Babiš toužil po plném Václaváku a dostal ho, dokonce i s plnou Letnou. Spokojený je ale asi pramálo

„Držíme hubu a bojíme se jako za komunistů,“ pravil v roce 2011 v pořadu HydePark v České televizi Andrej Babiš. A právě tím odstartoval spekulace o jeho budoucím vstupu do politiky.

Babiš tehdy spasitelsky prohlašoval, že je nutné změnit zákony tak, aby byl omezen politický marasmus, skončilo rozkrádání státu a zvýšila se průhlednost i efektivita veřejné správy. A dodával, že právě to si za cíl vytklo občanské sdružení Ano 2011 - Akce nespokojených občanů. Do voleb v roce 2014 ještě nějaký čas zbýval…

Touha po spasiteli vypnula kontrolky

Lační lidé toužící po spasiteli, který je vyvede z nouze, pomalu naskakovali a doufali. Koneckonců, hnutí mělo být, jak Andrej Babiš sliboval, složeno z důvěryhodných a uznávaných osobností hospodářského a společenského života. On sám mu měl být manažerem, do politiky prý ambice vstoupit neměl.

„Řízením státu jako prosperující firmy a zbavením se korupce, nekompetentnosti a lhostejnosti některých úředníků je možné časem ušetřit stovky miliard korun, které je potřeba použít ve prospěch občanů," napsal tedy tenkrát v době, kdy ještě nebyl politikem, ale „jen“ jedním z nejbohatších českých podnikatelů a (tehdy oficiálním) vlastníkem skupiny Agrofert.

Znělo to hezky, i když už tehdy se ozývaly hlasy těch, co s ním měli v minulosti něco do činění, že jeho případná politická dráha je obrovské riziko a nebezpečí. Spálit se ale musí každý sám. Někdy to trvá déle, jindy přijde vystřízlivění brzy.

Většina národa včetně mnoha z těch, co původně miliardáři věřili, v následujících etech skutečně rychle procitla. Stále jsou však tací, co ho hájí a nepřipadá ji na chování současného premiéra nic zvláštního. A to i přesto, že v průběhu těch několika málo let popřel vše, co na začátku tvrdil. A že se na to nabalily další záležitosti, které nutně mají vést k zamyšlení, jestli opravdu chceme tímto směrem v naší zemi jít. A že je nutné se zamýšlet také nad tím, co dělat, když je nyní ta osoba premiérem země – mocným, majícím pod palcem veškerá silová ministerstva? A když má podporu prezidenta, kterému se bohužel ani lidsky nedá většinou příliš důvěřovat?  

Je to Babiš, kdo postupně sjednocuje národ?

Poněkud paradoxní je, že tento podnikatel ve výzvě Ano 2011 připustil, pokud se jeho hnutí podaří „zaplnit Václavské náměstí“ a představit konkrétní vizi ČR i osobnosti, které by tuto vizi měly prosazovat, pokusí se uspět ve volbách.

No a vida. Vize Andreje Babiše se naplnily. Teď, v roce 2019.

Václavské náměstí bylo plné dvakrát, Staroměstské třikrát a Letná (zatím) jednou. Bohužel, radost z toho asi AB nemá, protože ta plná náměstí a Letná jsou kvůli němu. Ale ne proto, aby mu ty masy lidí vzdaly hold, ale aby mu daly najevo, že jeho další působení v čele státu odmítají.

Ano, jsou to „jen“ statisíce, matematicky se dají počítat procenta a házet čísly a přitom se přít s představiteli druhého názorového spektra o tom, kolik lidí Babiše u nás chce a kolik naopak touží po jeho demisi. A taky se tak děje – velmi nevybíravě., Ale naštěstí jde jen o války na sociálních sítích a v diskusích na internetu. Nezbývá, než si přát, aby se ty bojůvky nikdy nevymkly z rukou a zůstaly jen ve virtuálním světě.

Pozitivním poselstvím však v posledních týdnech je, že se lidé probouzejí, dávají najevo vytržení z letargie, nezájmu o občanskou angažovanost, snahu vzít věci do svých rukou a trvat na nápravě. Stmelujeme se, což je super. Neřešíme, jestli je někdo Pražák nebo Budějčák či Brňák. Jeden společný cíl odstranil tyhle bariéry a ukázal probuzení napříč republikou.

Aby přišly změny, je třeba začínat každý sám od sebe

Lidé, co tuto neděli přicestovali z malých vísek a jeli celé hodiny, aby se do Prahy dostali, si zaslouží velký obdiv a dík. Organizátoři jakbysmet. 

Jen ale mějme na paměti slova Mikuláše Mináře, i když nejsou přesně citovaná: Nečekejme, že se protesty něco zásadního jako kouzeným proutkem vyřeší (i když bychom si to právem přáli). Jsou v pořádku a na místě - jako demokratický projev nesouhlasu. Ale aby přišly změny, je třeba začínat každý sám od sebe, zahodit myšlenku na spasitele a vytrvat. Vytrvat i v kontrole toho, co občansky ovlivnit lze. A nenechat se znechutit lidmi, kteří pod vlivem politických špiček a jejich chování, zase vystrčili drábky a začali tu nastolovat zvyky, pořádky a chování, které jsme už dávno odmítli.

Bohužel následky těchto posledních několika let, i v případě toho, že budou naplněny požadavky demonstrantů, se budou odstraňovat další dlouhé roky. Ne všichni se toho dožijeme. Důležitá je ale naděje. A tu jsme dostali.