"Kořenem zla, je nedostatek poznání," Konfucius


Kdo jsou ti u nás zázračně zbohatlí, kam zalezly špičky StB, kam zalezli soudruzi, na kterých stál minulý i ten současný režim? Tak se dnes ptá jeden z hlavních tváří Sametu

19.03.2017 15:47

Kdo jsou ti zázračně zbohatlí, co se nám v Česku objevili? Kam všude zalezly špičky StB? Kam zalezli soudruzi, na kterých stál minulý režim a bez kterých, jak se zdá, se neobejde žádný režim? To jsou otázky, nad kterými se při svém vzpomínání na listopadové události před čtvrt stoletím zamýšlí Petr Miller, bývalý člen federální vlády ČSFR.

Pane Millere, byl jste to Vy, kdo během sametové revoluce byl hlavním organizátorem stávkového hnutí mezi dělníky. Můžete shrnout na úvod, jak se vše tehdy odehrávalo? Přece jen, vyrostla mezi tím už celá jedna nová generace, události zná jen zprostředkovaně...

Nemyslím, že by se o mně měly šířit nepravdy v tom smyslu, že jsem organizoval stávkové hnutí všech dělníků, protože by to nebyla pravda. Já organizoval nikoli stávku, ale 'prvomájový průvod', a to nejen dělníků, ale i jak se tehdy říkalo, pracující inteligence. A pak, nebyl jsem sám, ale byl jsem součástí určité skupiny lidí, která pochopila a konala. To je vše.

Přesto vždy jednou za čas jste asi právě na toto dotazován…

Ano, každé pěti nebo desetileté výročí jsem dotazován médii „Jak to vlastně v tom závěru roku 1989 bylo?“  Někdy je paměť neužitečný balvan a někdy mám pocit, že čím více se od nějakého historického bodu vzdalujeme, tím více pravdivý obraz přetváříme. Přitom pro historii není 25 let zase tak dlouhá doba a „listopad“, v revoluční době tak srozumitelný, se s odstupem let stává předmětem spekulací, záhad a někdy i prostorem pro vyprávění pohádek. Pro mne je každé výročí „listopadu“ vždy obdobím, kdy v konfrontaci s tím, co slyším a čtu, se i já snažím rozpomenout, jak to vlastně bylo. Dnes už jsem se oprostil od emocí a černobílého vidění světa a posuzuji ony události zkušeností člověka, který u toho byl, poznamenaného tím, co bylo a je 25 let poté.

Nesporná fakta jsou ale studenti, nešťastně potlačený průvod, disidenti, Václav Havel – nebo se mýlím?

Vidíte, a já se spíš ptám, zda to opravdu byla ta stěžejní témata doby, anebo je jen přeceňujeme?

Rozhodli studenti revoluci nebo to byla inteligence? Nebo snad herci? Opravdu? Každé výročí se vzpomíná, jak studenti byli biti a všichni to odsuzovali, jenomže to není pravda. Nevím jak jinde, ale v pondělí v ČKD šel hlas o tom, že když mladí blbli, tak dostali přes zadek a dobře jim tak. Kdyby ten incident ze 17. listopadu režim neustále nekomentoval, možná, že by dokonce vyšuměl. V pondělí večer komentáře v TV dosáhly vrcholu a v úterý přišli již mnozí s jiným názorem. Udělat revoluci, to není jednoduché a nebylo to poprvé, kdy jsem poznal, že lidi se dají strhnout k revoltě zejména, když mají vůdce a je příhodná doba. Pracoval jsem v kovárně téměř 30 let. Lidé mě znali a mnozí si pamatovali na můj postoj z let 1968, který mne stál možnost studia na vysoké škole. Nebyl problém, aby již v úterý 21. listopadu se u mne v kovárně sešla skupina, která chtěla „něco“ udělat. Pak už to šlo velmi rychle. Ta skupina nebyla jediná, i v jiných závodech se organizovaly další a další skupiny. Tím, že má kovárna dodávala výrobky do více závodů ČKD, nebyl problém tyto skupiny identifikovat a svolat velkou poradu ke mně do kovárny. Výhodou totiž bylo, že byla stranou a pod uzamčením. A tak to vše začalo. Jednání neprobíhala jenom v rukavičkách, naopak, někdy to bylo velmi drsné, ale nebylo na vybranou. Já nejsem stádní typ, nerad se pohybuji v anonymním, emocemi zmítaném davu, jehož křičení nikam nevede. Nebyl jsem disident a Václava Havla jsem neznal. Že existuje, jsem se dozvěděl až ze zpráv v rozhlase nebo v TV. Chápal jsem jeho činnost jako jakousi revoltu, která mne neoslovila.

Dobře, ale určitě umíte zavzpomínat na demonstrace na Václavském náměstí?

Čím byly Václaváky v pondělí, v úterý, ve středu? Stačí si jen chtít vzpomenout. Lidé ráno šli do práce a ti, kteří po práci si šli zazvonit klíči na Václavák, poslechnout si kohokoliv, si šli hlavně zakřičet. A to zejména proto, že už se to mohlo, nebo přesněji, protože policie nikoho za to nehonila. Když se řečníci vypovídali a dav se vykřičel, pak se zavřel balkon na Melantrichu a všechno se zase rozešlo. Pak se situace probrala v hospodách a ráno opět do práce, kde všichni měli zajištěnu práci a svou mzdu. A tak to mohlo jít dokola ještě hodně dlouho.

To byla „revoluce po pracovní době“! Můžu se tedy i já nyní už ptát – na tuhle revoluci a bezzubé akce se dnes vzpomíná? Chyběla tomu totiž koncovka.

To jste ale v tu danou chvíli nevěděl. Proto jste přivedl lidi na Václavské náměstí?

Ano, tehdy mne to napadlo a pamatuji se, jak jsem tím všechny překvapil. Ve středu odpoledne jsem prohlásil: „Uděláme prvomájový průvod.“ První reakce byla: „Co blbneš, je listopad.“ Ale já jsem se už této myšlenky nevzdal. Každý ví, co je prvomájový průvod, tedy fangle, transparenty a hlavně pochod davu na Václavák. V tom je síla a něco, co bude motivovat i další, aby se přidali. Na Václavák se nemůže jezdit dělat revoluce tramvají, tam se musí jít pěšky a hodně viditelně.

Když jsem přišel do Laterny Magiky říci tomu malému pánovi se zrzavým knírkem, že přijde ve čtvrtek na Václavák 5 000 lidí, koukal na mne jako na zjevení. Študáci pokazili, co mohli, nezajistili, co slíbili, a průvod ne pěti tisíc, ale sedmi tisíc se tak nějak neefektivně vmísil do davu. Jediné plus bylo, že čelo průvodu se potkalo s konvojem vládních aut, která v čele s Miroslavem Štěpánem to měla namířené do Lokomotivky. Jak to tam dopadlo, je všeobecně známé. ‚Nejsme malé děti‘ se právě tam pak stalo okřídlenou větou. Viděl jsem černě a hned jsem letěl za Havlem, že tedy takhle určitě ne.

Okamžitá porada a tak prý to opakujte zítra, tedy v pátek. To se lehko řekne, ale pátek je pátek a ještě k tomu bylo hezké počasí. Kde narychlo sehnat desítky až stovky vlajek a transparentů a všech dalších rekvizit prvomájových průvodů?

Víme, že se to nakonec podařilo, i když to asi nebylo jednoduché?

Do noci se svážely rekvizity do závodů, propagace jela na plné obrátky celou noc. Ráno jsme prosadili odvysílání v celozávodním rozhlase, že průvod se opakuje, a pak už jsme čekali, jak to dopadne. Samozřejmě, že ani soudruzi z vedení nelenili, začali vyhrožovat a odvysílali, že žádný průvod se nekoná, ale už to nemohli zastavit. Pátek se povedl. Na základ průvodu, který šel z Vysočan z náměstí Milicí se nabalovaly další a další závody a nakonec, potom, co jsme předali petici ČKD redakci Rudého práva naproti Bílé Labuti, na Václavák ze dvou směrů, z Příkopů a z Jindřišské vpochodoval desetitisícový průvod, kterému tentokrát studenti otevřeli prostor až k soše sv. Václava. To byl ten okamžik, který rozhodl a který do celé republiky vyslal signál, že režim prohrál a zároveň potvrdil, že není důležité, čí je revoluce, kdo jí začal, ale kdo jí reálně rozhodl.

Nebál jste se tehdy, že to pro Vás může mít fatální existenční následky? Přece jen, i když zmiňujete okamžik, který podle Vás rozhodl – tedy tisíce lidí směřujících na Václavské náměstí - v prvních dnech nebylo hned zcela zřejmé, jak věci naberou spád? Byl vůbec čas o tom přemýšlet?

Po zkušenosti z let 1968 – 1971 jsem si myslel, že už nikdy se nebudu v čemkoliv angažovat. Vydrželo mně to do 21. listopadu 1989.

Ozývali se různí šeptalové a varovali: „Už po Tobě jdou, dej si pozor!“ apod, ale opravdu na nějaké obavy není v takových chvílích čas. Možná, že k tomu přispělo i to, že jsem neměl děti, a to je přece jenom trochu jiné. Vzpomínám na dobu už v Laterně, kdy někdo přinesl výzvu, abychom ihned opustili tyto prostory, jinak…Řady pak skutečně prořídly, ale ti skalní, ti zůstali přes všechna vyhrožování.

Byla to obrovská euforie, co se objevila krátce poté, co začalo být jasné, že režim padl. Vzpomínáte na ni i nyní nebo alespoň v těchto dnech roku? Není Vám pak třeba líto, co se 25 let poté děje?

Každá revoluce je o ideálech, které se většinou nenaplní a změnách „k lepšímu“, které se ve finále budou týkat zase jen některých. Nejiná byla i ta naše zvláštní „sametová“. I po pětadvaceti letech je dosud nezodpovězenou otázkou, jestli skutečně revolucí byla. V Občanském fóru (OF) jsme si vytkli za cíl realizovat to, co se na náměstích cinkáním klíči změnit nemohlo – rychlé změny politického a hospodářského systému zakotvené v příslušné legislativě.

Široké rámce v té době fantastických vizí bylo nutné vyplnit konkrétním obsahem, který osloví miliony lidí a ve kterém najdou potvrzení toho, proč vyšli do ulic. Krásná pohádka, jen ten konkrétní obsah většinou přijde později a s ním procitnutí a u mnohých, bohužel, i zklamání.

Určitě jste si někdy bilancoval, co Česku těch 25 let od revoluce dalo a vzalo - dokážete to popsat?

Poslouchám ty, kteří hovoří o tom, jakého báječného života se nám dostává a jak úspěšně budujeme „šťastné kapitalistické zítřky“. Jak by řekl Jan Werich: „To by bylo báječný, kdyby todle  bylo možný.“ Máme svobodu, relativně volně můžeme nadávat na cokoliv, dopřává se nám skvělého divadla, komedie o tom, co je všechno možné, či nemožné. Na poli honby za mamonem, tu je v hlavní roli politik, ministr či lobbista, ani soudce ale o svou roli nepřijde. A nemůžeme zapomenout ani na „celebrity“, o nichž jen můžeme dumat, proč by celebritami vlastně vůbec měly být.

Dnes už se nehoníme za směšnými miliony, ale rovnou za miliardami. Kde jinde by za 25 let zbohatlo tolik neznámých lidí, jejichž původ bohatství zůstává skromně zahalen. Tenkrát, to bylo v pátek, kdy ČKD slavně vpochodovalo na Václavák a vyslalo signál do celého Československa, že nastává nová epocha. Dnes už vysočanské závody ČKD neexistují. Skoro by se chtělo říci: „Dobře jim tak.“ Kdybych u toho v nevedlejší roli tehdy nestál také já sám. Kvalifikovaná pracovní síla, sofistikovaná výroba, vše vzalo za své, ale na druhou stranu, tito řemeslníci se neztratili, s dodatkem manažer čehokoliv dělají skladníky, jiní u počítačů či prostorové designery neboli uklízeče a někteří jsou po nějakou zaopatřeni dobrodiním státu - podporou v nezaměstnanosti, případně, a to většina už je, žijí z důchodu, neboli žijí z milosrdenství druhých, jak je často důchodcům dáváno na vědomí. Nejsem si ale jist, jestli by tito lidé znovu povstali a šli ten slavný prvomájový průvod.

Chybí třeba ten nějaký základní impuls. Nebo vůdce..?

Ne, nastoupila tu nová politická garnitura. Garnitura lidí, pro které neexistují překážky. Stačí číst hesla pro nadcházející volby, aby normálně myslící občan pochopil, do jaké šaškárny se ideály roku 1989 dostaly. A jak z toho ven? Možná tak, jak to hlásá jedno z hesel té podivné politicko-nepolitické grupy: „Prostě to zařídíme“. Nakonec připomeňme si, že Václav Klaus a jeho ODS si také mysleli, že tu jsou na věky…

V posledních letech - zejména po smrti Václava Havla - se objevují různé zvěsti o tom, že revoluce mohla být pod taktovkou mocných a lidi v ulicích nakonec posloužili jen jako potřebný nástroj k dosažení předem stanoveného cíle. Dokonce i o mnohých hlavních aktérech 17. listopadu se objevují nepěkné řeči. Proč myslíte, že tomu tak je?

Je už pravidlem, že historii píší ti, kteří ji nezažili, a pak také platí to, že tu historii píší vítězové.

Když se nad tou větou zamyslíte, pak zbývá si odpovědět na otázku, kdo je vlastně vítězem listopadu 1989? Kdysi si vítězství připisoval Václav Klaus. Kdo ale bude už za pár let vědět, že jakýsi Klaus existoval, a ta obskurní stranička, jakási ODS…?

Dnes by se o to mohl pokoušet Miloš Zeman, který z plakátů hlásal, že byl v roce 1989 s námi, kdyby ovšem v revoluci a po revoluci do roku 1993 nebyl spíše outsiderem. Kdo vlastně zbývá? Kdo jsou ti zázračně zbohatlí, kam všude zalezly špičky StB, kam zalezli soudruzi, na kterých stál minulý režim a bez kterých, jak se zdá, se neobejde žádný režim? Václav Havel byl pojem. Ano, měl chyby, ale musel je mít. Přece to byl člověk. Mne s ním nic nesvazovalo, ale měl jsem ho rád a vážil jsem si jeho způsobu vládnutí a neformálního a nestrojeného postoje i k závažným otázkám.

Možná, že později ho prezidenství zkazilo. Ano, byl to divadelník a politiku prostě psal a režíroval. Ale svět mu aspoň chvíli naslouchal a to se zatím žádnému po něm nestalo. Že se na revoluční dění, a hlavně porevoluční, nabalí póvl a hrdinové, to je asi úděl každé revoluce, nejen té naší.

Proč vzpomínat na to, co bylo. Na řadě jsou noví hrdinové, kteří ví, jak na to a kteří měli jen tu smůlu, že u toho tenkrát v tom roce 1989 nebyli. A my, kteří si bohužel, ještě pamatujeme…

—————

Zpět