"Kořenem zla, je nedostatek poznání," Konfucius


Po ovoci poznáte je…Aneb skutek je víc než 1000 slov

29.09.2015 12:31

Přituhuje, i když pro ty, co zhruba již od června letošního roku s hrůzou hleděli na to, jakým směrem se začíná nezvladatelně ubírat uprchlická krize, to není nic až tak překvapivého. Je pravda, že jednotlivé aspekty všeho, co s sebou příval uprchlíků přinese, asi domyslet do detailů neumí nikdo, nicméně – už jsem naznačovala ve svých minulých komentářích, jaké dopady vše může mít po sociální stránce, po finanční stránce i z hlediska bezpečnosti či množení ohnisek sociálních nepokojů.

Teď se mnozí začínají divit tomu, jak je možné, že v Německu mají místní občané uvolňovat byty pro uprchlíky. Ty byty, které obývají. Je to pro ně nepříjemný zásah do soukromí, a tak asi, i pokud ti, kterých se to týká, byli náhodou mezi těmi, co ještě před pár týdny s mávátky a úsměvy na tváři vítali imigranty, najednou skřípou zuby. Myslím, že jim asi i úsměv zmrzl ve tváři, i když jednotlivými osobními případy se zabývat nemůžu, poněvadž pozadí všeho neznám. A bohužel, z médií se asi toho také moc nedozvím – byť jeden příběh, tuším, zdravotnice, jsem přece jen zaznamenala.

Obávám se, že úsměvy budou však mrznout dál a i dalším lidem. Blíží se zima a bude třeba uprchlíky ubytovávat dál – i mimo záchytná místa. Jejich vlna, co se na nás valí, totiž ještě nekončí. A až skončí, poněvadž ji počasí zbrzdí, bude třeba počítat s tím, že na jaře, může být vše, jako nyní. Tedy pokud se během zimy nestane něco zásadního, co by uprchlíkům zamezilo v tom, aby do Evropy dál mířili. Jelikož zvraty se odehrávají nyní téměř denně, může se do té doby stát mnoho. Mnoho i z toho, co si možná neumíme představit nebo jsme si nechtěli připustit. Moje zamyšlení je tedy v tuto chvíli čistě hypotetické…

Sociální bydlení v ČR nikdo neřešil víc jak 20 let. A teď?

Třeba by mohlo v extrémní situaci (zatím tomu nechceme věřit) dojít k tomu, že i v Česku by nastal tlak na to, ubytovat v obecních či státních(?) bytech uprchlíky. Jsou-li dosud prázdné, nikoho to asi tolik tížit nebude – i když…Kolik Čechů v dnešní době dostane od obce či státu byt? Kolika z nich by se lépe žilo bez každoměsíčního napětí, zda bude mít na splátku hypotéky, či zda bude mít na zaplacení tržního nájemného? Zvlášť, když ve větších městech tvoří často výdaje za nájemné více než polovinu příjmu. V případě lidí žijících singl, či ještě hůř – samoživitelů s dětmi – tvoří nájemné kolikrát i tři čtvrtiny příjmů. Někomu sice pomůže stát nějakou formou sociální dávky či příspěvku na bydlení, ale pro valnou většinu je bydlení prostě tím největším luxusem, které si každý měsíc může dopřát a do kterého musí investovat.

O tom, že bezdomovci, kteří jednou sklouzli na ulici, už nikdy v životě na vlastní byt v 95 procentech nedosáhnou, se u nás taky moc nepíše. V mainstreamových médiích totiž zní od editorů často formulka: „Chceme, aby nás četli lidé ze střední vrstvy a potenciální inzerenti – tedy ti bohatší. Ti o bezdomovcích číst nechtějí.“ Já bych dodala, že se to dá nazvat schováváním hlavy do písku v domněnce, že tím problém několika tisíc Čechů asi zmizí. Bohužel, nezmizí. A tak ti Češi (a třeba mezi nimi i cizinci) zůstanou na ulici do smrti. A to i přes vůli a úsilí se z ní dostat zpátky do normálního života. Pokud spolupracují s nějakou neziskovou organizací i úřadem, časem se jim teoreticky možnost k novému bydlení otevírá. Končí však poté, co je takový člověk nucený, aby předložil potvrzení o své bezdlužnosti. To je nepřekonatelný problém, i když si ten dotyčný třeba nikdy nepůjčil na nic, co by bylo nad jeho síly a vždy žil skromně. Při pobytu na ulici stačí jen, když mu naroste dluh na sociálním a zdravotním pojištění, nebo se párkrát schová do tepla prostředků městské hromadné dopravy a nachytá ho revizor. (Samozřejmě, pokud ten člověk bez domova páchne, často ho i revizor obejde, pokud na sebe ale takový bezdomovec v rámci možností dbá, je čistý a má doklady, jeho osud je zpečetěný). 

Ten, kdo se nyní nadechuje k tomu, aby argumentoval, že ten dotyčný měl možnost to splatit později, neví, o čem mluví a chová se stejně jako ten pštros…On totiž takový člověk je odkázaný na to žít ze dne na den, obsílky, na které by ale stejně nemohl reagovat akcí, nemá kam dostávat. Když začne pracovat poctivě a na řádný pracovní poměr, netrvá většinou déle než dva měsíce, než se na něj exekutoři sesypou, protože podle zdravotní pojišťovny zjistí jedním telefonátem či dopisem, kde pracuje a kde je možné provinilce dostihnout a obrat ho o to málo, co zase získal z nadějí na lepší život (to, žesi za tento úkon pak účtujímnohotisícové částky by bylo na dlouhé povídání,že?). 

Tím neomlouvám dlužníky, kteří sekají dluhy úmyslně, ani nenaznačuju, že dluhy netřeba platit, tím pouze konstatuju, že u nás nikdo nevymyslel (a kdo ví, zda to není účel?) ani neprosadil v tomto směru nějakou změnu. A tak bezdomovců přibývá. Dokonce panují i názory, pokud by se začaly důsledně vymáhat veškeré dluhy na nájemném, ocitlo by se rázem na ulici dalších až 100 tisíc Čechů.  Přesto se s tím nic nedělalo ani v dobách relativního klidu. Co se bude dít teď?

Čistí podle rejstříku trestů i z hlediska dluhů

Lidé, co k nám prchají z jihu a jihovýchodu budou v případě nutnosti a žádosti o práci nejen čistí z hlediska rejstříku trestů (ten totiž zaznamenává jen provinění, která se stala u nás), ale budou i bez dluhů. Tudíž cesta k bytům, které jsou nedostižnou metou pro většinu z nás, bude otevřena (chápu, že pro cizince jsou v určitých směrech nastavená jiná měřítka, ale...). Samozřejmě – věřím, že mezi těmi, co se v nových bytech u nás usadí, bude pár těch, pro které to je jediná cesta k záchraně holého života. Ovšem – stane-li se to pravidlem – a očekávat se dá, že určitě uprchlíci, kteří k nám budou přiděleni kvótami, nestráví zbytek života někde na periferii v záchytném táboru či detenčním středisku – opět zde vidím velké riziko sociální nespokojenosti a možných budoucích nepokojů a výbuchů.

Je zvláštní, jak postupně začíná docházet i těm, co ještě před několika týdny srdnatě vystupovali jako zastánci imigrantské vlny a odpůrci těch, co přiznávali obavy, že tady může dojít k situacím, v kterých jim jejich 'nezměrná láska a pochopení' bude spíš překážkou. A to (zatím) nikdo po nich nechce, aby uvolnili třeba část svých bytů či domů nějakým rodinám (nebo mladým mužům, jelikož těch je většina), co k nám prchají ve vidině lepšího života. Hodně se nadávalo na sociálních sítích a ti, co reagovali v duchu: 'Když v nich nebezpečí nevidíte, vezměte si je domů,' byli nazýváni demagogové, populisti, xenofobové a rasisti. Ovšem – mělo by se přiznat, že tito lidé byli aspoň upřímní. Mají jasno, že nechtějí ze svého pohodlí a majetků, které si mnohdy velmi tvrdě vydobyli, někomu dávat něco zadarmo, když si ho sem nezvali nebo z něj mají obyčejný lidský strach…Ti druzí mají sice plná ústa lásky k bližnímu a pochopení, ovšem zatím jsem neslyšela u nás o nikom, kdo by předstoupil před kamery a řekl: 'Mám velký byt, jeden, dva pokoje, přenechám potřebným, případně přenechám jim chalupu, vilku…'

Po ovoci poznáte je…

Opět se budu opakovat tím, co mně osobně pomáhá v orientaci v životě a v lidech – totiž v tom křesťanském: "Po ovoci (skutcích) poznáte je…" Mít plnou pusu, s odpuštěním, keců, protože je to hezké, navíc je šance, že se tím člověk společensky někam vyhoupne a zalíbí těm pravým – to je jedna věc. Pokud ale nikdo z těch, o kterých vím, že jsou takovými bijci za práva uprchlíků, neudělá k tomu také jasné pozitivní a konkrétní gesto – čímž nemyslím ale ani to, že zaveze do tábora nějaké nasbírané věci, je to pro mě pokrytec a možná i prospěchář.

Celkem ráda bych pak viděla reakci takové osoby, když by došlo na lámání chleba a skutečně by bylo nutné sáhnout k tomu, aby se ve vyšším zájmu zabavila část jeho majetku. V tu chvíli si dokážu představit výkřiky typu: „To je jak za komunismu..!“ Ale kdepak.  To je jak v dnešní době, když jsme prostě neuměli ani tlakem na politické špičky dosáhnout toho, aby se na příval uprchlíků reagovalo nějak ihned, efektivně a promyšleně. A místo toho jsme se hádali na sociálních sítích, kdo je větší lidumil a kdo větší nelida…

Německá města a obce mohou v případě nutnosti už nyní nuceně ubytovat běžence v soukromých nemovitostech. Dočasné zabavení budovy, které dovolují německé zákony, je sice považováno za krajní možnost, ale města jako Dortmund, Gelsenkirchen či Tübingen již dala na vědomí, že se tohoto scénáře v případě nouze nezříkají.

Jak uvedly nedávno Novinky.cz, Německo letos podle nejnovějších odhadů očekává příchod až milionu žadatelů o azyl. Běžence si na základě hospodářského výkonu a počtu obyvatel rozdělují jednotlivé spolkové země, které ale opakovaně hlásí, že nemají dostatečné ubytovací kapacity.

Konfiskace majetku jako krajní případ? I u nás je přípustná

„Konfiskace je stále jen krajním řešením, nevíme o žádném případu, kdy by soukromá nemovitost byla opravdu zabavena,“ říká (zatím?) Sebastian Schmitz z berlínské právní společnosti CMS Hasche Sigle. Dodává ale, že během vyjednávání o využití dlouhodobě prázdné kancelářské budovy poblíž mnichovského veletržního areálu údajně úřady možnost zabavení naznačily.

Jak později upřesnila zpravodajská stanice n-tv, nucené ubytování ve velkých budovách zatím v Německu nebylo obvyklou praxí. Příležitostně tam dochází prý pouze k případům, kdy se do prázdných bytů nastěhují bezdomovci, pokud ve veřejných zařízeních není dostatek ubytovacích kapacit – především v zimním období. To se u nás zatím nedělo, i když vzhledem k počtu „lidumilů“ okřikujících všechny ostatní co měli a mají jiný názor, jsme si to dávno mohli vyzkoušet na NAŠICH lidech na nečisto. Ale nestalo se tak. Proč?!

Pokud se někdo domnívá, že u nás jsou zákony stanovené jinak, a není třeba se obávat ohrožení i třeba soukromého majetku, mýlí se. I u nás na to zákon pamatuje, byť pouze v krajní nouzi. Bohužel to ne každý ví.

„Když jsem se v roce 2002 účastnil záchranných prací během záplav, tak jsem zažil situace, kdy bylo nutné se dostat do budov státních či veřejných institucí (nebo i soukromých objektů) bez ohledu na vůli jejich majitele. Bylo pro mě tehdy spíš nepříjemným zjištěním, že většina odpovědných činitelů nevěděla, co si má v takové situaci počít a raději nedělala nic...“ prozradil mi nedávno jeden můj známý příklad z praxe. Byly to případy, v kterých by zákon měl s vysokou pravděpodobností i v případech následných sporů stát za těmi, kdo do budov vnikli.

V případě války, pak je jako běžný nástroj válečného práva, rekvizice využívaná. Na vysvětlenou – rekvizice znamená zabírání nebo vymáhání něčeho z moci úřední. Válku tu naštěstí nemáme. Ovšem extrémní situace mohou nastat a zákony se dají odhlasovat (je-li k tomu vůle, samozřejmě) velice rychle.

Závěrem chci dodat, že nechci ani šířit paniku, ani vyzývat lidi k nepokojům. To by nic nezměnilo a ničemu neprospělo. Jen poukazuju na to, že je třeba brát rozum do hrsti a snažit se alespoň tlačit na naše politiky, aby mysleli na zájmy občanů, kteří je do funkcí dosadili. Nutno říct, že nějaké čestné výjimky stále mezi nimi jsou, i když tuším, jak moc mají svázané ruce mimo jiné v tom, že se nemůžeme rozhodovat sami, ale vždy se musíme přizpůsobit tomu, co říká Brusel. Anebo nemusíme?

Poté, co jsme viděli v minulém týdnu ohledně kvót o přerozdělení uprchlíků, vše tak nějak alespoň u mne dostává trhliny. 

—————

Zpět