Reklama - od slova klamat? Nebo za ní hledat ještě něco horšího?

Možná to znáte taky. Těšíte se na nějaký film v televizi. Pustíte si ho, ale téměř nikdy ho nedokoukáte. Usnete v půlce nebo před koncem – to je vcelku jedno. Říkáte si, že je to únavou a přepracovaností. Může být. Ale taky může být příčina jinde.

Já osobně vidím hlavní důvod toho, že nevydržím do konce téměř žádného filmu, na který se v televizi (té komerční) těším, jinde. Problémem je totiž množství reklam, které jsou do filmu, který je z nějakého důvodu trhákem, nacpané. Dvouhodinový film se tak stane maratonem tří, někdy v klidu i skoro čtyřhodinovým. Začne se před vámi odvíjet děj, po čtvrt hodině naskočí deset minut reklama, a tak se to opakuje až do konce. Samozřejmě – do finále, stejně jako u toho maratonu – dojdou jen ti nejodolnější. Otázkou je – pokud ten film neznají třeba z kina, DVD nebo ho někdy neměli stažený – co si z toho filmu a jeho děje odnesou. Nápor na udržení pozornosti je to totiž téměř sadistický.

Podobně je tomu tak i u různých show – teď aktuálně třeba Tvoje tvář má známý hlas. I kdyby to byla zábava, po které prahnu, dodívat se na ni do konce, je skoro majstrštyk. Každý účinkující je od toho druhého oddělen masivním blokem reklam, takže se z jednoho pořadu udělá sobotní show ve stylu dřívějších silvestrovských zábavných nocí. Jelikož ceny reklamy v sobotním hlavním vysílacím čase jsou astronomické, televize vydělá majlant. Směšné je pak to, že v závěru vždy s velkou pompou rozdělí na charitu někomu třeba 20 tisíc korun (to dostanou ani ne za jednu vteřinu nasmlouvané reklamy). To jsem však odbočila. Problém, který sleduju a chci popsat, je totiž ještě jinde. Skrytější, o to záludnější.

Každým dnem je tak milionům lidem rozbíjena pozornost, umění se soustředit. O dopadech na děti se raději zmiňovat nechci, následky to totiž má i na dospělé. Nenápadně ztrácíme vlastnost se plně koncentrovat na jednu věc. Samozřejmě má většina z nás pocit, že to má pod kontrolou, ale ruku na srdce – jak moc se umíte soustředit na něco konkrétního a jak dlouho vám to vydrží? Odmyslete si věk, pokud sledujete komerční televizní vysílání, a zkuste si někdy udělat nějaký menší test toho, co všechno si pamatujete z nějakého takto rozsekaného pořadu a porovnejte to s někým druhým. Uvidíte, že zjistíte, kolik věcí vám prostě uniklo – zatímco ve filmech, které jste sledovali v mládí v kině či v televizi (v které vládl neškodně pouze „Pan Vajíčko), znáte každý detail.

Peníze stále víc vládnou světu, o tom žádná. Televize peníze potřebují, to nikdo taky nezpochybňuje. Otázkou však je, zda tenhle trend nemůže mít ještě jiný důvod. Možná je to konspirační teorie, přesto za popřemýšlení stojí. Vedle toho, že na nás reklamy řvou ve vyšší decibelové hladině, že na nás vyskakují na internetu při čtení jakýchkoli zpráv (a někdy opravdu neeticky a nevhodně), že jsou natolik agresivní, že si většina z nás nastavuje počítač na režim beze zvuku, protože nikdy není jasné, kdy se na nás nějaká super nabídka z monitoru vyvalí, aniž bychom po ní prahli, měníme se i my.

Jsem stále více přesvědčená o tom, že se jedná o dobře promyšlenou a řízenou strategii odvádění pozornosti. Naše pozornost je tak zaměstnána dějem filmu a pak tím, co nám horem dolem reklamní agentury prostřednictvím televizních vysílání vnucují.  I když nechceme, podvědomě to vnímáme. Soustředit pozornost na podstatné problémy – to už je téměř za našimi hranicemi našich schopností. Ne proto, že bychom to neuměli, ale proto, že je s námi manipulováno, abychom na to už neměli síly. Pamatujete na to okřídlené latinské úsloví (Panem et Circenses) „Chléb a hry“? Charakterizovalo přístup císařů v pozdním úpadkovém období Římské říše, kdy byla za jídlo a hry získávána přízeň prostého lidu. Ta pak byla využita k jejich vlastním cílům a změn řízených politickými a ekonomickými elitami. Že je to dávno a patří to jen do historie? Ale kdeže…

I slavný myslitel a filosof Noam Chomský upozorňuje na to, že současné elity sahají ke stejným prostředkům. Využívají techniky zahlcování veřejnosti bezvýznamnými informacemi. Rozptylují  naši pozornost, a tím eliminují zájem o základní poznatky a informace z ekonomie, psychologie, sociologie a skutečných sociálních problémů. „Lidé musí být neustále něčím zaneprázdněni, aby neměli čas na přemýšlení," vysvětluje elitářskou taktiku současné doby Chomsky.

Lze si tak všímat, že infantilní reklama začíná stále víc hrát prime, stejně jako propaganda různého druhu zaměřená na veřejnost. Roli sehrává způsob projevu, argumenty, písmena i intonace promluvy, protože tím vším se pracuje s příjemcem, jako by to bylo malé dítě nebo někdo mentálně zaostalý. Nelze se divit, že se pak v hlavním zpravodajském bloku dozvíme, že voda po dosažení bodu mrazu mrzne, či podobné perly. Je to přístup, který si mnohdy sami aktéři neuvědomují, přesto svoji sugestivností omezuje stále více naši racionální schopnost kritického pohledu. Nechceme se tím zaneprázdňovat, a tak máváme rukou a říkáme – je to prostě součást dnešní doby. Ano, to je.

Jakmile nám média a reklamy hlavně začnou (teda už dávno začala) vnucovat a povzbuzovat emocionální reakce, místo, aby nám přinášela podněty pro nástup reakcí racionálních, dá se hovořit o technice, která v nás postupně tlumí a zavírá jakékoli kritické myšlení. Nejhorší na tom je, že i díky tomu se tak cítí mnohý člověk v našem okolí spokojený a šťastný. „Bodejť – vždyť neštěstí se sice dějí, ale vždy někomu jinému a já můžu být rád, že se nestalo právě mně. V TV vidím, kdy je dobré plakat, když je dobré říct: ‚To je hrůza‘. Nemusím už nad některými věcmi příliš přemýšlet…“  I v tom je tajemství vysoké sledovanosti - lidé potřebují krev, neštěstí, slzy, ale hlavně potřebují vidět, že oni jsou ti šťastní, protože se to děje "těm druhým".

Chomsky v této souvislosti poukazuje ještě na další věc: totiž, že emocionální přístup, který je nám vnucován tak silně, aby vytlačil uvažování rozumem, otevírá dveře do lidského nevědomí. Může se nám tam usídlit inspirace něčím, co bychom za normálních okolností určitě nechtěli, mohou tam růst nové – podsunuté ideje, touhy, ale hlavně obavy a úzkosti. To nás drží v jakési paralýze a odezvou může být i následný určitý druh chování. Překvapením asi nebude, že toho druhu, který bude co nejvíce vyhovovat stádnosti a možnosti manipulace a ovládání.

„Udržovat veřejnost v nezájmu a průměrnosti je důležité, aby lidé nechápali, jak je s nimi manipulováno. Vždyť i kvalita vzdělání poskytovaná nižším sociálním vrstvám je úmyslně udržována co nejhorší, aby propast nevědomosti ležící mezi nižšími a vyššími vrstvami zůstávala stejná a nebylo možné ji překročit,“ poukazuje také Chomsky.

Zdá se vám to přitažené za vlasy? Možná. Ale pokud to je pravda, tak jsme v pořádném průšvihu…