"Kořenem zla, je nedostatek poznání," Konfucius


Proletáři, socky a JÁismus

13.03.2017 06:50

Taky se vám zdá, že kolem sebe stále víc a častěji vidíte hašteření o tom, kdo je větší chudák, kdo víc potřebný, komu se dějí větší křivdy? Pokud jste ochotni připustit, že chudák je třeba skutečně zrovna soused(ka) od vedle (i když ji  nebo jeho třeba navíc nemáte zrovna v lásce), vlivem nějakých nepříznivých okolností, které nebyly zcela v  jeho (její) síle je změnit, pak se zdá, že je svět snad ještě v pořádku.

Pokud jste však ochotni se přít a vyvolávat dalekosáhlé diskuze (většinou již spíš jen na internetu a sociálních sítích, než někde osobně face to face - tváří v tvář) o tom, že nejsou třeba sociální byty, zálohové výživné, případně nějaké další „vymoženosti“, označované přívlastek socialistické či komunistické, pak je to jen doklad toho, že ztrácíme absolutně soudnost, nadhled, lidskost i zdravý pohled na věc. A že se mílovými kroky blížíme k průšvihu, byť těžko definovatelného.

Riziko totiž vnímám hned ve dvou aspektech. A to – že snad nikdy v minulosti nebylo tolik lidí přesvědčeno, že bez vlastního přičinění, mají téměř na všechno nárok, právo. A tudíž se těchto práv ovšem bez ohledu na to, že by s nimi měly být provázané nějak povinnosti, domáhají.

Za ten druhý aspekt pak považuju ale i to, že se společnost pomalu (i díky té výše uvedené skupině) odnaučila solidaritě a přemýšlení o tom, že potřebným či dokonce chudákem se může stát i člověk, který vyvíjí obrovské úsilí, ale buď nemá štěstí, nebo je něčím znevýhodněn, případně prostě už na samém startu svých životních šancí, dostal rozdané nerovné podmínky.

Já, já, já, jenom já

Není výjimkou, že pak čteme v diskuzích silná vyjádření úspěšných jedinců (většinou úspěšných proto, že byli maximálně podporováni rodinou – při vzdělání, budování bydlení, kariéry) o tom, že „nikomu nebudou přispívat na bydlení, když i oni sami musí platit hypotéku“…Dosadit se do té větičky dá samozřejmě celá škála vyjádření a oblastí. Svědčí to o minimu sociální inteligence, ale odhaluje to, kolik zastánců tohoto postoje mezi námi žije. Zastánců, kteří se opravdu ani krátce nejsou ochotni zamyslet a přiznat si, že někdy ta cesta mezi „potřebné“ až chudé, může být hodně rychlá. Zamyslet se nad tím a připustit si, že to, co světu předvádíme jen jako vlastní JÁismus a svých úspěchů, není tak úplně pravda, protože kdybychom neměli třeba celé dětství a dospívání podporu rodiny a k tomu i kus štěstí, zdaleka bychom nebyli tam, kde jsme. Anebo byli – ale za podstatně delší čas. Může se to proto nazývat taky pýcha a nabubřelost, vzhledem k tomu, že vidíme v takových prohlášeních hlavně sebe, nikoli toho druhého, který nedostal tak dobré karty, aby je sypal z rukávu, pak taky sobeckost

Bohužel jsme tak svědky toho, že bydlení pro ty, kteří by si rádi vzali hypotéku, ale nemůžou (a věřte, že je takových dost, i když třeba pracují do roztrhání těla), zkrátka asi už u nás nikdy nebude. Přitom kolikrát měsíčně tací lidé platí za tržní nájemné víc, než by činila splátka bance. Nikoho nezajímá, kde na to měsíc co měsíc vezmou. Tito lidé jsou de facto už vícegeneračně odsouzeni k tomu, aby nikdy neměli žádný majetek. Své těžce vydělané prostředky totiž investují každý měsíc v nájemném bez jakékoli šance na jejich zhodnocení – v podobě jednou splacené nemovitosti. A běda, když by se něco přihodilo a tržní nájemné by nebylo z čeho zaplatit! To si ti do prsou se bijící „silní jedinci“ nespočítají – i když právě jim většinou do úspěšného životního startu pomohli někdy větší, jindy menší finanční injekcí rodiče či širší rodina. Jak by se postavili do života sami, pokud by byli od útlého mládí nuceni a odkázáni jen a jen na své prostředky a výdělky ze své práce, se příliš nenamáhají ani zauvažovat. Prostě „socky“ si za vše můžou samy.

Nárok na všechno

A když už jsem zmínila ty „socky“, tak jsme se dostali k tomu mnou výše uvedenému prvnímu aspektu. Tedy k tomu, že si opravdu hodně lidí (bohužel) myslí, že má na všechno nárok a zapomíná, že život je o jakési rovnováze – tedy pokud volám po nároku, musím ho vznášet v souvislosti s něčím, co sám nabízím. I to se ale vytrácí.

Bohužel na to doplácejí pak ale ti, co se snaží, ale bez pomoci (státu – třeba v otázce sociálního bydlení nebo podpory za absentující výživné pro děti), se ze své nezáviděníhodné situace nemají naději dostat.

Příklady těch skupin obyvatelstva, které jdou cíleně jen za výhodami, asi není třeba specifikovat. Snad je jen nutné dodat a upřesnit, že ne vždy se jedná o minoritní část spoluobčanů.

„Sockou“ z vlastní vůle

Pak jsou tu ale jednotlivci, o kterých se toho moc nepíše, ale kteří škodí celému společenskému klimatu možná víc, protože dokáží vysávat systém (daně od ostatních) nenápadně, zato jistě a dlouhodobě. A běda, když by na to někdo poukázal – pak si berou na pomoc média, případně jsou ochotni vystupovat na demonstracích (většinou sice ve složení pár jedinců, ale nevadí…). Vyprávějí tak hlasitě svůj srdceryvný příběh křivdy, který zpravidla spočívá v tom, že jim je odebrána nějaká část finančních prostředků vyplácených státem a dělají proto maximum, aby opět byli na svém.

Aby nedošlo k mýlce – opět je třeba zdůraznit, že jsem si vědoma, že úřední šiml někdy řehtá a k chybám a křivdám dojít může. V takovém případě je nutné nemlčet a po nápravě volat. Ale…

Jsou lidé, co dokáží obejít za měsíc hned několikrát různé demonstrace, věnovat své účasti na nich poměrně velkou část energie a sil. Během svých vystoupení na těchto akcích jim ale síly nechybí, i když je to v rozporu s tím, že poukazují na své podlomené zdraví, nemožnost pracovat atd..Z amplionů a mikrofonů však zaznívá, že jim bylo upřeno něco, bez čeho nemohou slušně existovat.

Budiž. Může, ale nemusí tomu tak být. Opravdu by tihle lidé nemohli jít alespoň na pár hodin týdně někam pracovat? (Většinou pobírají i po některé z těch v jejich očích „křivd“ alespoň částečný invalidní důchod či některé další sociální dávky). Opravdu je v tomto případě povinností všech přispívat takovým lidem na jejich život? Je jich opravdu dost, i když se místo demonstrací stále častěji přesouvají na sociální sítě, kde od brzkých hodin do noci rozdávají svá moudra, případně se okamžitě agresivně slétají na diskuze, kde by, nedejbože, někdo těmto „chudákům“ chtěl vnucovat, že by se mohli alespoň pokusit svůj úděl ovlivnit svými silami.

Zvládne-li někdo hodiny diskuzí na internetu, nezvládne pracovat?

Nejsem lékař, tím pádem ani nikým z posudkové komise, přesto si jako laik říkám: Dokáže-li někdo sedět a sledovat intenzivně a aktivně (to znamená permanentně odepisovat) téměř denně diskuze, a to v řádech mnoha hodin (běžnou prac. dobu by to pokrylo), fakt by nemohl pracovat – tedy vydělávat? Proč místo toho naříká, v horším případě dští kolem sebe jen nenávistnou síru?

Protože ho současnost (mylně) naučila, že každý má právo na vše.

Naši předci by zaplakali, asi se i zastyděli.

Chodívám nakupovat do nedalekého supermarketu v naší ulici. Je to supermarket s nepříliš dobrou pověstí, kvůli tomu, jaké v něm prý panují podmínky nastavené pro zaměstnance. Nikdo nepochybuje, že těch málo peněz, které si tam vydělají, si vydělávají doslova v potu tváře a asi s ne úplně velkým nadšením a uspokojením. Jednou z pokladních je mladá žena. Špatně chodí, špatně mluví-patlá. Výraz obličeje napovídá nebo alespoň působí dojmem, že její IQ není příliš vysoko. I proto se někdy lidé ve frontě před kasou ušklíbají, jiní ji litují.

Já patřím k těm druhým. Ať už zavítám v kteroukoli denní hodinu do toho obchodu, v kterýkoli den, skoro vždy tam ta žena je – viditelně unavená, strhaná, i když jí je možná jen kolem třiceti let. Ve srovnání s těmi, co jsem vídala (pracovně) na oněch demonstracích, i s těmi, které sleduju na facebooku, je ve stavu, kdy i při běžném pohledu člověk vidí, že by tato pokladní zasluhovala nějakou úlevu a asi i pomoc od státu. Přesto ji celkem jistě nemá. A rozhodně není jediná.

Pokud by však někdy o tuhle svoji nijak záviděníhodnou práci přišla (třeba proto, že onemocní z dlouhodobého přetěžování?), budou na ni volat nebo ji jen po straně nazývat někteří „sockou“. A protože se dá předpokládat, že by neměla dost sil se o svá práva hlásit a vydupávat si je – na rozdíl od těch, kteří jsou dlouhodobě někde v závětří – kdo ví, jestli by se někdy domohla toho, nač by skutečně právo měla. Přitom – není chudák (nebo chcete-li hanlivě „socka“) jako chudák, že?

Obávám se, že by jí někteří z těch „chudáků“- bijců za svá vlastní práva na všechno, slovně ukamenovali. I kdyby si jako důvod toho měli najít to, že ona „má alespoň práci“. A věřte, že nepřeháním, protože i takové reakce občas slýchám a vidím.

Přemýšlet se nechce nikomu – jednodušší je paušalizovat

Proto pak přichází rozladěnost. Rozladěnost z toho, že se skutečným chudákům dostává opovržení, nepochopení a chybí jim většinou jakákoli podpora (včetně té společenské), zatímco těm, co si na ně pouze cíleně hrají v zájmu svého pohodlí, se naskakuje na lep. A pokud ne, tak jen devalvují to úsilí chudáků skutečných, kteří se snaží seč mohou svoji situaci vylepšit, ale nemají naději to dokázat.

Dát si práci rozlišovat, se nechce nikomu.

Přitom – ačkoli doba pokročila – tu roste, ať se nám to líbí nebo ne, společenská vrstva, která se dá charakterizovat opět jako ten dickensovsky literárně popsaný a známý proletariát

Bohužel, část lidí, co by se k němu i možná sama hlasitě a veřejně přihlásila (hlavně, kdyby z toho „něco káplo“), hraje falešnou hru.

 

Poznámka:

Slovo proletariát pochází z latinského proles, potomstvo, a v antickém Římě označovalo nejnižší společenskou vrstvu lidí bez majetku a bez práv, která obci přispívala jen tím, že měla děti. Od 4. století, když Římská říše trpěla úbytkem obyvatelstva, dostávali rodiče alespoň tří dětí automaticky občanská práva.

Výraz proletariát známe častěji pak už spíše ze společenské teorie Karla Marxe. Označoval tím třídu, jejíž příslušníci (proletáři, dělníci a zaměstnanci) nevlastní výrobní prostředky a jsou tedy svou obživou závislí na jejich vlastnících (kapitalistech, buržoazii). Ti toho využívají, nutí proletáře pracovat za nevýhodných podmínek a vzniklou nadhodnotu si přivlastňují.

 

—————

Zpět