"Kořenem zla, je nedostatek poznání," Konfucius


Pokřivený svět, dobré skutky a dobře maskovamé zlo

23.12.2016 07:46

Stále víc si kolem sebe pokřivujeme svět a tím deformujeme sebe a další budoucnost. Přitom ve většině případů naplňujeme často vyslovovanou formulaci, že cesta do pekla bývá dlážděná dobrými úmysly. Ďábel (ať už na něj věříme či nikoli), se totiž skrývá za tím, co zdánlivě vypadá jako obdivuhodné konání. Ve skutečnosti je to cesta k naší zkáze.

Nelíbí-li se vám už tenhle začátek, pak raději dál nečtěte. Raději věřte na to, že člověk udělal velký posun ve své humanitě a tím vším, čím provádí své kroky, směrem k ještě většímu obecnému dobru, přispívá k nasměrování lidstva k vrcholnému období všeobjímajícího dobra. Obdivujte takové jedince i skupiny, konejšeni tím, že „takových dobrých lidí“ je kolem nás málo. Není třeba přemýšlet o souvislostech, není třeba přemýšlet o tom, že tisíce slov zůstanou stále jen slovy, pokud nejsou podložena konkrétními skutky. Přitom už Bible hovoří o tom, že „po ovoci poznáte je“

Ano, tento text není zaměřen proti páchání dobra a dobrých věcí, ale proti pokrytectví, které se za hlasitě proklamovaných tisíců vět a prohlášení skrývá. A bohužel, v takovém rozsahu, že to přinese nám všem ovoce spíše shnilé než zdravé a šťavnaté.

Dobré skutky, pomoc potřebným a čísla

V Česku (ale asi ani jinde v civilizovaném světě) není nedostatek organizací (nebo by neměl být), připravených pomoci široké plejádě lidí v různých životních situacích. Každoročně takových organizací skokově přibývá, ale stavy potřebných a strádajících to nijak nemění. Naopak. Na ulicích vídáme víc lidí bez domova, lidí upadajících do bídy je též stále víc. Výkazy „neziskového“ sektoru se sice hemží tisíci úkony, jednání, v poslední době taky různými konferencemi, semináři i takzvanými work shopy, na kterých se tyto různé organizace zastřešující dobro ujišťují, jak správně to dělají atd. a jaké cíle si mají klást. Vypadá to krásně, krásně to zní i působí…Jenomže když byste se náhodou ocitli v nouzi a potřebovali pomoc konkrétního druhu, ty stovky až tisíce různých spolků, organizací a společností s velkou pravděpodobností nepomůžou (tedy - nepatříte-li do některé žádoucí skupiny, na kterou se lehce čerpají dotace či granty - a ani to však není zárukou skutečné pomoci, nebudou-li vám stačit brožury či rady z kategorie "knížecích"). Možná to zdůvodní špatnou legislativou, možná nedostatkem financí, možná tím, že jste si situaci, kterou po nich chcete pomoci řešit, způsobil(a) svoji nezodpovědností sám (což samozřejmě může být pravda). Skutek prostě utek, jak by řekli naši předci.

Abych byla ale spravedlivá – nelze všechny tyto instituce házet do jednoho pytle – existují stále takové, za kterými konkrétní pomoc nebo maximální snaha o ni mnoha prokazatelným klientům je vidět. Ale existují i ty druhé. A obávám se, že nabírají převahu.

Nechci je pro tento text rozdělovat podle druhu pomoci, na kterou se oficiálně (alespoň papírově) zaměřují. Vím, že v poslední době se do práce neziskového sektoru opírá kdekdo a tím pádem i lidi, co ani nechtějí vědět nic bližšího – jen hledají terč pro svou nenávist. Stačí pak jemně nasměrovat a dominový efekt mezi těmi, kteří nechtějí moc přemýšlet a raději dostávají „pravdu“ už naservírovanou na podnose, se rozjíždí. Nenávisti tak můžou čelit i lidé, kteří opravdu práci pro potřebné dělají srdcem, s nadšením a láskou a hlavně s VÝSLEDKY!.

No pojďme na to trochu konkrétněji. Například krátce po sametové revoluci v roce 1990, působilo na celém území tehdy ještě Československa 3879 neziskových organizací (žádné nadace, fondy či sdružení), o rok později to již byl trojnásobek. A ten se stále dál zvyšoval. Jak to bylo s nestátními neziskovými organizacemi (dnes nazývanými spolky či obecně prospěšné společnosti) u nás v roce 2012?

- Občanských sdružení 77 801

- Nadací 458

- Nadačních fondů 1 278

- Obecně prospěšných činností 2 183

- Evidované právnické osoby 4 348

- Organizační jednotky sdružení 32 376

Mezitím uplynuly 4 roky. Tak to vezmeme ještě aktuálněji. Tohle jsou zatím nejčerstvější čísla ze září 2016 (zdroj: Český statistický úřad):

-          Nadace 510

-          Nadační fondy 1592

-          Obecně prospěšné společnosti 2814

-          Církevní organizace 4 170

-          Spolky 91 931

-          Pobočné spolky 26 359

Při počtu deseti a půl milionů občanů naší ČR se tak zdá, že v případě nouze, by se pomoci i s nevládních míst měl dočkat každý. Jak jsem však uvedla výše, realita je drsnější – přijde-li skutečně na ni a nechceme-li se nechat ukájet jen slovy, napsanými stohy papírů a srdnatými mnohdy srdce drásajícími prohlášeními a výkřiky. Škoda.

Pokřivování

Na začátku jsem se zmínila o tom, že dochází k pokřivování a tím pádem k jakési deformaci společnosti. Je tedy na místě (pokud jste dočetli až sem) vysvětlit, proč tenhle názor zaujímám a jak jsem k němu dospěla. Můžu se mýlit - jako všichni, ale minimálně za popřemýšlení to stojí. Pokud mám pravdu, ukáže se to a potvrdí až za dlouhé roky. Cesta k nápravě pak bude trvat ale hodně dlouho - minimálně jednou tak dlouhý čas...

V rámci snahy pomoci (nebo možná spíš jen naplňování vlastních ambic lidí ve zde zmiňovaných kruzích, kteří bohužel však o skutečné nouzi nevědí a ani nechtějí vědět nic bližšího) totiž celé skupiny lidí odnaučujeme vlastní zodpovědnosti, vlastnímu vývoji (vedoucímu nutně i přes prohry, pády a složité životní situace). Vedle těch skutečně potřebných, kteří často na svůj osud rezignují a mlčí o něm, nám tu vyrůstají lidé, do kterých byl naimplantován (téměř vždy těmito organizacemi) pocit, že jim všichni MUSÍ pomáhat, chápat je, odpouštět jim jejich chyby. Že je povinnost jim podávat pomocnou ruku. 

Dosadit si lze do takové skupiny hodně různě postižených jedinců. Opět zdůrazňuju, že nechci paušalizovat a vím, že mezi každou takovou skupinkou bude někdo, kdo pomoc potřebuje, protože by to bez ní prostě nemohl zvládnout, i když se SÁM snaží na maximum. Ale už z formulace věty naznačuju, že takových je bohužel v každé takovéto skupině méně než těch, kteří se jen vezou.

Za všechny uvedu příklad, který nebude asi některým čtenářům příjemný a budou mě podezírat z tvrdosti a necitelnosti. Věřte však, že by to bylo křivé obvinění, protože bych se nepustila do tohoto tématu, kdybych o něm opravdu nevěděla víc, než jen povrchní informace.

Děti z dětských domovů - všichni jim něco dluží?

Když se dítě dostane do dětského domova, je to vždycky smutné a vždycky výsledkem prohry jeho rodiny, která něco nezvládla. Jisté je, že si takové dítě ponese do dalšího života následky, které ho budou pronásledovat. Bohužel, děti bez rodiny byly vždycky a zřejmě i v budoucnu budou. Měly to těžší než jejich šťastnější vrstevníci, kteří zůstali s rodiči. Pokud ale i v minulosti chtěli něčeho dosáhnout, znamenalo to pro ně vyvinout většinou mnohonásobně vyšší úsilí. V minulých režimech neziskové organizace nebyly (v tom posledním před Sametem se nevěnovala otevřeně charitě ani církev), a přesto z řady dětí opouštějících brány dětských domovů vyrostli slušní lidé (třeba mimo jiné herečka Naďa Konvalinková, Viktor Preiss atd.). Někdy až v jejich hluboké dospělosti vyšlo najevo, jaké tajemství jejich dětství skrývalo. Nemám čísla a bohužel se domnívám, že taková ani v oficiálních statistikách nikde nejsou, o tom, kolik těchto dětí sklouzlo někam na šikmou plochu. Na každý pád  pravidla byla tehdy jasně daná. Děti věděly, že se o sebe budou muset postarat samy. Nikdo jim nenamlouval, že jsou všichni jaksi povinni kvůli jejich nepěknému osudu jim pomáhat.

Dnešní děti v dětských domovech trpí nedostatkem citu svých blízkých docela jistě stejně, nesou si rány na duši taky tak, jako jejich předchůdci před desítkami let – o tom nelze polemizovat. Je to prostě fakt. Na druhou stranu jsou ale ve většině těchto zařízeních zahrnovány věcmi, které velmi brzy berou jako naprostou samozřejmost. Mají „chytré“ telefony, notebooky, v prostředí dětských domovů jsou často obklopeni nejmodernějšími televizemi a hračkami. Jezdí k moři, jezdí na hory. Při projevu byť jen náznaku jakéhokoli talentu či schopnosti učení se prostřednictvím různých nestátních organizací hledají sponzoři nebo cesty, jak se takové dítě dostane na studia – střední i vysoké školy. Málokdy jde o školu státní, většinou soukromou – placenou. Proč ne? Mělo by jim to být přáno měrou vrchovatou. Kdyby v tom nebylo hned několik háčků.

I když toto všechno tyhle děti dostávají (a skutečně to berou jako samozřejmost), stále jsou utvrzovány v domnění, že jim okolí pořád něco dluží a je povinno jim dávat, protože „oni jsou ti chudáci“. Fakt, že by se měli snažit o něco výhradně vlastními silami (ale nikoli jen slovně), je pro ně většinou nepříjemný a nepřijatelný. Kdyby se náhodou ten pohled začal měnit, určitě nějaká organizace, která pobírá dotace či žije z různých grantů na podporu dětí z dětských domovů, zasáhne a udělá z toho klidně i mediální smršť. A tak takové dítko či už mladý jedinec vstupuje do světa za branou dětského domova značně pokřivený. Všichni to však přisuzují

za a) tomu, že žil, chudák, bez rodičů

nebo

za b) že vyrůstal v ústavní péči (protože jistou bohužel také v poslední době stále víc zvrácenou logikou se nyní tlačí na to, že jediná dokonalá péče o takové dítě je ta pěstounská, což si troufám odhadnout, že čas ukáže taky jako jeden z dalších omylů) – ale o tom někdy příště).

Ptáte se proč pokřivený? Myslíte si, že všechny děti, i když nejsou v dětských domovech, u nás dostávají notebooky? Znám hodně takových, kteří, i když po nich toužili, museli si na něj vydělat, protože rodina (nejčastěji v důsledku toho, že není úplná), mu ho dopřát nemohla. Zeptejte se učitelů na základních školách, kolik dětí nejezdí na žádný výlet, na dovolenou, a už teprve ne na hory, nemluvě třeba ani o obědech ve školní jídelně – protože jejich rodič (e) na to prostě nemají. Nemají na kroužky, nemají ani na to, i když jsou nadané, aby mohly jít studovat na soukromou školu, když se nedostanou na státní. Mnohdy jsou ještě nadanější než ty z dětského domova, ale nemají tu nálepku „z děcáku“, takže se jim dveře ani peněženky druhých neotvírají. Musejí se s tím vyrovnat a buď samy zabrat, aby na něco - co ale jejich vrstevníci z dětských domovů dostávají a pokládají za samozřejmost – dosáhly.

Osobně tohle pokládám za hodně nebezpečný fakt – i když ročně opouští brány dětských domovů v ČR kolem 200 dětí. Bohužel dětí, kteří přicházejí do společnosti pokřiveni, navíc v té pokřivenosti podporováni dalšími lidmi navázanými na „byznys dobrých úmyslů a často taky petentů na rozum“. Domnívám se, že právě tato pokřivenost je důvodem často zmiňovaného selhávání dětí z dětských domovů poté, co jsou vypuštěny do normálního života. Vyjdou mnohdy z luxusních materiálních podmínek, na které nevyvinuly (a ani to po nich nikdo nechtěl) sebemenší úsilí, do světa, který jim od určitého momentu ukáže, že v něm nedostanou nic zadarmo. Chvíli funguje soucit a „dojezd“ toho, že to je tak trochu „jiné“ dítě, ale pak přichází tvrdý dopad. A takový jedinec, utvrzovaný hlavně v tom, že je chudák, si najednou neví rady. A často sklouzne k tomu, že opět chce plazmovou televizi (domnívá se, že to je běžný standard pro všechny), domácí kino, nový tablet nebo notebook či telefon. Pomíjí, že je někdy třeba na tyhle vymoženosti dlouho vydělávat, šetřit – byl naučený to vše mít hned. Není divu, že to v lepším případě končí brzy exekucemi, v horším případě trestnou činností a propadem na dno společnosti.

Vedle zde blíž rozebrané problematiky dětí z dětských domovů, dochází bohužel k pokřivování našeho myšlení v celé řadě dalších oblastí. Je to pro nás zkázonosné.

Pomoc nesmí být byznys

Víte, nechci, aby to vypadalo jako volání po starých časech, někdy není od věci si uvědomit, že k tomu, abychom přežili, je někdy třeba víc té „sparťanské výchovy“. Nebudeme házet slabé jedince ze srázu, ale měli bychom naše myšlení vést v tom směru, že musíme být připraveni za všech okolností se o sebe postarat sami. Že není povinností ostatních, už vůbec ne samozřejmou, aby pomáhali. Že je to jen jejich dobrá vůle. Že ta pomoc vůbec nemusí odnikud přijít. Zní to jednoduše a je jedno, zda se to týká jakýchkoli menšin, skupin obyvatelstva – ale kdyby se tohle v každém z nás znovu uhnízdilo, tak jak to měli v sobě zakořeněné po staletí naši předci, byl by to další posun dopředu. Teď však děláme kroky zpátky, i když ty kroky zpátky nazýváme jako charitu, humanitární gesta atd. Podstatný na tom je obchod, byznys, z kterého profitujou jen určití lidé. Lidi, kterým bohužel opravdu v řadě případů o pomoc potřebným nejde ani náhodou.  

Podobnou zvráceností, která nás přes veškerou pompu, vrací zpátky, jsou dotace. I ony pokřivují to zdravé, k čemu vývojem společnost došla. Zasahují a ovlivňují ale dění v tak širokém rozsahu, že bude náprava dlouhodobou záležitostí. Ovšem – nejprve je třeba si přiznat – a to až na nejvyšších místech s rozhodovacími pravomocemi (není to utopie?!), že tohle není ta správná cesta. Jak dlouho to však potrvá, nikdo neví. Do nekonečna to nepůjde. Ale poněvadž jsou na dotace napojené velké penězovody, včetně těch neziskových, v kterých je zaháčkováno obrovské množství lidí, bude to dlouhý boj, vyžadující i značnou nekompromisnost.  

Závěrem – jelikož píšu tento text v čase těsně předvánočním – chci zdůraznit, že nezatracuju pomoc bližnímu. I když se na ni nesmí spoléhat a automaticky s ní počítat, je to věc, kterou bychom měli v sobě mít zakódovanou. Měli bychom se pokusit pomoci, když sami můžeme (a i si umět přiznat, že ne každý může). Vzhledem ke stavu, jaký kolem nás vládne v případech „organizované“ pomoci, je ale asi lepší se řádně dívat kolem sebe a vytipovat si někoho konkrétního, a to, JAK mu přímo pomoci. Nehrozí riziko toho, že se pomoc onomu potřebnému nakonec vůbec nedostane, navíc při pomáhání konkrétní osobě lze dostávat i zpětnou vazbu.

Nejsou k tomu potřeba ani dotace, ani granty, ani platy řady lidí, kteří místo toho, aby mezi takové potřebné chodili a denně je vedli ze dna ven, pořádají semináře, workshopy, konference a popíšou stohy papírů s tabulkami a grafy. To už jsem ale napsala. Stejně jako to: „Po ovoci poznáte je…“

 

 
 

—————

Zpět