A dost! Loajalita nesmí být zaměňována za zbabělost!

Loajalita byla vždy žádanou vlastností. Nezměnilo se na tom nic ani v dnešní době – tedy alespoň z hlediska toho, že je na ni stále kladen důraz v různých vztazích a pokládá se za povinnost.

Pokud je někdo označen jako loajální zaměstnanec, znamená to, že by za firmu a svého zaměstnavatele dýchal, cedil krev, nezradil ho. Zní to skoro jako pasáž ze Tří mušketýrů, ale pravdou je, že se tak děje. Při službě státu to tak nějak považujeme za automatické, při práci v soukromém sektoru jak kdy. Je to slušnost, podepřená i lidovou moudrostí: Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.

Ne vždy může být i v těch nejlepších vztazích všechno ideální, nicméně ideální by bylo, pokud by loajalita byla běžná, ale nevynucená. Vyplývala by zkrátka z toho, že by zaměstnanec  sám cítil, že sounáležitost s firmou chce držet, protože je její součástí.

Loajalita, na kterou dostanete papír

Bohužel stále častěji se stává, že loajalita bývá vynucována – dokonce od počátku vztahu (obchodního, pracovně-právního atd..). Odprostíme-li se od situace, kdy zaměstnanec (poskytovatel služeb) jde do nějakého takového svazku s nekalým úmyslem, nikoho věta o tom, že bude loajální k firmě, případně nebude o ní mluvit špatně, nezaskočí. Vždyť začátky jsou většinou krásně obalené nejen nevědomostí ale i ideály a mnohdy až růžovými brýlemi, že?

Zaměstnanec tedy podepíše a nepozastaví se nad tím, že ve smlouvě není žádná podobná věta i směrem k němu – že ani na jeho adresu ze strany zaměstnavatele nepůjdou poškozující informace někam ven (nemám na mysli ochranu zlodějů nebo někoho, kdo se dopouští protiprávního jednání). Viz výše – sladký začátek a budoucnost ozářená sluncem…Tak nač si dělat hlavu se zbytečnostmi, že?

Jenomže někdy poměrně záhy, jindy později, se přece jen něco pokazí a vztah – kdy jedna strana dává práci, úkoly a peníze a druhá ty úkoly plní, aby ty peníze dostala, začne skřípat. Začne třeba skřípat až tolik, že vznikne podezření, že na straně chlebodárce dochází k protiprávnímu jednání – k šikaně, bossingu, pomluvám a poškozování jména druhé strany. A ta se ocitá najednou ve vakuu nebo na tenkém ledu. Když se bude chtít bránit, bude to znamenat, že dozajista poškodí onu firmu – minimálně na té úrovni, že o ní nebude mluvit hezky. A protože se takovéto věci i když dojdou k soudu, vlečou a po čase se k nim a případným důkazům už nikdo zainteresovaný většinou vracet nechce, šance na úspěch u soudu má ten postižený zaměstnanec (nebo poskytovatel služeb) mizivé. Navíc s hrozbou, že po něm bude ještě vymáhána nějaká suma za to, že nebyl loajální, i když to ve smlouvě podepsal. (Některé firmy to mají tak vychytané, že už rovnou zahrnují ve smlouvě konkrétní částku – ta se pohybuje od 100 tisíců výš…). Taková past, z níž jedinec proti kolosu firmy (a jejím prostředkům) má poměrně mizivé šance.

I se špatnými kartami se dá (vy)hrát

Ale pozor, nechci, aby tyhle řádky působily jako truchlohra s výsledkem, že je všechno špatně a nic nemá cenu!

Cenu má i přes takhle špatně rozdané karty a trumfy téměř vždycky hlavně na jedné straně, se BRÁNIT! Nebát se (Nebát se a nekrást J ).

Protože sklopenými hlavami, tichou nenávistí k někomu kvůli nespravedlnosti se změnit nic nedá. Nemám na mysli vzpouru, ale obyčejnou lidskou nepři......... .Výsledek nemusí sice vždycky být výhrou, ale zkrátka: nedat se.

Opět jeden aktuální příklad z praxe. Nevymyšlený, skutečný.

Malá firma (agentura) s něco málo přes 20 zaměstnanců. Většina z nich působí v pozici spolupracovníků, protože pracují na živnostenský list (nač by za ně jejich chlebodárce odváděl státu odvody a platil jim zdravotní a sociální pojištění, že? Vždyť ty peníze se těm, co ve firmě vládnou, šiknou na zcela jiné věci!). Podmínky ve smlouvě už na začátku vražedné – tedy směrem k těm, co službu poskytují. Ale je to začátek, všichni věří, že bude dál všechno zalité sluncem – tak nač prudit..? Navíc jsou ujištěni, že jde vlastně jen o formality. Oprátka je připravena, ale není vidět. Na začátku – však už víme – vše je zalité sluncem a na očích má takový jedinec růžové brýle.

Ejhle. Rozkoukáte se, máte první dny či týdny za sebou a oprátka na krku najednou začíná škrtit. Zjistíte, že nejste spolupracovník, ale člověk pracující v rozsahu HPP (i více). Na další aktivity vám maximáně zbývá noc (ale to zas dlouho asi nevydržíte fungovat). Ne všechno je zcela tak, jak vám bylo slíbeno na pohovoru. A lidi odcházejí a střídají se tam skoro častěji než apoštolové na orloji. Vždycky odcházejí s nálepkou fluktuantů a neschopných lidí (když na ně někdo bude shánět reference, aby našli jiné uplatnění, i když to ve většině případů nebyla pravda – tahle nálepka je vyřadí z pracovního trhu). Ze strany zaměstnavatele je to košér jednání – tedy hlavně proto, že mu to prochází. To, že za rok působení firmy (která před klienty těží hlavně z toho, co stejnojmenná firma, ale s úplně jinými lidmi před tím dělala) se v ní vystřídalo víc než dvacet tváří (tedy víc než kolik lidí tam celkem pracuje), už jasně vysílá signál, že tam je něco hrubě v nepořádku.

Psychopat v čele

A to něco je psychopatická osobnost, která tam vládne. Oslnivá, milá, výřečná, působící jako maximálně kompetentní. Setkání s ní každého ohromí a ona do toho dá vše. Stejně jako v okamžiku, kdy potřebuje někoho dalšího do své stáje (z které ty kobylky k jejímu rozladění stále utíkají). Podobně jako Jekyll a Hyde tahle bytost velmi záhy odhalí svoji pravou tvář. Intriky, pomluvy, stavění jednoho člověka proti druhému, ponižování, shazování kompetencí, shazování autority a schopností před spolupracovíky i kllienty (při práci, kde sebedůvěra je pro její výkon naprosto nezbytná). 

Příkazy k úkolům udílí naprosto nezřetelně a během pěti minut klidně i diametrálně odlišně, i proto, že jí v některých oblastech práce firmy chybí znatelně kompetentnost – aby z toho, na koho se momentálně zaměřila, udělala totálního loozra. Práva nemá člověk pod její kuratelou žádná. Není možné opustit areál, v kterém firma působí (v oblasti kreativity a komunikace), WC má nastaven světelný spínač na pár vteřin. Všude kamery, možná i odposlechy. Vyřídit si osobní telefonát v průběhu pracovní doby znamená hodně velkou černou tečku a doslova poslouchání všeho, co do sluchátka řeknete. Situace má ještě celou řadu dalších specifik, která by se hodila spíše pro popis pobytu v některém nápravném výchovném zařízení (s hodně zlou bachařkou), ale nechci zacházet alespoň v tuto chvíli do detailů.

O to nepochopitelnější je fakt, že vydeptaní lidé – ať už odcházejí sami nebo jsou vyhozeni (většinou v okamžiku, kdy padne náznak, že by chtěli odejít) – nejsou schopni otevřeně – i za cenu střetu – se té zvůli bránit. Slovně dát najevo, že to pro ně není přijatelné a že nežijeme v otrokářské společnosti, kdy si někdo – i když v pozici nadřízené – může dovolit prakticky beztrestně cokoli.  Samozřejmě – stejně jako dotyčná „manažerka“ pouští drby o každém za jeho zády, aby pobavila další své podřízené, kteří jsou většinou rádi, že na chvilku jsou zahrnuti do její přízně, a tak horlivě kývou a na povel se smějou, nic dobrého nezaznívá ani ze strany těch v nemilosti na její adresu.

Skloněná hlava a nečinnost zlo jen posiluje

Otevřeně se však i proti jasným křivdám neohradí, nebrání se. Tím to zlo posilují. Oni odejdou s trpkou příchutí a snahou zapomenout, ale ti další, co přijdou vzápětí na řadu – a absolutně nelze věřit tomu, že se to změní – to budou prožívat stále dokola. Kolik utrpení a ponížení ještě přijde jen proto, že dotyčné osobě někdo nedá najevo, že takhle NE (když už to neudělají ti, co stojí v pozadí té firmy a financují ji).

Jestliže by v sobě ten cíl mobbingu (který šikovně bossingem rozpoutá ona manažerka) našel odvahu a dal najevo, že vše má svoje hranice, pocit neohroženosti by dostal aspoň na chvíli trhliny.

Zbabělostí, omlouvanou tím:  „chci odejít v klidu“ (který stejně ten jedinec nemá a ani si tím neuchrání profesní čest), si opravdu nepomůže nikdo. Přesto je to nejběžnější postoj. Dokonce i jedna z šikanovaných žen při odchodu přinesla té, co jí několik měsíců trvale poškozovala psychiku i zdraví, kytici. (Že by Stockholmský syndrom?).

Vím, že jev, který tu popisuju, nepatří do témat populárních. Nikdo se s ním setkat nechce, všichni bychom byli raději, kdyby nebyl. Ale on je a když na něj narazíme – my sami nebo někdo z našeho nejbližšího okolí, nejhorší, co můžeme udělat, je čekat, jak se to vyvrbí a strčit hlavu do písku. Tomu zlu tak dáváme pořádný trumf, který jednoho dne může zabolet i nás.

V těchto dnech si připomínáme takzvanou Křišťálovou noc. Na rozdíl od předků, kteří v té době žili a mysleli si, že to „třeba přejde“, my už víme, jak hrůzně pak vše dopadlo. Velmi mě oslovil proto titulek: Poselství Křišťálové noci 1938: Všechno zlo začíná obyčejnými slovy. Platí to totiž stále. Jeden šikovný manipulátor s psychopatickými sklony může rozpoutávat válku – pokud se včas nezastaví. A i když to nebude skutečný válečný konflikt, ale jen soukromá válka a utrpení pro lidi, kteří se dostanou na určitý čas do jeho područí, nebezpečné to je.

Podle průzkumu Jobsindex společnosti LMC šikanu zažily v posledních měsících dvě pětiny (38 %) zaměstnanců, 16 procent dokonce opakovaně. Se šikanou se tedy potýká 1,6 milionu obyvatel ČR. Podle zkušeností neziskové organizace Mobbing Free Institut, která pomáhá obětím šikany, desetina lidí trápených v zaměstnáních zavítá za psychiatrem. Šikana v práci je příčinou pětiny všech sebevražd.