"Kořenem zla, je nedostatek poznání," Konfucius


(Zapomenuté) Zákulisí politiky očima toho, kdo asi 'ví': Národ má oči i uši. Porevoluční skvadra se předvedla v plné nahotě své všehoschopnosti a někdy i neschopnosti

18.03.2017 19:09

Miroslav Provod měl peníze natolik rád, že ho dostaly až na šikmou plochu. A to nejen v současném, ale i v minulém režimu. Dnes říká, že už peníze pro něj nejsou modlou, že si jich již zdaleka tak nepovažuje jako kdysi. Před časem však zavzpomínal na to, jak se dalo u nás "podnikat" ve velkém i v době socialismu. Jelikož ale jeho jméno později začalo být známé i v jiných souvislostech, rozebere v rozhovoru i ty.

Pane Provode, v 90. letech jste se stal velmi významným a váženým podnikatelem. Počátky Vašeho podnikání ale prý byly v takzvaném „veksl“ průmyslu. Můžete to uvést nějak na pravou míru?

Téměř historicky známé a ve všech pádech skloňované slovo „veksláctví“, to je slovo, které se velmi často před rokem 1989 používalo v souvislosti s pouličním prodejem bonů a valut. Před prodejnami Tuzex postávali muži se žvýkačkou v ústech, v nových džínách, z nichž často ze zadní kapsy vykukoval hřeben a také byli oděni v černé či hnědé kožené bundičce a tvářili se hrozně tajemně, až konspirativně, když lidem na ulici cedili nenápadně skrze zuby: „Bony, chceš bony?“ Já jsem nikdy u žádného Tuzexu ale nestál, nikdy jsem neprodával tuzexové poukázky a ani jsem nikdy nepostával před směnárnami. Obchodoval jsem diskrétně v ústraní, bez přítomnosti nezúčastněných pohledů, hlavně se spotřební elektronikou. A ani se nedomnívám, že bych se po sametu stal podnikatelem, kterého je možno označovat přívlastkem „významný“. Prodával jsem ve velkoobchodě potraviny, roční obrat byl sice velmi slušný, přesto ale takovýchto podnikatelů byly v republice tisíce, spíše desetitisíce. To je ale již dávná historie. Od roku 1994 jsem zaměstnanec. Ve společnosti, která se spoluúčastí státu provozovala rekreační středisko Vystrkov na Orlíku, jsem byl 15 let zaměstnán v pozici předsedy představenstva. Samozřejmě vím o tom, že mne mnohá média – včetně Parlamentních listů - stále z jakési setrvačnosti spojují s podnikáním, skutečnost je ale jiná.

Vraťme se tedy k tomu, s jakým artiklem jste obchodoval před revolucí? Byly to třeba i digitální hodinky?   

Ano. Digitální hodinky zaujímaly více jak 90 procent celkového obratu. Do Čech si pro extrémně levné hodinky jezdili i tehdejší stínoví obchodníci z jiných zemí. A v Čechách nosili na ruce digitální hodinky téměř všichni. Mladí i důchodci. Ženy i muži. Byla to neuvěřitelně úderná móda. Skoro každý chtěl ten elektronický krystalem řízený zázrak na své ruce mít. Nikdo si je ale nekoupil v kamenném obchodě prodejen Klenoty, kde stály více jak 4000 Kč. Např. dámské kožené a dámské na řetízku jsem na vrcholu digitálkové éry prodával za 65 korun a sedmimelodiový alarm za stovku. Kluci, kteří se mnou začali hodinky prodávat, když mi bylo necelých dvacet, a odebírali ode mne někdy tři, jindy třeba pět kusů, tak za těch deset let, než mne policie „ulovila“, ekonomicky natolik posílili, že v době, kdy mi bylo o deset let později už třicet, tak již ode mne kupovali celé transporty, třeba 14 000 kusů najednou. Bývalí dělníci bez osobních aut se v průběhu deseti let stali majiteli nejen luxusních aut. Komu by taková proměna neimponovala?

Veškeré zboží, které chybělo na pultech, zajišťoval v té době černý trh, takže nakonec měl stejně každý vše, co potřeboval. Digitální hodinky, dovezené evidentně bez cla, měli na své ruce i policisti, i soudci. Nosila je skutečně celá republika. Nejvíc jsem se zasmál – v duchu, když jeden z četníků, který po mně šel velmi ostře, kdy mě po zatčení doma odvážel na služebnu policejní světlou volhou, měl na ruce právě hodinky „PROFI“, které jsem nechal vyrobit na přání svého známého, jehož jméno začínalo na slabiku FI. Pan FI... si totiž přál, aby na těch hodinkách byla zkratka jeho i mého jména. Tato dodávka se skládala možná z 22 tisíc kusů, ty se následně rozprodaly po Praze a možná po celé republice a jedny z nich si zmíněný policista prokazatelně někde v koutě koupil. Byla to kuriozní situace, ale setkal jsem se s ní. Na každém kusu prodaných hodinek jsem zpočátku měl zisk tak 15, 20 korun. To bylo ale velmi slušné při tom množství, kolik se jich prodalo.

Musím ale znovu zopakovat, že vekslákem, který postával někde před Tuzexem, jsem opravdu nikdy nebyl. Já jsem se zabýval, jak už jsem uvedl, spíš prvotním obchodem a dodávkami ve větším objemu. O tom se za socialismu samozřejmě moc nemluvilo, i když muselo být jasné, že to někde na počátku v takovýchto objemech fungovat musí. Minimálně to ale – na rozdíl od běžného tuzexového vekslu – žádné pojmenování známé pro širokou veřejnost nemělo.

Dobře, ale i digitální hodinky v určitém období trh zasytily....

Ano, a pak po digitálních hodinkách vypukla éra walkmanů. Většina lidí, podílejících se na šedé ekonomice socialismu, nosila úzkoprofilové zboží většinou v nějaké nenápadné tašce. Na diskrétní předávání úzkoprofilového zboží byli Čechoslováci skuteční velmistři.

Měl jste tedy tehdy nějakou výjimku, která Vám umožnila mít živnost?

Ne, pracoval jsem v Chemoprojektu jako projektant, později jsem byl řadový pracovník družstva Meta, kde jsem byl zaměstnán jako programátor. Některá média se v textech o mně beze mne podivovala, jak jsem mohl jezdit za socialismu tak často na západ. Do svých třiceti let jsem byl na západě dvakrát. Na devizový příslib. Toto je realita. Mediální pravda s pravdou skutečnou bohužel nechodí vždy společnou cestou.

A kdy přišly problémy se zákonem?

Deset let fungovaly tyhle obchody naprosto spolehlivě. Pustil jsem se do ilegálního obchodování z naivní mladické přirozené tuposti, a to hned po maturitě v roce 1976, do roku 1986 to vycházelo. Až po deseti letech „sklapla klec“. Sám si teď říkám, že vůbec nechápu, jak je možné, že to prostě procházelo všemi různými kontrolními mechanismy tak dlouho.

Třeba jste měl důležité kontakty?

Neměl. Anebo spíš měl a neměl. Prostě jsem o nich tenkrát nevěděl. Je to složité. Abych byl konkrétnější – až po svém zatčení jsem zjistil, že jeden z dodavatelů je osobním přítelem spolkového prezidenta Richarda von Weizsackera, že dva vlídní pracovníci německých drah byli pracovníci Stassi atd.

Jak se vůbec kluk v komunistickém Československu po maturitě stal „podnikatelem“ v branži, o které se bavíme?

To byla životní náhoda, která mě přivedla na stopu spekulativního obchodování. Řečeno tehdejší terminologií, svedla mne na scestí mnohaletého páchání protisocialistického zločinu. Všechno ale zavinila naprosto nepatrná, dalo by se říci banální epizoda. Život nám mění minuty. Někdy vteřiny.

Prozradíte nám o té epizodě víc?

Dostal jsem v 18 letech „do života“ od otce auto značky Moskvič 408. A k tomu 8000 Kč. Byl to podíl z prodeje chaty na Orlíku. A tehdy jsem s „vlastním“ Moskvičem zajel během jednoho víkendu na Karlštejn. Tam mě tehdy na parkovišti oslovil řidič autobusu z Německa s tím, že by mně chtěl prodat jedny digitální hodinky. Nic podobného jsem nikdy neviděl. Malé tmavé miniUFO se svítícími čísly na ruce. Poslední prásk kapitalismu. A kupodivu – zásluhou svého štědrého otce - měl jsem na ně.   

Vysvětlete devatenáctiletému teleti, ať to nekupuje, že si zničí život, když je to relativně levné a on na to ve své peněžence potřebné finance má. Já ty hodinky samozřejmě tehdy koupil, poněvadž... Byla to prostě nádhera, dnešní mládež by řekla, že to byla „bomba“ - a s povznášejícím srdcem jsem se vydal do nejbližší hospody u parkoviště, na oslavný oběd. Leč v restauraci, když obsluhující číšník ty nevídané hodinky „z Marsu“ s černým sklem na mé ruce uviděl, tak je chtěl ode mě okamžitě odkoupit. Nabídl mi sám za ně takové peníze, že to bylo tolik, kolik jsem za ně zaplatil, plus, kolik jsem dostával v té době v Chemoprojektu jako celoměsíční plat. Vydělal jsem tedy vlastně měsíční výplatu snad ani ne za deset minut.

Znovu opakuji - vysvětlete devatenáctiletému teleti, že když mu pan vrchní sám nabízí v podstatě bez práce celoměsíční honorář, že je v souladu se zákonem nutno takovou nabídku odmítnout, neboť se jedná o „nezákonný bezpracný spekulativní zisk“, za nějž pachateli hrozí odnětí svobody až na tři léta. Neznalost zákona nikoho, jak známo, neomlouvá a tak, nemaje o žádných rizicích takto závažného konání ani ponětí, tak jsem ony hodinky panu vrchnímu pochopitelně prodal a ihned jsem se vrátil na parkoviště k tomu německému autobusákovi, jestli by mně ještě jedny neodprodal. Měl jsem nevídané štěstí. Autobusák měl hodinek ještě víc. Takto, vcelku plíživě a nenápadně, cesta mého digitálního zločinu započala…

Jak jste uvedl, opravdu jste si to ani v té době neuvědomoval?  

Na počátku, který jsem popsal, jsem o nějakých rizicích neměl samozřejmě ani ponětí. Později, když se ruleta obchodu pořádně roztočila, jsem už o rizicích velmi dobře věděl. Hlavně můj táta mne pořád doma káravě upozorňoval, že mě za ty hodinky jednou zavřou. Přitom rodičům v mých patnácti letech psycholog z pedagogicko-psychologické poradny v Praze 1 řekl, že jsem osoba vhodná pro samostatnou vědeckou práci. Jenže co naplat, výlet na ten Karlštejn, a ta jedna jediná kontaktní minuta to všechno celé změnila…

Osudové kolo se ale nakonec vrátilo na své správné místo. Vědou se nyní na stará kolena nakonec zabývám. Syn Miroslav vypočítal před několika lety při studiu na univerzitě v Oxfordu zajímavou hypotézu, která se posléze potvrdila. Letos v květnu od této nejstarší britské univerzity obdržel čestný diplom za objevení nového směru ve fyzice. Nyní s univerzitou v Leedsu vyvíjí dálkový částicový detektor tornád – Tornadoalarm.

Náš rozhovor děláme v Ambassadoru – Zlaté huse. To bylo známé místo lidí pohybujících se různě na hraně zákona, kšeftujících de facto s čímkoliv. Bylo to i v minulém režimu Vaše oblíbené místo?

Vůbec ne. Distancoval jsem se od veškerého chození po takovýchto hotelech. Jezdil jsem trabantem, i když jsem tam měl třeba zboží v té době za milion korun. Později dacií, žigulíkem – prostě jsem byl opatrný. Až později jsem si kupoval dražší auta, ale byla psaná na někoho jiného. Mezi ty tehdejší bohaté hotelové hochy jsem nikdy nechodil. Znal jsem samozřejmě jejich tváře, když jsem cestou z Chemoprojektu procházel Štěpánskou okolo hotelu Alcron a viděl jejich luxusní nablýskané superkáry, ale bál jsem se s nimi nějak blíž kontaktovat. Říkal jsem si, že to naprosto není možné, aby jim to trvale procházelo, bez spolupráce s tehdejší policií a dalšími složkami. Já si vytvářel svoji distribuční síť vždy z normálně zaměstnaných lidí – nikoliv z veksláků, kteří měli pracovní razítko možná jako topiči letního kina, ve skutečnosti ale celodenně vysedávali po hotelech. Sem do Ambassadoru jsem začal chodit až po revoluci, líbí se mi tu ten klid, je to zde velmi příjemné a také, je to kousek od metra… V minulosti jsem tu rozhodně neudělal žádný obchod ani za 3,50 Kčs – to mi věřte.

S trochou nadsázky jste vysvětlil, jak jste se jako mladý kluk dostal „na stopu zločinu“, jak jste to sám nazval. V každém případě, i po revoluci jste se ocitl na tenkém ledu. V souvislosti s některými Vašimi aktivitami jste se také stal terčem útoků. Chtěl Vás někdo zabít? Proč?

Zabít možná snad ani ne. Spíše pořádně vystrašit. Ty útoky, které jsem zaznamenal, náhody určitě nebyly, i když už je to mnoho let zpět – ještě před tím, než jsem musel do výkonu trestu. Bylo například divné, když mi v zatáčce explodovaly airbagy. A vzápětí bouchly v hotelovém areálu i u auta manželky, když vezla dceru Markétku do školky. To si začnete pak uvědomovat, že to není náhoda. V servisu mně pak říkali, že to je natolikrát jištěné, že není možné, aby se to zničehonic stalo, natož v jedné rodině opakovaně. Rozhodl jsem se tedy, že auto pošlu na expertízu. A ono mi „samo od sebe“, před odvezením do servisu, shořelo před domem. Nebyl jsem ale jediný člen představenstva, který byl vystaven podobným „náhodám“. Právníkovi společnosti a členovi dozorčí rady někdo na největší okno domu, v němž v areálu bydlel se svou družkou, opět zřejmě nějakou „náhodou“ nalepil černou izolepou dva obří kříže. Někdo nás tam na Orlíku prostě nechtěl. 

Tehdy jste zveřejnil informaci, že v tom sehrála nějakou roli BIS? Stále si to myslíte?

Všechno, nejen situace, které jsem Vám zmínil, byly tak komplikovaně realizované – takto spíše pracují vlivné organizace, nikoliv vyšinutí jedinci. Proto jsem tehdy, před mnoha lety, skutečně uveřejnil informaci, že za explozí podnikového mercedesu stála BIS. Neměl jsem to ale uvádět. Bylo nezodpovědné tvrdit něco, když jsme stoprocentní jistotu neměli. Tiskový mluvčí BIS pan Jan Šubrt to tenkrát označil samozřejmě za nesmysl. Tehdy jsem mu nevěřil. Říkal jsem si, že i v případě, kdy by něco věděl, tak nemůže říct veřejnosti nic jiného. Zřejmě to tehdy nebyla BIS, ale třeba někdo z tehdejšího Ministerstva vnitra, to už ale také zřejmě nikdy nezjistíme a hlavně to nikdo nikdy už žádnými důkazy nedoloží. V té době všude bylo spousty národem opěvovaných disidentů, kteří si dělali, co chtěli a mysleli si, že jsou všemocní.    

Policie opravdu nic nezjistila?

Policisté strávili tenkrát mnoho času nad vyšetřováním všeho, co se přihodilo, a takhle se to podezření – na stát - prostě poskládalo. Ukazovalo na státní organizaci. Zjistilo se např. při vyšetřování, jaký odborník a odkud byl. Někdo povolal například na realizaci zničení podnikového auta českého specialistu z Kosova na výbušniny... Ale kdo? Měli jsme pouze domněnky, a i když byly relativně silné, neměly být bez důkazů vysloveny. Někoho, byť silně podezírat, to je prostě pro veřejné obvinění žalostně málo. Pokud nejsou jasné a přesvědčivé důkazy, je to nula - nula.

Býval jste spojován s Františkem Mrázkem, který byl zavražděn. O Vašem vztahu s ním jsme hovořili v minulém našem povídání, takže se k tomu nebudeme vracet. Ale nenapadlo Vás třeba ani na chvíli, že právě Mrázek mohl být třeba z nějakého důvodu Vaším nepřítelem?

Pan Mrázek byl prezentován pořadem Na stopě jako masový vrah, jinak on sám se prezentoval jako obchodník. Podle mne ale nebyl ani jedním, ani druhým. Jsem si na 99 procent jist, že měl nějakou politickou nebo spíše bezpečnostní funkci. Podle výpisů telefonních hovorů bylo patrné – a tuto důvěrnou informaci vím od bývalého velmi seriózního novináře deníku Právo – mimochodem právní oddělení deníku Právo mu tehdy prý striktně zakázalo tuto pracně získanou a telefonními výpisy prokázanou informaci uveřejnit - že si František Mrázek, a to pravidelně, ráno, v poledne a večer, tj. 3krát denně, krátce telefonoval s ředitelem NBÚ, s panem Kadlecem.

To prostě nebyly a nemohly být nějaké přátelské rozhovory, takto pravidelně si netelefonuje ani žádná upovídaná matka se svou ufňukanou dcerou, toto mohl být pouze služební styk. Každý policista, kterému jsem o této skutečnosti řekl, mi to potvrdil. Možná šéfovi NBÚ jen pan Mrázek krátce hlásil, že je v pořádku a naživu. A šuškandě, že byl u tehdejšího ministra vnitra Stanislava Grosse bezpečnostním poradcem, bez váhání věřím. Sám pan Mrázek někde v médiích uvedl, že je v kontaktu se spoustou poslanců a senátorů, s nimiž se pravidelně stýká. Někdo mu ty jejich dveře musel přece otevřít. Otevřela mu je politika. Nemohl přijít z ulice a zazvonit. Zeptejte se pana Grosse. Pan Mrázek mohl mít možná i vysokou hodnost v určitých státních tajných službách. Redaktor Práva výpisy možná stále má. Toto již není nula – nula. Toto již je jedna – nula. Toto jsou fakta.

Takže se nedomníváte, že byste byl právě Vy Mrázkovým nepřítelem?

A slyšel jsem to už mnohokrát - od více lidí, že jsem byl Mrázkovým nepřítelem. A pokud by byl pan Mrázek poradcem Stanislava Grosse, pak pan Mrázek mohl teoreticky být úkolován sociálně demokratickým nástrojem pro určité nestandardní postupy. Je to ale jenom pouhá dedukce a - nezabývejme se spekulacemi. Pan Mrázek byl ale nepochybně pouhým kolečkem v soukolí. Pokud mne soukolí označilo za překážku, tak on ho ve mně také mohl začít vidět. Možná to byla jeho práce.

Je to už několik let, můžete přece jen nyní trochu blíže objasnit, kvůli čemu jste se domníval, že by vám někdo mohl také usilovat o život?

Dneska už o tom tak přesvědčený nejsem, ale tenkrát jsem si to myslel a ty důvody jsem k tomu měl. Mohlo se to týkat uložení chemických zbraní na vrchu Medníku. Pak ale vyšetřovatelé zjistili, že to není pravda, že se jedná o stejnou blamáž jako byl slavný „Zemanův kufřík“. Vše bylo dezinformačně promakané do nejmenšího detailu.

Dezinformace je následující. Průběh akce na počátku roku 1990. Armáda, která na pokyn Václava Havla uzavřela ve Štěchovicích vrch Medník, měla v úmyslu vyzvednout tzv. Štěchovický poklad. Vyhrabána byla obrovská jáma a nenašlo se nic. Vrchní velitel ozbrojených sil vydal pokyn, ať se tedy do oné jámy alespoň uloží sudy s chemickými zbraněmi, likvidace byla mezinárodními dohodami nařízena, že by bylo možné je někdy v budoucnu odprodat na blízký východ. Při ukládání kontejnerů s jedy se ale měl jeden prorazit a na místě mělo zemřít několik vojáků. Unikající látky se ihned zabetonovaly několika mixy betonu, které byly vyfakturovány na vojenskou ozdravovnu Solenice. Všechno sedělo. I chemikálie v půdě potvrdila nějaká doporučená specializovaná firma, myslím z Rokycan.

Dobře, ale sám říkáte s odstupem času, že to byla dezinformace - podle čeho jste v té době měl jiný názor?

Byl jsem přítomen rozhovorům policistů s chataři na Medníku, kteří vše potvrzovali. Byl to ale velice geniálně vypracovaný podvrh. Nebudu snad ani jmenovat stranu, jejíž političtí stratégové tuto rafinovanou habaďůru vymysleli. Oni to ví a lidé si to domyslí. Veškeré konání ale musí mít svůj motiv. A i tato obludnost svůj motiv pochopitelně má nebo spíše měla.

Můžete nyní, po letech, ten motiv, který za tím, podle Vás, stál, prozradit nebo alespoň naznačit?

Když se jim nepodařilo plošně zakázat komunistickou stranu a postavit ji mimo zákon, a když některé dlouhodobé analýzy ukazovaly, že nastartovaný dravý kapitalismus zdaleka nebude duševně trvale uspokojovat většinu národa, a hrozí postupná obroda sympatií v minulý režim, tak se kluci zamysleli a vymysleli protiúder, který vytažený v pravý předvolební čas, "komanče" diskvalifikuje. Dobře věděli, že při vyšetřování se brzy zjistí, že Medník nebyl armádou uzavřen v roce 1990, nýbrž v říjnu 1989. Jenom by se tedy posunul čas. Všechna ostatní tvrzení by zůstala. Komunisti by obdrželi volební KO. A až možná tak měsíc po volbách, by se zjistilo, že se na Medník nenavážely žádné chemické zbraně, nýbrž že se jenom přiotrávili vojáci z neodvětrané jámy po explozi.

A jelikož se velitel operace, která skutečně pátrala po Štěchovickém pokladu, ještě před vyšetřením vojáků, které přiotrávené odvezla záchranka, domníval, že z podzemí může unikat jedovatý plyn, kterým Němci mohli zabezpečit podzemí, tak objednal mixy s betonem… A dál to už znáte.

Když toto vyšetřovatel případu uzavřel, navštívili jej páni z Ministerstva vnitra a spis mu odebrali. Co kdyby to prosáklo přes nějaké šťouravé novináře na veřejnost? Vloni v březnu byl vyšetřovatel případu, již v penzi, pozván na nějaké diskrétní jednání do Prahy. O tři měsíce později v nemocnici v Jihlavě zemřel. Byl jenom o několik let starší, než jsem já. Budu velice rád, jestli tato slova zveřejníte. Jsem zastáncem demokracie, jsem pro politický boj, musí ale probíhat fair play.

Jsou to konec konců Vaše slova. Každý má právo vyslovit svůj názor. Pokud by ale byla pravda to, co říkáte, byla by to skutečně hrozná pravda. Ale ty věci, o kterých jste předtím hovořil, exploze airbagů, výbušnina a kráter v silnici pod autem, ty se přece také bezdůvodně neděly. Našel jste tedy něco, co mohlo být důvodem Vašeho ohrožení?

Všichni se shodovali na teorii, že se jedná o něčí snahu nás dostat pryč z Orlíku. Dostat akciovou společnost Orlík, a. s. z Vystrkova, o to asi šlo. Mediálně pošpinit, zdiskreditovat. A nakonec se to i podařilo. První to psychicky vzdal a z Vystrkova odešel právník, za ním já s rodinou a správce.

Kdo by mohl mít tak velký zájem na získání Vystrkova? Stát? Obchodní partneři, organizovaný zločin?

No, když řekneme stát, tak stát - to jsme přece my všichni, a my všichni jsme to určitě nebyli. Pokud to byl stát v užším příměru, tak mám na mysli skupinu politiků, kteří chtěli Vystrkov získat k užívání stejným způsobem, jako ho měla k užívání dříve KSČ. Pak už se ale nejedná o stát, ale o skupinu politiků, kteří využívali pro své zájmy ve svém opojení mocí i nelegální postupy. Jeden starý a zkušený vyšetřovatel používal tehdy – před mnoha lety - pro tehdejší porevoluční pány tvorstva, pro tehdejší neomezené mocenské vládce, krásný příměr – disident boys. Disident boys, kteří rádi zaváděli nestandardní metody, ale přece nebyli žádným státem, ač si často na stát s neomezenou mocí velmi rádi, jak známo, hráli.

Pravdou je, že se náhled společnosti začal vůči disidentům v poslední době měnit. Proč se tak děje - podle Vás?

To je přece přirozený vývoj. Národ má oči i uši. Porevoluční skvadra se v průběhu let předvedla v plné nahotě své všehoschopnosti a zároveň mnohdy i neschopnosti. Lidé pochopili a uvědomili si, že není zase až tak velký rozdíl mezi porevolučními lety a padesátými lety minulého století. Tehdy si také vyvolení mohli dělat, co chtěli. Jen ti vyvolení. A to samé nám opakovaně předvedli i disidenti – stačí připomenout odhalenou falešnou restituční kauzu třeba Marty Chadimové, týkající se desítek údajně restituovaných unikátních nemovitostí, o které se neprávem členka Charty 77 najednou ucházela.

Byla to ale jenom špička ledovce. A národ mlčel. Nikdo Havlovi nevytkl Chadimové udělenou milost za pokus o stamilionovou loupež. Kdyby to samé později udělal Klaus nebo Zeman, tak je lidi rozcupují. A novináři roznesou – promiňte – na kopytech. A jsem za to rád, protože to je alespoň důkaz, že se naše národní společenské klima pozvolna zprůzračňuje. Prostě porevoluční garnitura měla pocit, že může vše, protože se stala pány českého tvorstva. Včetně nějakých takových metod, kdy někde někdo provozoval a řádně platil nájem za něco, co oni nebo někdo z nich zatoužil užívat a bylo třeba na tom patřičně „zapracovat“. Možné to je, že tomu tak mohlo být i v mém případě. A také si musíte uvědomit, že disidentů, skutečných osobností, nikdy nebylo nijak příliš.

Čím je Vystrkov ale tak výjimečný? Šuškalo se dokonce, že tam jezdil v 90. letech třeba Šamil Basajev, jehož jméno se dává do souvislosti hlavně s teroristy, kteří zaútočili před lety na školu plnou dětí a rodičů v Beslanu? To jste pořádal taková setkání Vy?

Ne. My jsme se nikdy s nikým takovým na Vystrkově nesetkávali. Buď jsou to záměrně vypuštěné fámy nebo jde jen o špatně interpretované informace, poněvadž tam třeba tito lidé mohli být ještě dříve, dávno před tím, než jsme na Vystrkově začali působit my. Dříve hotel Orlík provozoval Gustav Struck, který měl firmu INGOPET a údajně byl příbuzensky spojen s vnučkou nebo neteří generála Dudajeva. Ten pravděpodobně mohl mít blízko k Basajevovi. Nemůžu jednoznačně tedy říct, že by tam nikdy nebyl, ale za nás určitě ne.

I proto tedy máte na Facebooku stránku, ve které se bráníte nebo chcete bránit, jak je tam uvedeno - „justiční mafii napojené na média“?

To slyším prvně. Žádný Facebook nemám. Nevím, co je tam napsáno. Nikdy jsem si žádný nezakládal. To je nevýhoda anonymity internetu. Kdokoliv mi může vlastně kdykoliv vložit do úst slova, která jsem nikdy nevyslovil. Nevím, kdo a proč mi ji založil – moje iniciativa to ale rozhodně nebyla.

Kdybyste něco ve svém životě měl změnit, co by to bylo?

Udělal jsem spoustu nesprávných rozhodnutí, to ano. Udělal jsem i spoustu chyb, které jsem ale někdy s odstupem času nakonec viděl třeba i pozitivně, protože mne ochránily před něčím horším. Myslím, že se ale nedá říct, že bych chtěl něco razantně změnit.

Velmi Vás zaskočily reakce lidí v diskusi pod naším prvním rozhovorem. Co nejvíce a jak byste to čtenářům vysvětlil?

Víte, nejedná se ani tak o nějaké moje zaskočení. Spíše se jedná o smutek, že lidé, kteří o člověku naprosto vůbec nic neví – možná mimo přečtení několika článků kdovíjaké kvality - tak vynáší rozsudky. Celý život – pominu-li předrevoluční hodinkovou kauzu paragrafu 117 „spekulace“, který byl po roce 1989 mimochodem zrušen mezi prvními, žiji spořádaně a dodržuji zákony. Bydlím v domě, který před 40 lety postavil otec. Nemám za sebou žádný nesplacený bankovní úvěr. Nikdy jsem nikoho žádným způsobem nepoškodil. Vychovali jsme s manželkou dvě děti. Jeden rok jsem podnikal s panem Pitrem. Znal jsem pana Mrázka. To některým lidem stačí, aby napsali, že jsem netvor a měl bych být oběšen. Doufám jen, že se z těchto jedinců nikdy nestanou policisté, státní zástupci nebo soudci. A přál bych těmto jedincům, aby si na svou přehřátou žluč koupili v lékárně utišující lék. Zdraví lidé = zdravá společnost. A pokud se tito nemocní lidé neuzdraví, tak bych si ještě přál, aby oddělení elektronického pátrání BIS věnovalo jejich výrokům, které nabádají společnost k násilí, zvýšenou pozornost.

Rozhovor byl publikován 7.6. 2013

—————

Zpět