Šifra naší budoucnosti aneb Bod zlomu v nás a kolem nás

Svět, lidstvo, civilizace, ale také kapitalismus. To vše se má nacházet v jakémsi bodu zlomu. V bodu, do kterého jsme dospěli a po kterém budou věci, jak je známe, už jinak. Přiznejme si, že vše nabírá velice rychle na obrátkách.

Mnohokrát jsem přitom v posledních letech slova o „bodu zlomu“ slyšela. V různých souvislostech a okolnostech, od mnoha lidí, ze širokého spektra lidských činností. A mnohokrát mě to vedlo k zamyšlení nad tím, jak velkou a zda vůbec v onom zlomu může hrát roli jedinec. Ptám se i teď.

Je možné bod zlomu zastavit, zpomalit, namířit jiným směrem? Nebo jsme jen nepatrným kolečkem v tom obrovském soukolí světa, takže se vše bude dál dít bez toho, aniž by to bralo na lidi ohled? Ohled na jejich zájmy, sobeckost, záměry, cíle, touhy?

Napadalo mě pak ale mnohdy též, zda za vším nestojí jen pýcha, lidská nabubřelost, která v nás probouzí pocit naší neopakovatelné jedinečnosti a vyjímečnosti do té míry, že se v ní chceme utvrdit tak, že věříme tomu, že se právě nacházíme v onom bodu zlomu – že jsme u toho, kdy se vše mění. Že to je třeba i naší zásluhou a děje se tak v době právě našich životů z nějakého důvodu. Že v tom zlomu sehrajeme možná i nějakou roli.

Může se stát, že se všichni mýlí a svět bude pokračovat tak, jak jsme si ho uspořádali. Sice – jako vše, v určitých sinusoidách – jednou dolů, podruhé nahoru - ale rozhodně nijak dramaticky neprojde žádnou radikální změnou.

Může se to stát.

Ale pokud ne, nenastal čas hledat každý individuálně a zároveň společně, jakousi šifru pro naši budoucnost? Jinak totiž můžeme být velice blízko naší sebedestrukci. Stačí se jen kolem sebe vnímat a všímat si zdánlivých maličkostí, které s tím vším (přec!) nemůžou souviset..?

Všímejme si lidí v davu a kolem nás

Města jsou přelidněná, ulicemi se proplétáme velmi stěží. Možná i proto, že třeba naše hlavní město bylo v době svého rozkvětu budováno maximálně pro zhruba 60 tisíc lidí, jak uvádějí některé zdroje. Týká se to samozřejmě Starého Města a části Nového Města, které v té době již stály a sloužily obyvatelům. Dnes jimi však proudí denně zcela jistě násobek takovéhoto počtu – a je to spíš nepříjemné, než aby se to dalo brát jako nějaký pokrok.

Ano, finanční příjmy z těch davů nepochybně jsou, ovšem je jen otázkou, do jaké míry skutečně ty příjmy jdou tam, kam by měly. To, že tomu tak není, vnímají asi nejintenzívněji zejména ti lidé, co v centru stále ještě žijí. Ale o tom se rozepisovat alespoň tentokrát, nechci.

Mířím k tomu, jak moc málo je v těch ulicích mezi lidmi vidět jakákoli snaha o empatii, toleranci, ohleduplnost. Lidi se sobě nevyhýbají, jdou a nutí ty druhé kličkovat a uhýbat i za cenu, že si odírají záda o zeď (a je zcela jedno, zda jde o cizince či Čechy). Stačí být jen větší, působit jako silnější a dominantnější samec či samice. Předejít někoho v případě, že pospícháte, v centru v některých uličkách není absolutně možné a pokud ano, pak dost často s odrbaným zevnějškem či alespoň taškou, co nesete v ruce.

Může to znít a vypadat komicky až roztomile, pokud to jedinec vnímá zvenku nebo jen velice výjimečně. Pokud se s tím však musí utkávat dnes a denně, působí to spíš frustrujícím dojmem.

Závodíme, i když nemusíme. Každý urvaný metr nám zdvihá sebevědomí

Ono to totiž svědčí o stavu celé společnosti. Zájem má – alespoň ve velkém městě – každý už jen sám o sebe. To, že pak tvrdí někde něco jiného, je vedlejší. Znovu se tak dostávám k tomu, že slova jsou jedna věc a skutky druhá – zato ta podstatnější. V metru a dopravních prostředcích se tlačíme, drcáme do sebe, i když nejde o život, ale třeba jen o pět minut času. (Co by se dělo, kdyby o život šlo, nechci nikdy zažít). Je nám jedno, když druhému při tom našem tankovém postupu klidně i ublížíme, hlavně, že jsme o pár metrů dál.

Při nástupu do prostředku městské dopravy se stále častěji utkáváme s tím, že ten, kdo do něj nastoupí, zůstane u dveří, neb je pro něj pak pohodlnější vystoupit. Že se kvůli tomu někdo do té tramvaje nebo autobusu či vozu metra nedostane? To je jeho věc, hlavně, že JÁ se vezu a mám dobrého fleka. Pikantní je pak třeba i to, že nastupující spěchají, aby stihli prostředek, než se zavřou dveře, ale v té pidisekundě, kdy těmi dveřmi projdou se v nich zastaví a znemožní tak nástup ostatním. Ano, taky to je možná prkotina…Jenomže ty prkotiny vypovídají víc, než jsme ochotni, jak se zdá, si vůbec připustit o tom, jak to s námi je.

Jsme sobečtí. A nestydíme se za to, spíš naopak – máme pocit, že takové chování je privilegium těch silnějších kusů, kteří jsou schopni kvůli své zdatnosti i třeba fyzickým proporcím obstát. Ostatní je plevel…? Samozřejmě, že to nikdo nahlas nepřizná (nebo jen velmi málo takových, co se tak chovají), jejich skutky ale mluví samy za sebe. I když – musím přiznat, že některé světlé a milé výjimky se občas i v hromadných pražských dopravních prostředcích vidět dají. Jenomže to, co pak pokládáme za světlou výjimku, by přitom mělo být vlastně normální. A bohužel - už není.

Bodejť, ta sobeckost totiž pramení z toho, co se děje kolem nás a ve světě. Jelikož se i ten kapitalismus nějak zvrhnul,  žijeme v období něčeho, co se sice za kapitalismus považovat dá, přesto již někteří tušíme, že se kolem nás odvíjí již s vysokou pravděpodobností zcela jiná éra. Podstatné na ni je, že to sobectví a bezohlednost k druhým ta doba preferuje a vyžaduje.

Chceme-li tušit, co může přijít v budoucnu, je dobré hledat poučení v historii. Úmyslně tentokrát vynechávám jakékoli možné souvislosti s naší budoucností pod vlivem mohutné uprchlické vlny, která se valí a na jaře bude zřejmě valit opět velice silně do Evropy z jihu a jihovýchodu.

Jisté je to, že situace, kterým lidstvo muselo v historii čelit, se opakují. Vypozorováno je, i když teď už se to raději nikde neprezentuje, že před zhroucením civilizace zpravidla dochází k proliferaci zákonů, soudnictví se stává impotentním a státní moc přestává fungovat. Za to se rozšiřuje zvůle, narůstá nespokojenost lidí, a když už to nikdo nemá sílu uřídit, tak se to zhroutí. Příkladem může být francouzská revoluce nebo vyplenění Říma barbary.

Pak se vynalezne gilotina a pár tisíc lidí se o hlavu zkrátí. Anebo přijde nový Hitler a ten zabije svojí ideologií miliony lidí, svět se přeskupí a pojede se dál?

Na skládkách a ruinách bývalých kultur a civilizací vznikají poté nové jednotlivé vrstvy. Trvá dlouhé věky, než se opět vzpamatují, než tam vznikne úrodné pole a ony začnou zase třeba hrát první housle. V každém případě však zhroucení civilizace znamená, že tam pak stejně pár stovek let tráva neroste. Před časem v této souvislosti uvedl klinický psycholog Jeroným Klimeš to, že v Česku bylo takové jakési úrodné pole na konci Rakouska-Uherska.

„To se tu rodily osobnosti jako Freud, Purkyně či Mendel, Dvořák, Smetana, ale dnes tu chcípl pes. Takže takto se nyní i USA a celá Evropa pomalu mění v takovou skládku - periferii lidstva - zkostnatělou a paralyzovanou svými minulými úspěchy,“ řekl.

Blahobyt vede k tomu, že lidi ztratí společnou řeč a dojde ke zmatení jazyků

Relativně se máme dobře. Někdo ještě lépe a jiný hůř. V každém případě kolem sebe můžeme pozorovat to, že jistá forma dlouhodobějšího blahobytu je doprovázena též takzvaným babylonským jevem. A tak se staví honosné projekty – věže v Dubaji, Evropská unie, Organizace spojených národů…Stejně jako ta věž v Babylonu se ale i tyto projekty mohou zhroutit. Ne kvůli tomu, že by lidé neměli dostatek energie na jejich dostavění, ale proto, že ztratí společnou řeč. Je to paradoxní v době, kdy komunikační technologie dosáhly zatím v dějinách lidstva vrcholu – přesto tušíme, že ta společná řeč chybí nebo se jí nedostává na všech úrovních – včetně rodin i partnerů, až po vlády a jiné mocné…

Konec znamená taky začátek. Ale…

Čeho nás ve skutečnosti čeká Konec a čeho Začátek? Jsme připraveni se postavit všudypřítomnému pokrytectví? Jsme ochotni si vybrat?

„Duchovní prázdnota současného lidstva znamená našlápnutí ke konci civilizace. Honba za blahobytem je odklonem od přirozenosti,“ pronesl také před časem například Mnislav Zelený Atapana. I on poukazuje na blahobyt a duchovní prázdnotu. Není třeba rozebírat, že kdyby se nerozprostírala mezi lidmi většinově právě ta honba za blahobytem, ruku v ruce s duchovní prázdnotou, asi bychom se i na těch ulicích a v dopravních prostředcích chovali k sobě jinak.

Jenomže on ten náš současný systém je na dravosti, bezohlednosti a individualismu založený. Proto mají šanci v něm uspět jen lidé, kteří mají takovéto vlastnosti - a podle toho pak ten vývoj společnosti můžeme vidět. I v těch, co ostatní ovládají, převládá přitom negativismus.

Podle předního českého egyptologa Miroslava Bárty se tak dá současná společnost shrnout do jediné krátké definice. Všichni vzájemně otročí všem - jeden druhého de facto vykořisťuje. „A přitom by to mělo fungovat tak, že by si lidé měli vzájemně pomáhat. Proto je dle mého snaha o reformu současného systému jen pouhé prodlužování agonie," uvedl Bárta v jedné diskuzi.

Zbožňujeme zlaté tele

Nepříliš pochvalně se o současné společnosti vyjádřil ještě před vypuknutím uprchlické krize ipapež František. I on varoval před tím, jak se k sobě vzájemně chováme. Upozornil mimo jiné třeba i na souvislost hospodářské krize s krizí antropologickou. „Zcela jsme popřeli prvenství člověka. Utvořili jsme si nové idoly. Starozákonní zbožňování zlatého telete (kde nabízí pro srovnání biblický odkaz na Ex 32, 15-34) dnes ilustruje nový, nelítostný výjev – fetišismus peněz a diktatura ekonomie, která nemá lidskou tvář a nesleduje lidský účel,“ řekl papež František zhruba před dvěma roky při jednom svém veřejném vystoupení.

Upozornil též na to, že každá lidská bytost je považována hlavně za spotřební statek, který je možno využít a pak odhodit.

„Zavedli jsme kulturu, která se zbavuje nepotřebného odpadu. S tímto myšlenkovým posunem se setkáváme na individuální i společenské rovině. Vyřazovací kultura je upřednostňována a solidarita – poklad chudých – se často považuje za kontraproduktivní. Odporuje totiž racionalitě financí a ekonomiky. Zatímco zisky menšiny exponenciálně rostou, příjmy většiny klesají. Tato nerovnováha má původ v ideologiích, které podporují absolutní nezávislost trhu a finanční spekulace a brání státům v jejich právu kontroly. Nastoluje se nová neviditelná tyranie. Tato krutovláda jednostranně a bez možnosti nápravy vnucuje ale své zákony a svá pravidla,“ poukázala tehdy hlava katolické církve.

Neposlouchá a ani nečte se to s lehkou hlavou, nicméně stále nad tím vším visí otázka, zda je možné, pokud si varování a popis skutečnosti a nepříjemné reality připustíme, abychom i jako jedinci, mohli něco zlomit.

Pokud však nyní morálka, stejně jako solidarita, vadí a obtěžuje, protože působí nevhodně tím, že je příliš lidská, lze to zvrátit? Nebo je už pozdě? Ono se sice občas hodí o solidaritě mluvit (zejména v posledních měsících), ale nestávají se tyhle veličiny spíše něčím nežádoucím? Třeba proto, že morálka vlastně nevnímá jako jedinou a neměnnou hodnotu druhého v tom, jaký má majetek a moc? Naopak může být ohrožujícím faktorem, protože odmítá manipulaci s člověkem a jeho podřízenost.

Každý hledí jen sám na sebe. Ale bod zlomu může být i zlomem pozitivním

Úspěšní lidé podle současných měřítek mohou mít hodně, ale ani oni nemusí a často nejsou šťastní. Proč? I oni jsou obklopeni lidmi, kteří jen netrpělivě číhají na okamžik, kdy udělají chybu a kdy budou moci pro sebe vzít něco od nich. Společnost, ve které žijeme, nám dává to, že jsme obklopeni lidmi, před kterými se musíme strachovat, kdy nám něco seberou. To je podstata současného systému – každý hledí jen sám na sebe.

Bod zlomu mohl být už třeba překročen a skutečně je třeba si umět i připustit fakt, že jedinec ho ovládnout nemohl. Jde teď ale o to, aby ten zlom pro nás neznamenal totální zkázu a destrukci. Scénářů, které by to mohly naznačovat, je víc než dost a nevylíhly se všechny jen ve fantaziích nějakých filmových scénáristů. Pokud si neuvědomíme, co vše může být v poslední době všechno ve hře, můžeme se opravdu dostat do neuvěřitelného chaosu.

Závěrem chci však naznačit, že bodem zlomu se můžeme dostat každý sám v sobě k něčemu lepšímu, k nové a k lidem vlídnější éře. Jde o to chtít a být ochotni si sami nejen věci připustit, ale taky je změnit. Pro začátek i tím chováním na ulici, na chodníku, v dopravním prostředku či na silnicích. Ne představovalo by to žádné finanční investice, přesto věřím, že by se nám mohlo lépe dýchat – když bychom najednou neměli pocit, že se dnes a denně ocitáme mezi vlky.