Komu Černý Petr a pro koho šalomounské řešení? Uvidíme...

Trvalo to, ale dočkali jsme se. Konečně to vypadá, že se o sociálních bytech v Česku bude nejenom mluvit (hlavně před volbami), ale taky se začnou zhmotňovat.

Tedy – ne že by zaklínadlo SOCIÁLNÍ BYTY nefungovalo i v Česku již v minulých letech opakovaně a že by na papíře sem tam nějaký nepřibyl do našich bytových fondů…Jen to ti potřební nějak nestihli zaznamenat, protože jich se nikdo na nic neptal, tím méně by se mohl někdo nadát toho, že by jim takový byt byl dobrovolně na základě potřebnosti nabídnut. Zaklínadlo této formulky celkem šikovně již dlouhá léta používají developeři, kteří s vysokou pravděpodobností vědí i to, jak na takový byt pro chudé vytáhnout peníze když ne ze státu, tak z Evropské unie.

Moc ráda bych byla adresná, i když vím, že bych tím riskovala žaloby. Bohužel nikoli ze zbabělosti, ale proto, že se o tom jen šušká mezi lidmi na nejvyšší úrovni, co do této problematiky vidí a nikdo se neodváží ukázat prstem alespoň na jednoho konkrétního developera, musíme zůstat jen v „rovině jedna paní povídala“. Přesto jsem v loňském roce tuto informaci zaslechla na půdě, kde se zrovna nežertuje, a od člověka, který skutečně nemá zapotřebí si podobné věci vymýšlet – i proto, že se pohybuje mezi státním a neziskovým sektorem a bezdomovci spadají tak trochu do jeho gesce.

Král Šalomoun by mohl závidět

To se prý děje a dělo tak. Developer se rozhodne postavit někde obytné domy. K tomu potřebuje peníze. Nějaké teoreticky má, jiné si půjčí, jiné se snaží dostat z různých zdrojů. A protože SOCIÁLNÍ BYTY jsou správné klíčové slovo, když se použije na správném místě, peníze na ně do Česka i v minulých letech šly. Aby se nejednalo o podvod, vše vyřešilo šalomounské řešení.

V bytovém komplexu se podle jeho velikosti jeden či více bytů vykáže tak, že ho obývá někdo sociálně potřebný. A tím může být osoba všelijaká, jen, jak napovídá praxe, asi téměř nikdy taková, která ten byt notoricky potřebuje, poněvadž jinak zůstane celoživotně na ulici. Pro developera i ostatní nájemníky objektu je to příjemné – protože uznávám, kdo by chtěl do svého sousedství, navíc sousedství bytu, za který zaplatí velké peníze, někoho, lidově řečeno, nepřizpůsobivého?  

A tak se pod škatulkou „výstavby sociálních bytů“ u nás paradoxně objevují samozřejmě jen v jistých výkazech a pro omezený počet očí, předražené developerské projekty, jejichž manažeři, aby se „vlk nažral a koza zůstala celá“, uvedou, že jeden (dva či tři) byt dali někomu sociálně potřebnému – třeba matce samoživitelce. Zní to hezky a nikdo nezkoumá, zda ta matka samoživitelka přišla do objektu z Azylového domu a dítě mělo nad sebou Damoklův meč, že když maminka nebude mít kde bydlet, půjde do dětského domova (nebo dnes už moderněji do pěstounské péče).

Byt dostala samoživitelka. A je vymalováno…

Přiznám se, že jsem nikdy o takové matce neslyšela ani z doslechu od známých. Pravděpodobnější tak je, že se tam nastěhuje úředně opravdu papírová matka samoživitelka (což je dnes téměř každá druhá), která žije v běžném partnerském vztahu, navíc se slušně situovaným rodinným zázemím. Ta matka v Azylovém domě se buď po době, kdy v něm může žít, přestěhuje i s dítětem do jiného (klidně i na druhém konci republiky) a než dítě vyroste, projde jich ještě několik. Nebo taky ne, samozřejmě.

Když pominu scénář, že se objeví princ na bílém koni, který si ji k sobě i s dítětem vezme a ten vztah záhy smutně neskončí (třeba jen proto, že je od té ženy očekávaná slepá vděčnost až za hrob), může se stát i to, že taková matka v sobě vzedme veškeré síly a najde si pronájem. Samozřejmě – ne, že by v první řadě nezkusila dostat od obce byt, právě třeba ten sociální, ale to většinou z tisíce a jednoho důvodu není možné. A tak se odstěhuje do podnájmu. Většinou nikdy za částku, která by jí neubírala z měsíčního rozpočtu víc než polovinu příjmů (v jiných zemích je toto již automaticky měřítkem chudoby). Je to hrozné, ti, co nezažili, jen kroutí hlavami, proč bydlí v tak drahém bytě, ale téhle samoživitelce nic jiného nezbyde a ti rozumbradové, co přesně vědí, co dělá špatně, jí ve skutečnosti levnější bydlení, které by odpovídalo nějakému standardu, v kterém by nehrozilo, že jí děti odebere následně sociálka, nabídnout neumějí.

Je to individuální a dá se to zvládnout. Ale pokud se k tomu přidá poměrně častý jev, že alimenty na dítě neplatí tatínek, žena přijde o práci, protože někdy musí s dítětem zůstat doma, či s ním absolvovat několik lékařských prohlídek ročně anebo sama onemocní (klidně jen krátkodobě), je to opět cesta do toho Azylového domu. Tedy za předpokladu, že jí do něj příjmou. Například v Praze jsou na Azylové domy totiž pořadníky a než se na takovou maminu dostane, uběhne i několik měsíců.

Jo, sociální byt – ať už ten, co postavili developeři a bydlí v něm „taky matka samoživitelka“ nebo ten, o kterém už přes dvacet let mluví naši politici, by se v takových případech opravdu šiknul. A nejde tím samozřejmě jen o matky samoživitelky – tedy ty skutečné, které balancují v bídě a zoufalství, zatímco o každou korunu od státu musí žebrat a své „žebrání“ podložit štosy potvrzení a papírů (což samo o sobě splnit, pokud nejde o ženu, která celoživotně byla v péči státu a tudíž má stát všechny její příjmy v počítači, vyžaduje vzít si volno v práci). Vím, že napříč obyvatelstvem je takových lidí víc.

Stát doplácí seniorům na nájmy v obrovských bytech. Stěhovat se totiž nemají kam

Abych byla objektivní, někteří z nich nakonec byt dostanou. Ale je jich zlomek. A tak třeba v Praze po uvolnění tržního nájemného platí někde babičky v bytě velkém kolem 100metrů čtverečních osmnáct tisíc korun nájemného. Některým v tom logicky musí finančně vypomáhat stát či obec. Je to hrozné, pokyvujou lidi nad jejich troufalostí s tím, že mají jít do menšího.

Háček je v tom, že ony by z velké části rády šly, ale ty malé (sociální) byty prostě nejsou.

Teď se to prý už konečně změní. Kdo ví, třeba i bezdomovcům na ulicích přespávajícím jen v provizorních noclehárnách, z kterých jsou vyhnáni ráno kolem šesté zase ven, svitne naděje. Zatím ti, co skončili na ulici, na byt většinou už nikdy nárok neměli – třeba i proto, že je k němu potřeba dokládat bezdlužnost. A tou takový bezdomovec disponovat nemůže – i když by jeho dluhy spočívaly jen ve zdravotním a sociálním pojištění nebo jízdě na černo v MHD. Pokud by se přece jen takový šťastlivec šťastným řízením osudu k bytu dostal, záhy by na něj vystartovali exekutoři a dostali by ho znovu někam na pokraj společnosti – poněvadž jak víme, exekutorský byznys v Česku umí drobné dlužníky zničit až na padrť, zatímco velké ignoruje. To je ovšem kapitola sama o sobě – napsalo se o tom mnoho, diskutovalo ještě víc (taky hlavně před volbami), ale změny, které by striktně zaručily jen vymožení dluhu samotného spolu s nějakými přiměřenými náklady, nenastaly…

Kdo ví, třeba i ty přijdou – i když…

Ano, o sociálním bydlení, bezdomovcích a chudobě jsem tu již psala. Je to problém nejen u nás, ale i v celé Evropě. Zřejmě na jeho řešení někdo vymyslel lék, a tak už se v Česku můžeme těšit na to, že sociální byty konečně budou! Možná tedy ne prioritně pro občany ČR, ale vypadá to teď vskutku nadějně. Uprchlická krize zadrhnutá kola chtění nalézt řešení rozpohybovala.

Na ulici se u nás neocitají jen lenoši. Návrat do života pro ně ale většinou už není možný

Pokud to pomůže i našim lidem, kteří to potřebují, je to dobře. Hodně z nich se toho ale nedožilo a někteří z nich zemřeli jako poslední vyvrhelové někde na ulici. A i když se říká, že život je otázkou volby, ne každý z nich měl na výběr. Experti zabývající se bezdomovectvím u nás uvádějí například to, že na ulici se u nás neocitají jen lidé, co nikdy nepracovali, jak panuje v představách mnohých lidí. Údajně mezi bezdomovci tvoří tato skupina (nikdy nepracujících) pouhých 5 procent. Není pravdou ani to, že lidé na ulici odmítají pracovat. Naopak. Jejich podmínky jsou však značně ztížené (třeba i tím, že v okamžiku, kdy nastoupí do řádného pracovního poměru, o veškerý svůj výdělek přijdou, poněvadž jim ho zabaví exekutor. Částka, která pak takovému jedinci zůstane, nestačí ani k pokrytí nákladů za nejlevnější ubytovnu). Vyloženě odmítá práci údajně ale jen každý pátý člověk bez domova. Ti ostatní vstávají každý den s touhou vrátit se zpět do normálního života. A mimo jiné mít i možnost i důstojně zemřít.

Uprchlíci, co se sem valí a kteří zřejmě probudí konečně snahu sociální byty u nás budovat, si sice taky nemohli vybrat, kde se narodili, nemohli ovlivnit to, zda v jejich zemi bude válka.  Ale – minimálně – pokud by se jí postavili, by mohli ovlivnit délku té války. A taky i svými silami mohli přispět k tomu, aby i země, kterou opouští, ale která je zemí i jejich předků, nabrala dech a zmátořila se. Takhle hrozí riziko, že chudoba se rozmístí jen dál do světa a strhne s sebou další lidi, kteří přitom mnohdy řadu let pracovali, aby z jejich příjmů mohl stát čerpat – třeba i na ty sociální byty.

Když by se karta obrátila, najdeme pomoc a oporu u těch, co k nám ve velkém míří?

Neodsuzuju solidaritu, jenomže musí fungovat s jistotou, že když se karty obrátí, přijde i z druhé strany. A tomu v tomto případě opravdu nevěřím. Nehledě na to, že cítím, jak se tu kope příkop nerovnosti mezi původním obyvatelstvem (na které jsou zcela jiná měřítka a bič) a lidmi, co sem přicházejí. Z toho nic moc dobrého, bude-li to tak pokračovat – vzejít nemůže…

Všichni tušíme, že i tak problematika bezdomovectví původních občanů naší země (či jiné země Evropy) je značně obsáhlá. A tak je trochu s podivem, že dosud v Česku není známo číslo, kolika lidí se skutečně týká (že by záměr? Když není číslo, není problém?). Nějaké sice vydal Český statistický úřad při sčítání obyvatelstva, ovšem je zřejmé, že jde o pouhý zlomek těch, co domov nemají. Vyplnit sčítací archy totiž nepřišel například do nějakého zařízení zabývajícího se sociální pomocí a ani neměl zájem každý, mnoho lidí žije v takzvaném skrytém bezdomovectví, jiní dlouhodobě balancují na hranici bydlení a přežívání bez vlastní střechy nad hlavou – většinou kvůli chudobě.

„Kdyby se začaly v České republice důsledně vymáhat všechny dluhy na nájemném v obecních bytech a postupovalo se striktně tak, že by se lidé po několika měsících neplacení vystěhovávali, rázem by se v Česku bez domova ocitlo několik set tisíc lidí bez domova. Stačí přitom pro ilustraci uvést čísla, která jsou však již několik let stará. Jen na pražských obecních bytech bylo před sedmi lety 160 milionů korun dluhů. Co s tím? Razantní řešení si nikdo nepřeje, a tak je snaha tomu všemožně zabránit. Jenomže jak dlouho to bude možné?“ uvedl před časem sociolog z Fakulty humanitních studií UK Libor Prudký (zabývá se empirickou sociologií, především problematikou výzkumu hodnot ve společnosti, v posledních deseti letech též problematikou bezdomovectví, chudoby a sociálního vyloučení).

Dokládá to tedy, že problematika bezdomovectví a s tím propojená nutnost sociálního bydlení, byla v ČR dlouho podceňována a neřešena.

Děti, které v útlém věku dostávají Černého Petra

Chudobou hned krátce po svém narození tak jsou ohroženy do budoucna hlavně i děti pocházející z neúplných rodin, žijící u samoživitelů a samoživitelek – jak jsem naznačila výše. V takové domácnosti jim totiž není rodič schopný až na malé výjimky, připravit zázemí pro to, aby dítě samo po dosažení dospělosti mohlo najít vlastní bydlení – byť jen nájemní.

A nejde přitom o zanedbatelnou skupinu obyvatelstva – v neúplných rodinách žije u nás zhruba 580 tisíc dětí. Bezdomovectvím jsou navíc ohroženy i děti, které odcházejí z dětských domovů – tam se jedná o 48 procent z nich. I když se některé vracejí do své biologické rodiny, soužití s příbuznými často není možné, a tak je takový mladý člověk vyvržen na ulici, v lepším případě na ubytovnu. I jemu by se určitě sociální byt hodil a pomohl mu v životě k tomu, aby mohl žít důstojně a do společnosti něčím mohl přispívat.

Vláda mluví o 5000 bytech. Tak snad uvidíme, kolik naděje a šťastných konců budou představovat nejen pro uprchlíky, ale i naše občany.