"Kořenem zla, je nedostatek poznání," Konfucius


Lepší svět pro nás u spodu pyramidy, z které nevidíme vrchol? Vzdaluje se nám...

10.07.2017 01:03

Pamatujete si ze školy (hlavně, pokud jste do ní chodili někdy v sedmdesátých či osmdesátých letech) jak jsme se v dějepisu učili o tom, že naši předci byli chudáci, poněvadž dřeli na feudály, později zlé kapitalisty? Vzpomínáte, jak jsme se učili, že kolikrát dřeli až 12 hodin denně a často jim pak nezbývaly síly ani čas na to, aby pracovali i na svých políčkách?

Pak si asi pamatujete, co se dělo dál a jak si toho ti naši předkové cenili. Pravda, později se to zase nějak zvrtlo, ale to by byla jiná písnička. Držme se tentokrát linie toho, do jaké míry lidstvo udělalo pokrok a do jaké míry si ho udrželo. Nebo do jaké míry se toho pokroku nenápadně zbavilo a vrátilo se někdy skoro zase až do dob nevolnictví?

Odpovědi už na tyhle první otázky by byly samozřejmě různé – záleží na tom, koho bych se zeptala, jaké má zkušenosti, kde se pohybuje, i to, v jakém životním standardu – někdy jen díky své rodinnému zázemí - žije.  Samozřejmě – ten, kdo je na tom dobře, řeči o nevolnictví, roztahujících se sociálních nůžkách, o znovu stále víc propastných třídních rozdílech slyšet chtít nebude a bude vše s tím spojené negovat.

Někdo se snaží a nemá nic. Jiný se nesnaží a...taky nic nemá

Ten, kdo je na tom špatně, ale může si za to někdy sám – kvůli tomu, že jaksi nepochopil, že je na světě proto, aby pokud možno nevisel nikomu na krku a když to jde, za všech okolností se postaral alespoň sám o sebe, ten taky asi těžko bude chtít vidět věci takové, jako jsou. A bude za své neúspěchy vinit systém, vládu, politiku a kdo ví koho – jen ne sebe a svoji pohodlnost.

Ale ten, kdo je na tom špatně, i když se celý život plahočí, pracuje, šetří a přesto vychází od výplaty k výplatě, aniž by si mohl sáhnout na cokoli, co jen trochu vzdáleně voní luxusem, ten asi můj text pochopí. Vím, že je takových lidí hodně, i když o sobě nedávají moc hlasitě vědět. Jsou totiž často unavení, chybí jim sebevědomí, poněvadž stále nemohou přijít na to, proč už neplatí to: že bez práce nejsou koláče, zatímco někdo pracuje za dva (i čtyři), ale koláče mu stejně zůstávají doživotně vzdálené (koláče jsou míněny v tomto případě samozřejmě obrazně). Nebývají – i když jsou produktivní (nebo právě proto?!) ani ve vedoucích pozicích. Tam se totiž přes jejich záda velmi často dostanou ti méně schopní a drží se tam zuby nehty. Drží se tam velmi často do doby, než ještě povýší, případně do doby, kdy toho pracovitého podřízeného vysají, případně mu znechutí různými praktikami (někdy až mobingem či bossingem) práci, aby se ho následně zbavili.

Jedinec, který se v té situaci ocitne, pak většinou nemá opět kliku v tom, aby se ho „ujal“ někdo z vlivných známých a našel mu nový flek – na kterém by se nepředřel, ale v kterém by byl slušně odměňován a pokud možno by jeho pracovní uplatnění znělo vznosně – tak, že by z něj ostatní (neznalí věci) „padali na zadek“. Že přeháním? Zkuste se podívat na začátek, jestli nepatříte do některé z těch dvou skupin, které jsem před touto poslední popsala. Nemusíte to nikomu říkat, stačí, když si to připustíte sami sobě. A budete si vědomi toho, že jste se z nějakého důvodu „narodili na šťastné planetě“. Pokud usuzujete, že přece jen do těch prvních dvou kategorií nespadáte a stále trváte na tom, že situace tak dramatická není, pak jste možná velkými optimisty. Anebo – ano, nebo já přehnaný pesimista, který jen skládá fakta vedle sebe a vytváří z nich teorii, která netěší ani mne samotnou. No v každém případě pojďme tedy v té teorii dál.

Byli vykořisťovaní, ale šance dostat se nahoru, měli větší než dnes

Problém je, že zatímco ti naši vykořisťovaní předkové přece jen tou svoji dřinou mohli velice pomalu a po troškách, ale přesto mírně rozšiřovat svůj majetek (přikupovali si po metrech čtverečních pole, pozemky napříkl.) a časem – v dalších generacích, měli jejich potomci možnost vlastní pílí se z té bídy vymanit. Měli to těžké, ale víme, že i z těch nejchudobnějších rodin se někteří dostali do vysokých postavení (opět prosím nemám na mysli napřkl. 50. léta, která taky vyhoupla nahoru lidi „zespodu“, ale tak nějak z jiných důvodů – byť o třídním rozdělení se v té době mluvilo víc než bylo zdrávo).

Dneska už alespoň pár otevřených sociologů poukazuje na to, že chudoba je opět dědičná a přenosná mezigeneračně. Je jich jen málo, protože ostatní zřejmě i ve vlastním zájmu a sebekonejšení tvrdí, že stále platí to, že jsme svého štěstí strůjce (to ano) a že když se budeme snažit, budeme mít stejné možnosti jako ti, co jsou už nyní na vrcholu. Odpusťte mi ten výraz, ale LŽOU. Možná neúmyslně (protože lžou i sami sobě), možná úmyslně, aby zahnali tu pachuť bezmocnosti. Nevím. Co ale vím, že ten přirozený pohyb, kdy bylo možné se dostat vlastním úsilím a pílí k majetku i postavení a šplhat tím pádem nahoru, se zastavil.

„Pokud má společnost tvar pyramidy, tak ať ti nahoře jsou nahoře. Ale společenská pyramida je tu od toho, aby ti neschopní čas od času znova šli shora dolů, a ti schopní, aby mohli jít nahoru. Ale jakmile se vršek pyramidy odtrhne - a k tomu došlo - tak nahoře zůstanou jen ti úplně neschopní. Schopní zdola se mezi ty nahoře nikdy nedostanou,“ uvedl před časem v jedné ze svých přednášek profesor, sociolog a dnes i politik Jan Keller.

Konstatoval taky, že ti nejbohatší se paradoxně chovají nyní nejvíc tak, jak to popisoval Karel Marx. Žijí kolektivisticky, stýkají se jen mezi s sebou (občas sice vyjdou mezi „plebs“, ale vlastně je vůbec nezajímá, co ten plebs musí řešit). Chrání jen své vlastní zájmy a jsou ochotni pro ně udělat cokoli – včetně toho, co je na hranici jakékoli etiky. Vznikla tím tak opět nová šlechta (nikoli ta s pokrevní rodovou linií, kterou jsme už znali, u nás se rekrutuje hlavně ze zbohatlíků) mezi kterou však nemá jedinec ani se svojí nejpoctivější pílí šanci se dostat. Idea, na které je založena i podstata demokracie, původně fungující na tom, že ti neschopní mohou spadnout dolů a uvolnit místa těm schopným vyjít nahoru, dostala naprosto fatální trhliny.

„Ať je nahoře pět až deset procent populace. Ale ať nemají astronomicky více než ostatní. Protože pak už nikdo nemůže uvěřit řečem o otevřené společnosti. Rozumně uvažující člověk prostě pochopí, že se nikdy svým úsilím už nemůže dostat mezi ty, kteří berou milionkrát více, než on,“ vysvětlil před časem Keller.

Rozdíly v příjmech jsou astronomické. Samotnou prací se k výšinám nedostaneme nikdy

A aby bylo o kus jasnější, o co v dnešní době jde, je třeba v této souvislosti připomenout práci francouzských sociologů. Porovnali totiž příjmové rozdíly – i když nejprve pouze v rámci střední vrstvy obyvatelstva. U pětašedesáti procent (francouzské) populace řadící se ke střední vrstvě tak porovnali rozdíl v příjmu mezi těmi příslušníky středních vrstev, kteří berou nejméně a těmi, kteří berou nejvíc. Rozdíl v ročním příjmu obou skupin střední třídy potom znázornili sociologové úsečkou dlouhou jeden metr. Vešli se na něj.

Jenomže pak příjmové rozdíly porovnali s majetkovými rozdíly mezi skutečně bohatými a středními vrstvami, které mají příjmy jenom z profesní činnosti – tedy ze zaměstnání. Ti skutečně bohatí mají ve Francii ze zaměstnání jen sedm procent svých příjmů. Třiadevadesát procent svých příjmů mají z obrovských majetků, bez toho, aniž by museli pracovat. Víme, že k majetkům nejbohatší vrstva přicházela a přichází různě. V Česku je to bohužel ještě jinak – tedy co se týká nabytí těch obrovských majetků současných miliardářů. Na rozdíl od těch francouzských, kteří své bohatství přece jen navyšovali většinou postupně, u nás se zrodila „elita“ nejbohatších během dvou desítek let. Tomu, že se k tomu majetku dopracovali všichni privilegovaní o tolik vyšší pílí, než ostatní, věří přitom asi jen málokdo…

Ale zpět k francouzským sociologům. Ti se pokusili tedy porovnat příjmy takzvané střední francouzské vrstvy s těmi nejvyššími vrstvami. Metr jim na to tentokrát skutečně nestačil.

Jan Keller jako perličku v této souvislosti uvedl, že spor mezi nimi vznikl následně v tom, jestli skutečně velká bohatství začínají ve vzdálenosti osm nebo třináct kilometrů od té metrové úsečky střední třídy, která je popsána výše.

„Tady už se jedná o společnost nesouměřitelnosti. Jenomže demokracie stojí na tom, že nerovnost nesmí přejít v nesouměřitelnost,“ řekl Keller jako varování. Nutno dodat, že nyní, když sedí v Evropském parlamentu, už na toto téma moc hlasitě nemluví.

Demokracie v ohrožení. O kterém se ale důsledně mlčí

Je tedy demokracie ohrožena? Pokud ano, proč se o tom nemluví? Možná proto, že ti nahoře, i když budou dál neschopní, už nebudou ohroženi kvůli neschopnosti pádem z výšin dolů, jako tomu bylo v minulosti. A ti dole, i když jsou nezbytní? Je lépe, pokud věří, že mají stejné šance a při troše štěstí se stanou bohatými a mocnými. Jak dlouho to může vydržet? Nějakou dobu ještě určitě ano.

Na stejném principu nesouměřitelnosti fungoval už taky zde vzpomínaný feudalismus. V něm ti, co byli urození, byli z úplně jiného světa, a ti pod nimi se mohli snažit každý den. Mohli pracovat šestnáct hodin denně (i dnes jsou tací mezi námi, navíc někdy přesto pobírající žalostnou odměnu za práci), ale stejně se mezi ty urozené nedostali. To není příliš radostné poznání.

Ještě jednou si proto dovolím odkázat na Jana Kellera. To, jaká je totiž dnes kolem nás opět situace, uměl velmi pádně opřít o fakta. A ta jsou důležitá.

„Všichni ti bohatí si naprosto přesně uvědomují své zájmy a to, že jsou zvláštní třída. Všechno ostatní tomu podřizují. Ale těm pod sebou, té střední třídě, a ty dole vybízejí k tomu, aby si v neustálém individuálním soupeření navzájem sráželi šance. To je úplně ideální způsob. Rozděl a panuj, na to se přišlo už dávno,“ poukazuje tento sociolog skepticky.

Takže co teď?

Nelze se divit, že lidé, kteří si tuhle skutečnost připustí a uvědomí své možnosti, se snaží systém změnit. Všichni jsme sledovali, co se dělo v Hamburku. Řádění a ničení v ulicích bylo neomluvitelné. Ale zaznívalo tam to, že jde o vzpouru proti finančníkům i současnému uspořádání světa.

Forma toho to byla nešťastná, jenomže obavy bychom měli mít z toho, zda ještě blízká budoucnost umožní třeba i nějakou poklidnější formu protestů proti tomu, jak se opět vrátilo uspořádání světa do doby před pár staletími (v lepším případě desetiletími). Když se totiž před pěti a šesti lety zvedla velká vlna protestů (Occupy, Anonymous), byla potlačena. Potlačena těmi nejmocnějšími. Nejbohatšími. Přitom šlo tehdy o protesty poklidné, nenásilné.

Tyto aktuální – už násilné a působící značné škody – byly potlačeny také, za hlasitých výkřiků veřejnosti, že je třeba s takovými odpůrci sytému pořádně zamávat. Přitom – pomineme-li to, že podobné akce přilákají bohužel vždy i narušené osobnosti libující si v jakýchkoli destrukcích – někteří z těch protestantů bojovali i za práva nás všech ostatních – co jsme opět odsouzeni zůstat někde na spodku té pyramidy, jejíhož vrcholu vlastně už ani nemáme šanci dohlédnout.

Chtěli udělat lepší svět. Ale nepodařilo se...

V roce 2011 hnutí Occupy poukazovalo na stále více se prohlubující propast mezi chudými a bohatými. Říkali: společně se Skutečnou demokracií teď (United for Global Change - Světová revoluce Skutečné demokracie, u nás se zkratkou SDT): „Děláme nový svět. Zrovna začínáme. Celoplanetárně. Teď a tady.“ Vyzývali, aby lidé na celém světě vyšli ze svých domovů do ulic a dali najevo nesouhlas s tím, kam společnost směřuje. Nevyzývali k násilí - to je nutno dodat. Jenomže rok od roku se naděje té většiny zmenšují. Jak dlouho to potrvá, než si to uvědomí? A co se bude dít potom?

„Současná distribuce ekonomických zdrojů je taková, že pouze malá menšina nežije v chudobě, nebo v denní nejistotě. Budoucí generace jsou odsuzovány k tomu, aby převzaly jedovaté dědictví, protože systém za účelem prospěchu malého počtu lidí ohrožuje životní prostředí. Žádáme proto sociální spravedlnost, nepřestaneme bránit svá práva. Naši zástupci se musí řídit našimi potřebami, musí nás poslouchat. Udělejme z ulic největší tlampač na Zemi,“ vyzývali tehdy aktivisté na svých webových stránkách.

Vypadalo to jako výzva k nenásilné revoluci. Ale ta se nekonala, jak už víme. Stejně jako víme, že hnutí bylo potlačeno.

Jenomže co bude dál? Zvlášť když si do všech těch faktorů přidáme ještě to, že na pracovní trh už brzy vstoupí roboti, kteří budou mít z pohledu zaměstnavatelů (tedy těch na špici) řadu výhod oproti obyčejným smrtelníkům...

 

—————

Zpět