"Kořenem zla, je nedostatek poznání," Konfucius


V Evropě žilo podle loňských údajů kolem 600 tisíc novodobých otroků. Co přijde v nejbližších letech?

03.11.2015 22:38

Na sociálních sítích, na blozích – včetně těch mých – se často navážíme do médií. Do jejich úrovně, někdy viditelné podbízivosti a tedy zřejmě i úplatnosti (někomu, z koho ta média něco potřebují). Je to obrovské téma a zcela určitě si zaslouží časem zpracovat obsáhleji, seriozněji, společně s pádnými argumenty.

Přesto si dovolím se na toto téma rozepsat, i když tentokrát spíš v souvislostech s jiným fenoménem. S novodobým otroctvím. Novodobé otroctví se přece může týkat všech oborů a oblastí lidské činnosti. Tedy třeba i médií. 

Já vím, o otroctví, které hrozí lidstvu, se taky často píše, diskutuje, je to téma skupiny Anonymous, ale i řady dalších protestních skupin, které poukazují na to, jak blízko může být lidstvo porobení, nebude-li si všímat faktorů, které o možných záměrech těch nejmocnějších vypovídají. Jenomže ono začíná velmi plíživě...

Jen v Česku žije prý několik desítek tisíc otroků

Možná máme k otroctví blízko anebo blíž, než jsme ochotni si připustit, v každém případě i ti, co před tím zavírají oči, zaznamenali v minulosti zprávy o tom, kolik otroků žije například jen na území Evropy. Jde o neoficiální čísla, takže mohou samozřejmě být daleko vyšší, o některých novodobých otrocích se možná ani nikdy nedozvíme. Jisté je, že jsou. Mohou to být Evropané z chudších zemí, ale i cizinci třeba z daleké Asie, co pracují v nelidských podmínkách, často bez nároku na mzdu a bez jakékoli šance přežívat v seriozním prostředí – tedy v takovém, které opustili ve vidině lepšího života či přilepšení svým rodinám. Než se nad nimi zavřela zem – tím, že spadli do spárů otrokářů…

Již vloni informovaly sdělovací prostředky o tom, že Česká republika patří údajně v Evropě mezi země nejvíce ohrožené moderním otroctvím. Vyplynulo to z výsledků sestaveného indexu otroctví v roce 2013, který zpracovala organizace na ochranu lidských práv s názvem Walk Free Foundation. Česká republika tak skončila spolu s Maďarskem v rámci Evropy na třetím místě.

Hůře by tak na tom podle této zprávy měly být pouze státy jako Albánie a Černá Hora, které zaujímají první dvě příčky. Pokud se však zmiňovaný index převede na konkrétní čísla, je výsledek ještě děsivější. Celkem je podle Walk Free Foundation u nás ohroženo moderním otroctvím téměř 38 tisíc obyvatel.

Důležité je si tedy říci, co si pod pojmem otroctví v tomto případě představit. Dost často totiž zaznívá tento výraz ze strany různých zaměstnanců, kteří mají pocit, že jsou omezováni a nuceni k nedůstojné práci, avšak skutečně se o otrockou práci v pravém slova smyslu nejedná. K tomu se vrátíme na jednom příkladu níže. Organizace Walk Free Foundation však zahrnuje do definice moderního otroctví nucené práce, prodej nebo zneužívání dětí či třeba dlužní otroctví. To znamená, že například děti jsou nuceny pracovat pro dospělé, kterým dluží jejich rodiče. Zahrnuto je do něj však i obchodování s lidmi.

Evropa prý držela v minulém roce na svém území až 600 tisíc otroků?

Čísla nejsou lichotivá ani v evropském měřítku – a nutno dodat, že nikdo v tuto chvíli netuší, co se bude v tomto směru dít v souvislosti s uprchlickou krizí lidí, u kterých není ani známo odkud pochází a jak se jmenují.

Podle zmíněné organizace žilo v loňském roce v celé Evropě zřejmě prý kolem 600 tisíc otroků, což představovalo 1,2 procenta z celkového počtu spočítaných lidí v otrockých podmínkách na celém světě. Těch je podle výpočtu Walk Free Foundation po celém světě bezmála třicet milionů (29,8 milionu lidí).

Tohle je velmi smutný fakt, vedle kterého ten další, může vypadat jako prkotina. Bohužel však prkotinou není – je přesně tím signálem, který odhaluje, zda a jak je těžké (nebo lehké?) někoho zotročit.

Někdy je seriozní nabídka práce vábničkou do tenat otrokáře, který vypadá jak vážený občan

Příhoda, kterou chci popsat, je z médií. Musím zdůraznit, že nepopisuje situaci ve všech a jde (snad) zatím spíše o výjimku. Naznačuje však to, kam až nehoráznost a nenasytnost některých vydavatelů dokáže jít.

Představte si, že jste novinář na volné noze. Živíte se psaním textů, které různě nabízíte nebo které vám v lepším případě nějaká spřátelená redakce zadá. Je třeba se řádně ohánět, neustále hledat nové kontakty a kanály a vedle toho naťukat do počítače k tomu, abyste se uživili, opravdu tisíce písmenek každý den. Je to vlastně taková pásová výroba, jen možná vypadá a zní poněkud efektivněji. Peníze jsou za to ve srovnání s navázaností na nějakou konkrétní redakci, minimální, ale zase jste svobodní -nikdo vám do toho, co píšete, nemluví, nikdo vám to nesabotuje. Jde o vaši volbu a je jen na vás, co jste ochotni v rámci vyjednávání třeba i nárazové spolupráce akceptovat a co je pro vás hranicí, za kterou nepůjdete i s vědomím, že složenky je třeba platit pravidelně.

A tak přijde den, kdy bloumáte i po různých inzerátech určeným médiím, novinářům i jejich zaměstnavatelům.  A narazíte na nabídku spolupráce, při které stačí údajně psát denně necelou stránku A4 textu. Takového, u kterého není třeba – alespoň podle zadání inzerátu – nikam zdlouhavě telefonovat, ověřovat skutečnosti. Stačí zdánlivě jen rešerše a pátrání v knihách. Z domova. Není to sice typ novinařiny, se kterou by se člověk mohl chlubit, jde spíš o rutinu. Honorář též není nijak závratný – 100 korun za tu jednu požadovanou stránku. Ale říkáte si – což. Za hodinu či hodinu a půl to zkušený redaktor napíše. Přivýdělek dobrý.

Výborná šance si přivydělat. Za několik hodin práce dostanete stovku! To se vyplatí

Ovšem ouha. I když si před tím prohlédnete pečlivě médium a jeho obsah, pro které máte psát a shledáváte, že by vám články opravdu neměly zabrat dlouhý čas a mohou být tudíž přilepšením k ostatním honorářům, záhy nastane problém.

Nejprve jste požádáni o zpracování jistého seznamu konkrétních míst v každém kraji České republiky. To i zkušenému novináři zabere (věřte, že okopírovat to odnikud nejde, jelikož takový seznam nikdo nesestavil a nedal na internet) dobré dvě až tři hodiny času. Úkol však splníte ve vidině toho, že to je malá zkouška před tím, než se bude věnovat práci, na kterou v inzerátu reagoval. To, že tato práce je bez nároku na honorář, vyplyne až z následné další komunikace se zástupcem vydavatele – podotýkám, že velmi bohatého vydavatele. No nic – někdy člověk musí přinést oběti, že? Znovu si říkáte.

A tak spolupráce pokračuje dál. Úkol zní jasně – jednotlivá místa popsaná v zmiňovaném seznamu detailně popsat a připravit de facto článek – v popisovaném případu téměř povídku -  na klíč. Opět to zabere rozhodně delší čas než hodinu, vlastně minimálně dvojnásobek, ale dáte do toho maximum. Poté, co to odešlete v představě, že máte vydělanou první stovku, se dva dny (před koncem měsíce, do kterého by teoreticky mělo spadat účetní období a tudíž byste tu stovku dostali) nic neděje, žádná zpětná vazba. Zrovna se chystáte tedy samostatně začít pracovat na dalších textech dle vámi vytvořeného seznamu, když vám v emailu přistane zpráva, že je třeba ten text pojmout jinak (v každém případě i JINAK než jste měli srovnání se všemi texty na spolupracujícím provozovaném webu).

Stává se to, zejména zpočátku někdy trvá, než se styl psaní shoduje s představou nadřízených a s typem média, a tak trpělivě a pokorně text vezmete a předěláte přesně podle zadání. Zabere vám to cca další hodinku, ale co by člověk neudělal, pro rodící se novou spolupráci, že?

Zkouší, co je možné?

Text odešlete a dohodnete se, že budete dle seznamu tedy pokračovat dál v dalších článcích.  Sice už vám v hlavě začíná blikat kontrolka, poněvadž si uvědomujete, že jste pro zatím věnovali jednomu bohatému vydavatelství zhruba 6 hodin svého času + internet, který si musíte platit + energii, díky které můžete někde sedět a pracovat a vyděláno máte za to v danou chvíli stále jen 100 korun českých. Ale říkáte si: Je to rozjezd. Dál už to půjde snáz.

Zpracujete tedy další dva texty – opět na nich strávíte celkem cca 4 hodiny – a to jen proto, že jste zkušený autor, začínajícímu by to zabralo času víc. Odešlete a čekáte. Kouknete se samozřejmě i na web, pro který texty píšete, ale tam zatím stále visí obsahově zcela odlišné typy textů – které ale, ruku na srdce, opravdu asi autoři připravili během půl hodiny. Tím se v jejich případě jednalo o poměrně slušný přivýdělek…Možná, že máte stát u zrodu nového stylu, který chce vydavatelství razit, proto to najednou chtějí psát jinak – chybně sami sobě argumentujete. Někde v podvědomí na vás ale stále silněji doráží myšlenka, že byste taky svým dílem mohli posloužit jako nedobrovolným sponzoringem oné velké firmy, která zneužívá vysoké poptávky volně píšících novinářů ve svůj prospěch (a vlastně plní svůj web bez nákladů na autory?).

Tři stovky za deset hodin a ještě bez jistoty, že je dostanete? Vítejte v realitě

Proč používám tak silná slova? Ano, tipujete správně. Po několika dnech vám opět přijdou ony dva texty zpět s tím, že je třeba je změnit. Tedy věnovat jim další čas.  Vše s výhledem – pokud vůbec někdy nakonec budou ty texty vydané a pokud se vydavatelství zachová po tom všem alespoň trochu čestně – že za 10 hodin práce (další hodinu na úpravu textů už prostě nehodláte tomu zvláštnímu zaměstnavateli věnovat) a veškeré vlastní režie, dostanete (zda-li?) zaplacených celých 300Kč! Náležitě jste u toho však upozorněni, že vydavatelství má právo váš text nabízet již bez nároku na další honorář i dalším webům. 

Máte pocit, že úmyslně přeháním? Vůbec ne - jen jak jsem podotkla, je zatím podobný stav výjimkou. V tom, že to smrdí elegantním, ale přesto otroctvím, mně ale asi dáte za pravdu.  Copak tomu zaměstnavateli není žinantní, chtít po někom práci, která mu vydělává slušné peníze, ale za kterou není schopný zaplatit ani na úrovni nejnižší hodinové odměny u nás? Opravdu má pocit, že si takovým způsobem udrží stálé spolupracovníky? Nebo je mu to jedno a sází na to, že poptávka převyšuje nabídku? A sází dokonce třeba na to, že lidé po několikadenní výše popsané zkušenosti ze spolupráce vycouvají, a texty mu tak zůstanou zcela zadarmo? Kdo ví…

Otrokáři většinou působí jako slušní a seriózní lidé

Pravdou je, že když se odhalily některé případy otrokářství, často to bylo pro okolí překvapení, poněvadž ho provozovali dobře situovaní lidé, do kterých by to nikdo neřekl. I mnou popisované vydavatelství určitě navenek sází na svoji serioznost a pánové, co rozhodují o tom, že jim budou lidé psát za odměnu, za kterou by za měsíc nezaplatili skoro ani internet (při psaní jednoho článku denně představuje honorář závratné 2000 korun), asi nosí kravatu a jezdí pěkným autem.

Právě tohle je ale podhoubí otrokářství – i když zdánlivě nejde o otrokářství s výkonem těžké manuální práce. Je jen na nás, zda mu dovolíme, aby se začalo šířit.

Drábky totiž vytahuje poměrně nenápadně stále častěji, i když kolikrát natolik šikovně, že vše vypadá jako dobrý počin. Příkladem může být móda takzvaných neplacených stáží.

Ano, pěkně se to umí podat – zejména jsou na to přeborníci personální agentury a pak samotní ti, co stáže nabízejí. Má to logiku – právě pro ty je to dobrý byznys. Plni lidství přijdou s nabídkou pro chudáky studenty nebo absolventy, kteří nemůžou najít práci kvůli chybějící praxi a nabídnou jim stáž - ve firmě, v politické straně, ale třeba i ve sněmovně. Neplacenou stáž, abych byla přesná.

I neplacená stáž může být vzdálenou příbuznou otrokářství

Praxe je samozřejmě potřeba, a tak studentům chtě nechtě většinou nezbývá, než příležitost chytit za pačesy. Jsou-li z dobře situované rodiny či z jiných důvodů materiálně „za vodou“, je pro ně stáž velkým přínosem. Jsou-li však chudí, čas, který stráví na stáži, jim chybí na to, aby si mohli vydělat někde jinde – třeba na podnájem, na kolej nebo na jídlo.

Z vyprávění lidí, co takovou stáž mají za sebou, navíc vím, že jsou během stáže tito studenti (či absolventi) maximálně využíváni až zneužíváni. Argument zní: aby se nejvíc naučili. Pravda je často ale jiná – využíváni jsou pro to, aby se šetřily síly zaměstnanců, kteří jsou za svoji práci řádně placení (někdy méně řádně, ale to je jiná kapitola). A “mlaďas“ tedy kmitá. Zadarmo anebo doslova za hubičku.

A ani v tomto případě nestojí stranou velké a vážené firmy, které investují někdy i miliony do reklamy, která jim vytváří pozitivní obraz na veřejnosti. Dá se tedy zopakovat opět i pro tyhle případy, že jde teď o to, do jaké míry se tento jev bude šířit. Šířit se totiž bude, když budou všichni – nebo alespoň ti zúčastnění a tím pádem postižení – mlčet. Šance to zastavit zatím je, stejně jako stále doufám, že existuje možnost, jak zastavit otrokářství 21. století toho nejhoršího kalibru, o kterém jsem se zmiňovala v úvodu.

Obojí leží na využívání a zneužívání lidí, co prostě práci potřebují, aby přežili. A je jedno, zda jde o otrokáře, který se plahočí na poli, na stavbě domu nebo takového, po kterém se nestydatě vyžaduje, aby vykonával de facto zadarmo mnoho hodin práce pro firmu, která počítá každoročně vyšší a vyšší zisky. 

—————

Zpět