"Kořenem zla, je nedostatek poznání," Konfucius


Tak trochu jiný pře(ú)let nad kukaččím hnízdem

21.09.2016 03:48

Brzy to budou už dva měsíce.

Nic mně nebylo, plánovala jsem dovolenou, odpočinek, relax. Pak se najednou v noci přihlásila intenzivní silná bolest – zdánlivě odněkud z břicha. Myslela jsem, že z ledvin.

Následující den a několik vyšetření mě dostaly do kolen. V lékařských zprávách, které jsem přenášela od jednoho lékaře a ordinace k druhému, se brzy opakovaně objevovalo, že mám velký tumor v pánevní oblasti. Tumor!

Rakovinu! Nebyla ani snaha to sdělení nějak změkčit. Přiznám se, že jsem za to přece jen ale byla ráda. Lepší vědět, s jakým nepřítelem mám tu čest, než se domnívat, že jde třeba vlastně o nějakého pouhého neškodného škůdce – pokud se to tedy vlastně vůbec při nějaké diagnóze dá říct. Bylo mi jasné, že musím získat co nejvíc informací, než se vydám do boje (na vybranou vlastně jiné řešení není) – jde jen o to, jakou bojovou pozici zaujmout.

Ano. První se dostavil šok, paralýza; pak pocit, že jde o ošklivý sen, z kterého se užuž brzičko vzbudím.

Pak mi to začalo docházet, společně s informacemi, které jsem získávala – od lékařů, známých i z lékařských webů. Je to špatné, týká se to mě a je jisté, že jde o život. O ten můj život! Když se lékaři dostali k tomu, že upřesnili tumor na vysoce pravděpodobný a pokročilý karcinom vaječníků, navíc s podezřením na metastázy v játrech, začala jsem hledat informace o získání hrobového místa a usilovně přemýšlet, jak to finančně zajistit tak, aby to nezůstalo na bedrech mých dětí. Podotýkám, že to všechno bez jakéhokoli podtextu citového vydírání, ale ryze racionálně. Brečela jsem v bezesných nocích. Strachem, co bude, jaké to bude a jak to budu a jak dlouho zvládat.

Operace - první krok

Ještě než jsem odešla na operaci, jsem věděla, že při karcinomu vaječníku, je pravděpodobnost dožití dalších pěti let něco mezi pouhými 30 až 40 procenty pacientek. Pro srovnání – u rakoviny prsu se dožívá pěti a více let v současné době již 89 procent žen s touhle diagnózou. 

Uvědomila jsem si, že jsem měla ještě hodně plánů, které nevím, jak se podaří splnit. Nešly však naplňovat dřív, kdy jsem veškerou svoji energii musela věnovat jen tomu, abych přežila – já a moje děti. Tedy nikoli ve válečném konfliktu, ale v „tržním“ hospodářství nebo chcete-li kapitalismu. Prostě za podmínek, kdy nemáte vlastní byt, jste nuceni platit tržní nájemné, protože hypotéku nedostanete (zatímco mnoho lidí si vesele ještě řadu let poté žilo v nájmech regulovaných, byť jejich příjmy byly mnohonásobně vyšší) nedostáváte alimenty, stát vás místo jakékoli minimální podpory honí za horou potvrzení, aby vám nakonec sdělil, že stejně nemáte na nic nárok, protože za a) relativně slušně vydělávám (ano, kdybych z toho živila jen sebe, tak jistě, ještě lépe, kdyby se jednalo o výdělek dvou lidí dělících se o veškeré náklady) nebo za b) i když alimenty fyzicky docházely sporadicky a často dlouho vůbec, na papíru byly uvedené, tudíž se započítávají do celkového příjmu. A tím pádem jsem se minula s tabulkami, které stanovily, jestli mám nárok pobírat například v té době, tuším, 200 Kč dětských přídavků na jedno dítě.

No je to pryč – ale když jsou děti už dospělé, najednou jsem si říkala, že začnu dělat i věci, které bych dělala ráda – ne jen ty, které jsem musela. Uvědomila jsem si, že bych ráda ze života „něco ještě trhla“. Tedy hlavně toho pěkného, poněvadž bez sebelítosti můžu konstatovat (a ten, kdo se opravdu snažil mě poznat a poslouchat, to potvrdí), že toho zlého mně život od útlého věku naděloval zatím víc než bohatou měrou. Těšila jsem se na to, že se to snad obrátí. A najednou tu byla představa toho, že možná všechno brzy už skončí – bez toho „naplnění“, které všichni asi tak trochu od života chceme.

Proč jiné téma?

Náročné období tak pokračuje a dostoupilo v tomto bodě mé zpovědi minulých týdnů do fáze operace. O ní trochu víc příště - slibuju, že v co nejobecnější rovině. ;-) Vím totiž, že pro zdravého člověka (nebo člověka trpícího jinými neduhy) je tenhle text nezajímavý, není vtipný, ani šokující. Navíc se naprosto liší obsahově od toho, co jsem tu dosud psala. I přesto však věřím, že snad někoho zaujme - třeba i proto, že někde prožívá někdo něco podobného. A koneckonců – i tady na tomto webu uvádím, že jsem člověk, který žije mezi vámi, ne někde v izolaci luxusního sídla a blahobytného žití – tudíž člověk, který má podobné starosti a myšlenky, jako třeba jen v určitých momentech právě vy.

Právě proto jsem se rozhodla o své zkušenosti rozepsat. Jelikož nejsem ve formě, nejsem schopná to však vyjádřit všechno najednou, a tak se rozepíšu vícekrát. Pevně doufám, že až do úspěšného konce. Tedy ne mého, ale konce, v kterém budu moct napsat, že svým zdravím či nemocí už nebudu nikoho otravovat, poněvadž se dostanu opět někam k normálu a tudíž nebude o čem (tedy na toto téma) psát. Jak dlouho to potrvá, nevím ale ani já, ani doktoři.

Co však vím, bohužel, přesně, že během několika dnů – i přesto, že se nemoc nijak významně nehlásila a neprojevovala – se může z člověka stát zlomený jedinec, bez důstojnosti. Přidá-li se pooperační stav, nepohyblivost, bolesti – je to stav zoufalství podpořený navíc sužujícími pocity toho, jak se vše bude odvíjet dál. Všechno se dá ale zvládnout, pokud alespoň v těch prvních dnech máte kolem sebe zdravotníky, kteří se na vás usmějou nebo vás nějak slovně povzbudí.

Tak nějak by to člověk tedy alespoň předpokládal, zvlášť když je mu od prvního okamžiku sdělení nepříznivé diagnózy opakovaně připomínáno, jak je důležité pozitivně myslet a být optimisticky naladěný – v mém případě naladěná. Bohužel, realita byla tvrdá. V Ordinaci v růžové zahradě by to byl hororový díl, pro mě byl přístup personálu drsným poznáním, že ne každá zdravotní sestřička je andělem a spásou pro pacienta. Naopak – že mu spíš dokáže ublížit třeba jen tím, že je programově naštvaná – což odnášejí pacientky, které jsou jí v dané chvíli vydané na milost a nemilost a dostávají v plné palbě ty dávky negativní energie, kterou ta zdravotnice s sebou do služby přinesla - a pacientovi by mělo asi být jedno, proč.

Nutno dodat, že pacientky, se stejně jako já, bojí stěžovat, poněvadž se obávají toho, že se budou muset třeba někdy do takové „přívětivé náruče“ vrátit. Kdyby se jednalo o jednu výjimku, nezmiňovala bych se o tom, bohužel, jelikož byl podíl těch, které evidentně práce s nemocnými obtěžovala, považuju aspoň tuhle cestu za jedno z řešení, které může vést k tomu, že se někdo zamyslí třeba nad změnou povolání a místo zdravotnictví změní obor své činnosti. Přece jen nabručená nepříjemná úřednice taky není sice nic moc, po čem by jedinec toužil, nicméně po opuštění úřadu s ní člověk už nemusí přijít do styku. Leží-li ale pacient na posteli, z které je pro něj nadlidským úkolem jen vstát a dojít si na záchod a umýt se a dvakrát za den či noc do dveří nakoukne „sestřička“, které se takový pacient neodváží, aby ji “neotravoval“ raději ani na nic zeptat – natož třeba požádat, aby mu upravila vysvlečenou deku na posteli (kterou ona dva dny přehlíží), není to stav, kam jsme si asi přáli dospět. A už vůbec ne stav, který nám pomáhá, když se pořebujeme uzdravit a co nejdříve zahojit. 

Ne všude je personál nevlídný, ale ...

Nechci však opravdu snižovat zásluhy těch poctivých zdravotních sestřiček a personálu. Vím, že takové jsou a vím, že jsou mnohdy nedoceněné. Měla jsem je možnost vidět v jiném – podotýkám, že také státním zařízení, kam jsem byla dočasně převezena na speciální vyšetření. Také jako no name pacient (tedy nikoli VIP neboli „kulich“), jako pacient bez nadstandardu (ten jsem skutečně jako chudý pacient ani neočekávala). Připadala jsem si tam přesto jako Alenka v říši divů. Personál se usmíval, vysvětloval všechno, co člověk podstupoval, byla z něj bez výjimky cítit empatie. Prostě jednání s člověkem, nikoli s podřadným „červem“. Návrat do původního zařízení jsem tudíž obrečela.

Pokud jsem ve vás vzbudila dojem bolestínky, která nic nevydrží a jen si stěžuje, nemůžu vám názor vymlouvat. Pokusím se však vysvětlit v nějakém dalším textu jednotlivé události, kterých jsem byla svědkem a které mě opravdu neuklidnily v tom, že vždy je pro pacienty i s těmi nejhoršími vyhlídkami, děláno to, co jim ty konce ulehčí či zpříjemní. Hodnotit nemůžu z medicínského hlediska, z lidského ale ano. 

A kdo ví, možná, je to špatné někde právě pro to, že se ti dotyční (dotyčné) domnívají, že si vážně nemocní nebudou stěžovat – případně jim to nikdo nebude věřit (nejhorší je to pro ty, za kterými nikdo do nemocnice po celou dobu ani nepřijde). A jak už jsem uvedla výše – prochází jim to možná pro to, že každá pacientka odchází z obavou, že se tam může kdykoli znovu vrátit. 

A tak – i když možnost oficiální stížnosti existuje, právě ti nejvíc nemocní (nemocné) si prostě radši nestěžují...

 

—————

Zpět