Po víkendovém trapném výroku vzápětí přejmenovaném na vtipný bonmot pana prezidenta o tom, že je novinářů mnoho a měli by se proto likvidovat, si myslím, že trochu osvěty to novinářské řemeslo u nás zaslouží. I kdyby jen proto, že milovníci našeho prezidenta (mnozí sami sebe počítající mezi novináře) mlčeli dokonce i na sociálních sítích jako pěny. 

Ono to máte tak:

Jsou novináři první kategorie, a jsou samozřejmě i ti, co patří do kategorií nižších, ale stále se o novináře jedná. Nechme stranou to, proč k tomuto dělení dochází, z jakých důvodů a za jakých okolností. To třeba jindy. Pravdou je, že v českých poměrech se téměř vždy v těchto případech jedná o novináře úzce a pravidelně (smluvně) spojené s jednou redakcí. To dělení na kategorie je samozřejmě individuální a někdy dost subjektivní, ale stejně jako v jiných povoláních je potřeba mít na paměti, že na to, aby někdo mohl být hvězdou, musí někdo pracovat celý život mimo hvězdnou jas, přesto usilovně, pokud možno bezchybně a houževnatě. Jeho jméno ale zná jen pár lidí z jeho nejbližšího okolí, a tak časem takový jedinec (dejme tomu druhé a nižší kategorie) přestane při představování někdy uvádět, že je novinář (i když je) a vymlouvá se spíš na to, že je jakási administrativní síla. Přesto každý den plní opět řádky novin, nervuje se s uzávěrkami (je-li v tištěných novinách), s rychlostí, aby jeho informace byla první (je-li v médiu online). Dá se věřit, že svoji práci má rád, i když velmi rychle pochopí, že na ni ON nezbohatne. Platy průměrných novinářů se totiž i v praze občas pohybují dokonce v prestižních redakcích pod průměrnou mzdou v Česku. I to je ale jiná kapitola, kterou nechme dnes stranou. 

Holubí letka - taky spojitost

Další, druhou skupinou je rádobynovinář, který se řadí do takzvané Holubí letky. Lidé z médií i z PR agentur tenhle typ lidí – často žijících na sociálních dávkách či z různých typů důchodu, kteří si však nestoudně zvyšují svůj životní standard parazitováním na profesi novinářů, znají. Dost často jsou pro ně černou můrou, poněvadž se tvrdě domáhají vstupů na akce, kde nemají co dělat, kam je nikdo nepozval, ale kde jsou schopni během pár minut vyluxovat připravený raut pro zvané hosty – posbírat eventuální dárečky, určené pozvaným hostům a táhnout dál. Během dne jsou tací „novináři“ schopni obejít i osm takových akcí. Mají propracovaný systém informovanosti mezi sebou, propracované „průkazky“ i legendy s nimiž přicházejí a v nichž vystupují jednou jako nezávislí novináři, jindy jako redaktoři již dávno neexistujícího média, ti odvážnější jsou schopni tvrdit i to, že zastupují nějakou zahraniční zpravodajskou agenturu. Odhalit je a jejich záměr, s jakým se kamkoli vetřou, je někdy téměř úkolem, kterým by nepohrdnul ani Sherlock Holmes.

No a jak to (nejen) v pohádkách bývá – do třetice všeho dobrého a tady v tomto případě spíš zlého – lze zařadit kategorii lidí, kteří se do povolání novináře pasují sami. Navzdory tomu, že nejsou vystudovanými žurnalisty (to by nevadilo, i mezi těmi úspěšnými novináři je skutečně vystudovaných žurnalistickou fakultu ne úplně majoritní podíl – najdou se mezi nimi učitelé, historici, filozofové, i lidé takříkajíc s maturitou či dnes nazývaným vyšším odborným vzděláním). Budiž – kde je talent, snaha a kreativita – vždycky se s tím dá pracovat. Malérem této třetí kategorie, která má poměrně blízko k výše zmíněné Holubí letce, je ale  navíc to, že zřejmě i kvůli handicapu ve vzdělání, pravděpodobně ale i nějakým handicapem osobnostním, nikdy vlastně v žádné skutečné redakci tito lidé nepracovali. Nemají tudíž ani páru o tom, jak takový den opravdového novináře vypadá.

Nebezpeční manipulátoři

Bohužel tuhle poslední kategorii považuju za nejvíc nebezpečnou. Absence vzdělání, často i kritického myšlení, schopnost analyzovat vývoj událostí, a na druhé straně neukojené (a mnohdy nesebekritické) ambice. To je nepříjemný koktejl. 

Právě tihle lidé mohou tak napáchat hodně zla, byť v rolích takzvaného užitečného pitomce. To tedy za předpokladu, že jsou pouze hloupí a že netuší, že je s nimi manipulováno. A ne, že to dělají úmyslně pod vidinou jakéhokoli zisku a profitu (zdaleka nemusí jít jen o peníze).

Jsou-li tedy „jen“ hloupí, občas napíšou někam nějaký svůj blog (to dnes může každý, kdo se naučí psát a není negramotný), případně nějaký názor. V okamžiku, kdy je někde zveřejněný (názor opět může napsat kdokoli – od uklízeče po prezidenta), náležitě to opentlí a dávají si pozor na to, aby vždy nazývali to své dílo ČLÁNKEM. Tím tomu dodávají punc profesionality a jak víme, dnes ani není třeba opakovat lež (nebo upravenou pravdu) stokrát, stačí párkrát a už to ostatní berou jako fakt, že ten dotyčný píše články. Tudíž je na místě, že se nazývá novinářem – novinářkou. Je to smutný fenomén doby – i když dnes máme nejširší a nejlehčí možnosti dostupu k informacím, informace jsme líní ověřovat. A tak naskakujeme těmto manipulátorům na lep.

A když píšu manipulátorům, opravdu tak píšu s oprávněným vědomím. Jsou to totiž tihle lidi, chlubící se profesí, kterou si sami naordinovali, kteří jsou schopni vypouštět do světa dezinformace a propagandu nejhrubšího zrna. Osobně jsem pár takových lidí bohužel poznala. Informace jim někdo napíše, podsune, případně pěkně předestře s tím, jak mají být podány (někdy i „jen“ ve statusu na sociální síti) a oni to horlivě splní. Možná jim je motivem správně zvolená lichotka, možná vidina nějaké výhody, možná to, že „jsou novináři“ (i když nejsou). Možná ale i tučné honoráře, které chodí odněkud od jakýchsi šedých eminencí v pozadí, co díky tomuto typu lidí pouštějí prospěšné (dez)informace do světa.

Nezávislý novinář? Ale jděte! Nenechte se vodit za nos

Na rozdíl od novináře skutečného (ovšem - neidealizuju si každého a vím, že všichni Supermani nejsou ani v té elitě) těmto pouhým pisálkům (jejichž texty často postrádají logiku, smysl i základní jakoukoli novinářskou formu), chybí objektivita, argumenty – ale o to agresivněji se projevují. A když dojde na nejhorší – jejich zástěrkou je: „Já jsem novinář.“ Problémem je, že jsou často nástroji nějakých sil v pozadí, takže aniž by někde byli zaměstnáni, přežívají tímto stylem dlouhé roky (z čehopak tudíž asi žijou?). 

Ale když někdo tvrdí deset let i více, že je novinář, i když to není pravda, holt to všichni berou jako fakt…A tenhle člověk pak může vypouštět prakticky cokoli a vždycky najde posluchače či čtenáře, kteří budou na něj koukat jak na svatý obrázek, protože to je ten NEZÁVISLÝ novinář! (Což je pro tuto kategorii také typické, i když pravda spočívá spíš v tom, že nezávislý novinář by do jakékoli redakce šel ve skutečnosti rád, ale zájem o něj nejeví žádná normální profesionální redakce. A pokud ano, velmi rychle se s ním rozloučí).

Nutno podotknout, že kritika se rozhodně netýká úspěšných blogerů, kteří dokážou velmi dobře reagovat na politickou, ale třeba i ekonomickou situaci, umějí to opřít o fakta a zároveň nejsou nudní, a navíc - většinou nementorují. Jejich blogy ihned poté, co jsou publikovány, jsou sdílené, lajkované, čtené – prostě úspěšné, protože obsahují myšlenky a závěry autora nutí k zamyšlení. Pikantní je, že tihle psavci se možná představují vedle výčtu svých profesí taky jako blogeři, ale nikdy jsem u nikoho z nich nezaznamenala, že by o sobě prohlašovali – na rozdíl od zmiňované kategorie manipulátorů – že jsou novináři. Možná je to tím, že i když připustí, že jsou blogeři, mohou se pochlubit výsledky (úspěšné) práce i v jiných povoláních. 

Je třeba je zlikvidovat. Tihle se ale bát nemusí...

No ale vraťme se na začátek k výroku Miloše Zemana, na adresu novinářů, který zjevně zaskočil i ruskou hlavu státu. Vladimir Putin – i když je kritizován za hodně věcí, někdy právem, jindy méně, by si něco takového totiž nikdy říct nedovolil.

Jelikož, jak už jsem předeslala, znám bohužel i lidi, které jsem zařadila v tomto mém textu do třetí kategorie – tedy samozvaných novinářů – byla jsem velmi napjatá – jaké budou jejich reakce. O to víc, že většina jedinců této kategorie současného prezidenta jen hltá a i kdyby provedl cokoli, vždy má argument na to, že to vlastně bylo skvělé, státnické, případně že to všechno obracejí proti M. Zemanovi cizí státní mocnosti, které si nás všechny (ale bez nich samozřejmě) kupují.

Ale přišlo NIC. Velké tiché NIC. Hlasy těchto bijců mlčely dokonce i na sociálních sítích. Bohužel nemyslím si, že to bylo tím, že by se styděly. Spíš tím, že nedostaly pokyn a instrukce, jak reagovat.

Je to smutný fakt. Na druhou stranu – právě tihle pisálkové se bát toho, že by případná slova o likvidaci novinářů mířila i na ně, vskutku bát nemusejí. Odvádějí buď co je po nich žádáno – a v takovém případě jsou jejich aktivity dost často zpozadí uměle zviditelněné. Nebo si píšou, co je napadne, ale s minimálním dopadem na veřejnost, což jim ale na jejich vlastním zařazení k povolání novináře neubírá (a můžou tím občas argumentovat – protože na to, kolik ten jejich článeček přečetlo lidí, se moc čtenářů nedívá). 

Nemanipulovali-li by, nedezinformovali-li by, nevyvolávali-li by na sociálních sítích a diskuzích na netu nenávistné diskuze, řekl by si člověk – ať si dělají, co chtějí.

Budeme –li je ale pokládat za neškodné blázny, jednou se můžeme hodně divit. Zrovna je nikdo likvidovat nebude, to fakt nehrozí. Proto bylo to ticho po pěšině. A oni to alespoň v duchu vědí.

Otázkou ale je, na koho by dokázali oni sami (či s nasměrováním jiných, kterými se nechávají ovlivňovat) vrhnout lynč. 

A to mě děsí.