"Kořenem zla, je nedostatek poznání," Konfucius


Pozor na démony v nás. Zabili Jana Husa i Miladu Horákovou, číhají však dál

06.07.2017 19:15

Před 602 lety byl upálen Mistr Jan Hus. Za pravdu, za kterou si stál.

Před několika dny jsme vzpomenuli také výročí popravy doktorky Milady Horákové. Ona zemřela sice hlavně kvůli lži a lživým obviněním, přesto mají tyto dvě osobnosti našich dějin něco společného. Stali se obětí doby. A stali se tou obětí proto, že sami byli ROVNÍ, ČESTNÍ. O to víc pak totiž měla jejich smrt váhu a do jisté míry i odstrašující efekt na ostatní.

Dnes na ně vzpomínáme jako na hrdiny, ale kdo z nás ví, jak by se v dané době k těm hrdinům zachoval? V rámci okolností, v rámci svého pohodlí, v rámci ochrany sebe i svých blízkých? Obávám se, že většina těch, kteří tak urputně odkaz obou těchto lidí sdíleli a komentovali na sociálních sítích, by se zachovala podobně, jako se zachovalo tehdejší okolí těchto mučedníků. Zbaběle. A je jedno, zda jde o historii starou několik desítek let či několik staletí. Logicky však  KDO JE KDO, teď nepoznáme  - to se projeví až v okamžiku, kdy dojde na "lámání chleba"...

Přestože si však myslíme, jak moc jsme nyní jiní, obávám se, že jsme naprosto stejní - i když máme v rukou moderní technologie, z kterých by se našim předkům motala hlava. Uvnitř nás toho ale moc nového není. Dokonce se obávám, zda nejsme na tom ještě hůř, poněvadž hádat a napadat se nyní můžeme pěkně na dálku, bez rizika, že nám přistane na tváři facka či pěst.

Hodně jsem přemýšlela o tom, když jsem v souvislosti s Miladou Horákovou viděla ty různé statusy, zatracující komunismus jako největší zlo a vinící ho za smrt této ženy v inscenovaném procesu. Viděla jsem je u lídí většinou vzdělaných, na zajímavých pracovních postech nebo se zajímavou pracovní kariérou v minulosti. 

Trochu mě z toho zamrazilo. Protože nikdo z nich nepřipustil, že na vině, vedle chyb v systému politického zřízení, jsou vždycky lidé - jedinci, co mohou rozhodnout. Jedinci, kteří ve vlastním zájmu a kvůli svému prospěchu selžou. Anebo ještě hůř, jedinci, kteří takovou příležitost kvůli své zvrácenosti vítají.

Ten, kdo se rozčiluje nad zlovůli komunistického (socialistického) režimu, nevnímá (nebo nechce vnímat?) to, že nám tu opět roste prospěchářství, bují elitářství, ve sporech vyhrává „ten, kdo má víc známých.“

Ano, většinou nejde o holý život v tom smyslu, jako u M. Horákové či Mistra Jana Husa (i když – jde-li o existenci pracovní, materiální, sociální je to téměř stejné). Nemáme tu lágry a masově se u nás nezavírají lidé, kteří dávají najevo nesouhlas s režimem – jenomže…

Ono to tiká a hranice mezi tím, kdy ti, co se vyšplhali neférovými praktikami do sedel moci, ukážou na někoho palcem dolů, je tenčí, než si myslíme. Velmi rychle může být ta hranice zase překročena a pak – můžou přijít nové oběti, noví mučedníci (samozřejmě my bychom o nich asi věděli pramálo). A můžou přijít bohužel za hlasitého aplaudování davů, v kterých můžeme stát...

Myslíte, že to vidím příliš pesimisticky? Možná. 

Ale ti démoni v nás bohužel stále jsou. Puštěni ze řetězu mohou být při troše neopatrnosti prakticky kdykoli.

A je jedno, kdo zrovna vládne.

 

 

—————

Zpět