastně jedno jaké – byl vysvobozením. Je to do určité míry zřejmě až patologický jev, poněvadž ti lidé podprahově pravděpodobně ty katastrofické vize vyhlížejí a chtějí je. Určitá období dějin ukazují, že vždy docházelo k příklonu k těmto zprávám v souvislosti s krizemi, které se právě odehrávaly,“ vysvětlil politolog Jiří Pehe. Jeho slova de facto potvrzuje trend u nás i ve světě, kdy lidé volají po jakési zásadní systémové změně. Jenomže – i když receptů se mnohdy zdá být velké množství, ve skutečnosti se žádný z nich nepodařilo uvést do praxe.

Vše k tématu Rusko a sestřelené letadlo nad Ukrajinou

„Pokud tedy uznáváme nemožnost zásadní systémové změny, mohlo by se zdát, že svět přece jen našel v tomto současném pozdním kapitalistickém systému jakousi rovnováhu a společnost je spokojená. Ovšem prudce rostoucí počty katastrofických předpovědí a kulturních produktů, jako jsou katastrofické filmy či populárně vědecké úvahy o konci světa či o světě ‚po světě lidí‘, spíše ukazují, že jsme se ocitli v jakési pasti,“ naznačil Pehe. A ukázal rizika, která nevnímáme, ale jsou stále zřetelnější.

Jsme ve stadiu, kdy různé procesy ani nekontrolujeme

Podle něj lidský rozum dospěl nyní v podobě rozvoje vědy a techniky do stadia, kdy ve stále větší míře produkuje věci a procesy, které už nekontroluje. „Naopak, ony stále více ovládají nás. A jim pro změnu vládnou peníze, které v podobě globálních finančních trhů fungují jako první vpravdě planetární systém. Aby si zajistili prostředky na další výzkum, jsou i vědci ve stále větší míře nuceni svět nejen vysvětlovat, ale nabízet zdánlivě autoritativní předpovědi toho, co se stane. Velmi často tyto předpovědi vycházejí vstříc poptávce po katastrofismu – ovšem často s dodatkem, že právě věda a technika nás nakonec mohou od jinak jisté tragédie uchránit,“ konstatoval dál politolog.

Zdůraznil, že vlastně i věda, kterou on sám se zabývá, se proměnila. „I politologie se proměnila v prognostiku, s takovým či onakým katastrofickým podtextem. Také předvídá tu střet civilizací nebo konec demokracie, či nezadržitelný mocenský nástup Číny či islamizaci Evropy. Uvádí též nyní často, že západní civilizace je prý v rozkladu a Evropa je u konce svých sil,“ vyjmenoval některé příklady ze svého oboru Jiří Pehe. 

Média spoléhající jen na experty mění chování lidí

Upozornil pak mimo jiné na to, že je nám zasazován často na všech úrovních pocit, že pokud se nebudeme chovat jinak, budeme konfrontováni všichni brzy s děsivými důsledky svých činů. „Média, která se spoléhají jen na různé experty, tak postupně mění naše chování,“ podotkl politolog.

V jednom ze svých blogů si pak dal práci s tím, aby vytvořil srovnání situace ve světě v roce 1914, kdy vypukla 1. světová válka, se současným rokem 2014. Rozebral pak i některé klíčové společné body a varovné signály před cestou špatným směrem.

Všudepřítomný děs z katastrof všeho druhu

„Na rozdíl od idyly roku 1913 žijeme my nyní v podivném světě. Věda vyprazdňuje přítomnost a rámuje ji do všudypřítomného děsu z nějaké vědou předpověděné katastrofy, kalamity nebo rizika. Zároveň se k vědě a technice stále více obracíme s nadějí, že právě ony poskytnou řešení problémů, které stvořily. A nad tím vším se vznáší jakási rostoucí podivná nejistota, protože čím více toho věda odkrývá o podstatě světa, o to záhadnější a podivnější se svět jeví,“ uvedl Pehe.

Podle něj byla situace před sto lety jiná též v tom, že svět a mezinárodní společenství byly jinak uspořádané, státy nebyly vázány nadnárodními smlouvami, povinností vyjednávat. „Dnes to mnozí kritizují a vyčítají Evropské unii, že není schopna se v něčem rozhodovat rychleji, ale neuvědomují si, že je to určitý obranný faktor před tím, aby se neudělala nějaká ukvapená rozhodnutí – tím, že je třeba jednání na více úrovních, zmírňují se případné emoce či touha řešit něco silově, která by mohla snadno pak uvrhnout svět do války, jako tomu bylo právě před těmi sto lety,“ řekl politolog.

Jsme na prahu nové revoluce

Ve svém srovnání současného světa se světem před sto lety pak poukázal též na to, že současná civilizace skrze obrovitý průmysl intelektuální reflexe v podobě univerzit, think tanků a médií většinově souhlasí, že lidstvo stojí na počátku nové revoluce. „Ta dle očekávání má změnit svět důkladněji než konec ancien régime, což by marxisté pojmenovali jako konec feudalismu, na konci 18. století. Jenže i nejodvážnější myslitelé dokáží nové sociální skutečnosti, které chtějí definovat, přinejlepším popisovat pouze s pomocí předpony ‚post‘. Tedy jako postdemokracie, postkomunismus, postindustriální společnost, postmoderna. Žijeme tedy ve společnosti, která je jen ‚čímsi po něčem‘, co jsme ještě jakžtakž už alespoň definovat dokázali. Jenže kromě toho, že to přítomné jaksi vyvěrá z minulosti, ale už to není to samé - je to post. Nevíme přesně, co naše přítomnost značí a kam dál směřuje,“ poukazuje politolog.

Podle něj odevzdanost tomuto nesrozumitelnému současnému stavu se stala jakousi zvláštní formou utopie. Pomohla tím vyplout na povrch a do povědomí lidí řadě děl věhlasných myslitelů, kteří tvrdí, že kapitalistický systém ve své globální podobě už nemá žádnou alternativu.

Kapitalistický systém nemá alternativu?

Je prý však dostatečně pružný a silný na to, aby vydržel jakékoliv krize a absorboval jakoukoliv revoltu.

Jiří Pehe pak vyjmenoval i několik globálních celebrit, které se v rámci tohoto údajně nezničitelného systému dobře prodávají a jsou tudíž dobrým zbožím. Například Slavoj Žižek, Noemi Klein či Noam Chomsky. „Skvěle se daří i prodeji triček s Che Guevarou či Fidelem Castrem. Mediálními hity byly i demonstrace Indignados či hnutí Occupy Wall Street,“ uvedl Pehe.

Ve svém blogu se však věnoval historii před sto lety detailněji. Připomněl mimo jiné například knihu 1913 - Léto jednoho století (napsal ji německý kunsthistorik a publicista Florian Illies). V ní je popsán západní svět v onom roce před začátkem 1. světové války jako idylické místo plné naděje a optimistických vyhlídek do budoucnosti.

Vše bylo nádherné - a najednou se vše zhroutiio

„První fáze industriálního věku právě vrcholí v podobě zavedení pásové výroby ve Fordových automobilkách, Charlie Chaplin vstupuje jako první velká hvězda do rodícího se filmového průmyslu, Marcel Proust píše Hledání ztraceného času, Pablo Picasso umělecky proráží se svým abstraktním uměním v New Yorku a Igor Stravinskij uvádí poprvé Svěcení jara. I Rakousko-Uhersko, které sehraje o rok později tragickou roli ve spuštění války, přetéká uměleckou a intelektuální energií. Z plejády těch dnes světově proslulých můžeme jmenovat spisovatele Franze Kafku, Roberta Musila či Josefa Rotha, malíře Egona Schieleho, Gustava Klimta a Oskara Kokoschku, skladatele Arnolda Schönberga, Alexandra von Zemlinski a Leoše Janáčka, či intelektuály Karla Krause a Sigmunda Freuda. Pak přišel červenec 1914, a tento svět se zhroutil,“ popsal Jiří Pehe. Není třeba dodávat, že spolu s katastrofou, kterou znamenala 1. světová válka, to přineslo též konec naivní důvěry v lepší budoucnost, jež byla spojená s překotným vývojem vědy a nových technologií, kterou západní svět v předvečer války oplýval.

Rok 1914 byl zajímavý i jinak. Byl interpretován v nesčetných vědeckých pracích, esejích a konferenčních příspěvcích. „Když ho vztáhneme k současnosti, byl možná ze všeho nejvíc začátkem éry, v níž věda i technika, které se vydaly na vlastní dráhu v době osvícenství, začaly lidstvu přerůstat přes hlavu. Jinými slovy: Do roku 1914 panovalo rozšířené přesvědčení, že vědecký a technologický pokrok má lidstvo pod kontrolou a že s jeho pomocí může svět neustále zlepšovat, aniž by potřebovalo poručnictví Boha. Ten byl vykázán do soukromé sféry. Dnes žijeme ve světě mnohem šířeji ovládaném vědeckým a technologickým pokrokem, ale naivní důvěra, že technověda bezpečně zajistí lepší budoucnost, zmizela. Už ve 20. století jsme zažili, co mohou způsobit vědecké vynálezy ve společnosti, jejíž schopnost a ochota chovat se odpovědně se od dob neolitu příliš nezměnily,“ varuje Pehe.

Globální válka by znamenala možná konec lidstva. Toho se (zatím) i mocní bojí

Připomíná pak fakt, že rok 1914 byl začátkem první „globální“ války, ta ale svým způsobem skončila až pádem bipolárního světa v roce 1989. „Druhá světová válka byla totiž jen pokračováním té první, studená válka pokračováním té druhé. Pokud máme nyní více než 60 let míru, lze to vysvětlit také tím, že od roku 1914 se začaly v masovém měřítku jako dosud nikdy vyvíjet zbraně hromadného ničení. A svět ví, že v případě toho, že by dovolil rozhořet někde konflikt na globální úroveň, může to vést ke zkáze celé planety,“ říká Pehe.

Podle něj byla původně romantická vize budoucnosti, opírající se o víru ve vědecký a technologický pokrok na počátku dvacátého století, nahražena záhy v reakci na 1. světovou válku nejdříve v Rusku a pak v Německu monstrózními režimy. I ty však chtěly uskutečňovat budoucnost jako vědecký projekt: Komunismus se opíral o vědecký materialismus a marxistické pojetí dějin, které údajně odhalilo jejich zákonitosti, nacismus pak stavěl na rasové teorii a eugenice.

„Až po jejich krachu jsme se definitivně ocitli v postutopické éře,“ poznamenal Pehe.

Civilizace permanentního děsu, ve které roste maximálně poptávka po antidepresivech

Na závěr pak varuje s tím, že i na začátku roku 1914 se lidem zdálo, že západnímu světu nehrozí žádná katastrofa. „A přece už o pár měsíců později přišla. Přišla v podobě zdánlivě naprosto nepochopitelného selhání rozumu. Právě toho rozumu, který měl svět už měnit jenom k lepšímu. V roce 2014 žijeme s vědomím, že už vůbec ani netušíme, kam nás výtvory lidského rozumu zavedou. Žijeme v jakési postdobě. Nevíme, zda bude svět lepší nebo horší, zda vůbec ještě nějaký za pár desetiletí bude. Žijeme v civilizaci permanentního děsu, v níž ze všeho nejrychleji roste poptávka po antidepresivech,“ uzavřel svůj komentář politolog Jiří Pehe.

Text byl publikován 30.7. 2014

Více podobně zaměřených textů čtěte na webu: Ariadnina síť

—————

Zpět