Jisté je jedno, způsobem jako dosud, už dál žít nemůžeme, říká lékař Jan Hnízdil

Musíme se připravovat i na situace, o nichž si myslíme, že nemohou nastat. Na ty ze všeho nejvíc. To, jestli bude zlom vědomý a pokojný, nebo živelný a násilný, je věcí každého z nás. Připravení ho zvládnou. I na to upozorňuje lékař, zabývající se celostní medicínou i východními filozofiemi, Jan Hnízdil. V našem rozhovoru proto hovořil o řadě dalších aktuálních témat.

Pane Hnízdile, v jednom z vašich posledních blogů jste uvedl to, že se NĚCO bude muset zřejmě stát a může se stát i to, nad čím odmítáme přemýšlet a vytěsňujeme takové možnosti. Možné scénáře naznačují mnozí odborníci, laikové a někdy i šarlatáni, živící se na strachu lidí, v kterém hledají nějaký vlastní prospěch. Přidal jste se tak ke skupině lidí hovořících o bodě zlomu. Není však ve veřejném zájmu spíše držet lidi v domněnce, že tomu tak není?

Zásadní společenská změna už probíhá. Je nutná. Hodnotit přitom můžeme jen to, co už se stalo, nebo to, co se děje právě teď. Nikdo nedokáže předvídat nepředvídatelné události. Právě ty ale mají zásadní vliv na náš život. Nassim Taleb jim ve stejnojmenné knize říká černé labutě.

Jisté je jedno, způsobem jako dosud, už dál žít nemůžeme. Denně to zjišťuji na svých pacientech. Přicházejí se závratěmi, nevolností, vysokým tlakem, úzkostmi a depresemi. Nemocemi ztělesňují společenskou situaci. Jejich potíže nápadně připomínají potíže pasažérů letadla. Rychlost letu se neustále zvyšuje, lidem je z toho zle. Ještě pořád ale spoléhají na dokonalou techniku a zkušenou posádku. Věří, že se nemůže nic stát. V pilotní kabině je přitom banda psychopatů, opilých alkoholem a mocí. Nedokáží ovládat sami sebe, natož letadlo. Nemyslím, že by nám něco zatajovali. Oni nic neřídí. Každým okamžikem můžeme narazit. Je nejvyšší čas to letadlo opustit.

Nacházíme se navíc v období, kdy nedaleko nás, na Ukrajině, zuří boje. To je zřejmě ten moment, kdy může lidstvo narazit – nebo se mýlím?

Vzhledem ke globalizaci už žádná válka není jen lokální. Denně desítky mrtvých na Ukrajině, v Afghánistánu, v Pásmu Gazy, boje v Sýrii, v Iráku. Letadlo přivezlo prvních pět mrtvých Čechů z Afghánistánu, jiní je nahradili. Tyto konflikty se nás bezprostředně týkají. Válka je snahou politiků odvést pozornost od nich samých. Zastřít skutečnost, že si se současnou společenskou situací nevědí rady.

Na válečnou frontu si nyní můžeme zajet vlakem. Z hlavního nádraží v Praze to do ukrajinského Simferopolu trvá necelých padesát hodin. Navíc válka už  je. Jen nám to žádná autorita neřekla. Energetické zdroje a voda docházejí. Další ekonomický růst není možný. Podle egyptologa Miroslava Bárty se naše civilizace nezadržitelně blíží ke kolapsu.

Nedávno jsme mohli sledovat někdy až v úžasu, jak se jako Češi stavíme proti sobě v mnohých aktuálních otázkách – například v případě daní Petry Kvitové. I u nás se tak de facto vedly války – i když zatím jen žabomyší. Jak jste to vnímal vy?

Především - vrcholový sport je osvědčený prostředek, jak v duchu „chléb a hry“ odvést pozornost davu od zásadních společenských problémů. Na wimbledonském vítězství Kvitové si politici nezapomněli přihřát polívčičku. Pan prezident se jí dokonce zastal kvůli tomu, že platí daně v cizině. Kvitová je vynikající tenistka a sportem se živí. Má plné právo se rozhodnout, kde bude platit daně. Jestliže ale reprezentuje Českou republiku, mělo by jí být ctí platit daně doma. Asi jsou jí ale bližší peníze v Monaku než čest reprezentovat. Na druhou stranu nechápu, proč by měli občané ze svých daní podporovat něco tak nezdravého a byznysem ovládaného, jako je vrcholový sport.

Před časem jste se velmi ostře vyjadřoval k tomu, kdo v současné době vládne. Před několika dny v Otázkách Václava Moravce (na ČT) vystoupil Lech Walesa, bývalý polský premiér a řekl, že by politiky měly hlídat implantované čipy, aby nedocházelo například ke korupci. Jak moderátora, tak zřejmě i diváky tento nápad nijak nezaujal a přešli ho bez pozornosti. Jsme už tak otupělí k tomu, abychom rozeznali riziko něčeho, co může být nakonec fatální pro všechny?

Říká se tomu žabí syndrom. Vědci zjistili, že když hodíte žábu do vařící vody, snaží se uniknout. Když ji dáte do studené vody a teplotu pomalu zvyšujete, nechá se uvařit. Chováme se jako žáby. Zvykáme si na to, jak se šíří korupce, jak se zvyšuje sledovanost občanů, jak nám politici lžou, jak se ničí životní prostředí, jak docházejí  energetické zdroje… Jsme stále otupělejší. Na žabím syndromu je nejnebezpečnější to, že se děje plíživě a že včas nepoznáme, že se děje také nám. Říkáme si, že ještě není nejhůř. Hranice snesitelného se přitom neustále posouvá. Že už nejhůř je, zjistíme, až když je pozdě. Nebo už ani nezjistíme. To, že návrh Lecha Walesy na čipování politiků nevyvolal pozornost, svědčí o tom, že už jsou otupělí a „uvaření“ i politici.

Jako odborník na celostní medicínu stále musíte čelit zřejmě různým výpadům - avšak - máte pocit, že i naše kultura a společnost dospěje masově k tomu, aby si uvědomila podstatu toho, co ve své praxi nabízíte a o čem píšete? Setkal jste se někdy s nějakou podporou či vyjádření sympatií ze strany nějakého politika?

Společnost k takovému poznání masově nespěje. Je masově otupělá. Obrat a uvědomění jsou otázkou jednotlivého člověka. Ve svých článcích a na besedách lidem vysvětluji, jak nemoci souvisejí s jejich způsobem života, se stavem společnosti. Vyvolává to obrovský zájem. Změna se šíří jako pozitivní nákaza – zdola. Podporu nebo sympatie jsem od žádného politika nikdy nečekal. Kdyby se mi jí dostalo, začal bych pochybovat, jestli něco nedělám špatně.

Obecně se začíná hovořit o tom, že svět a většina lidí bude v dohledné době chudnout. Může podle vás chudoba lidi donutit k tomu, aby začali přemýšlet jinak? Anebo je riziko toho, že se budou stále více propadat do úpadku nejen ekonomického, ale i duševního a duchovního?

Kořenem všech krizí je iluze pokračujícího ekonomického růstu a materiální spotřeby. To, že na omezeném prostoru planety může pokračovat další ekonomický růst, může tvrdit jedině ekonom, politik nebo blázen. Ekonomický růst ostatně ani k blahobytu nevede. Profesorka Luisa Corrrado ekonomické fakulty v Cambridge se svým týmem zjistila, že rozhodující pro zdraví a spokojenost občanů není růst HDP, ale vymahatelnost práva, důvěra ve státní správu a dobré mezilidské vztahy. Většina našich nemocí jsou nemoci civilizační, pramení z nemocné společnosti, z nadbytku: z přejídání, nedostatku pohybu, stresu. Chudoba může lidi donutit k jinému způsobu myšlení a chování, uzdravit je.

Ti, kteří se budou zoufale držet starého ekonomicko-politického modelu, budou se s ním propadat hloub a hloub. Rozhodnutí, jakou cestou se vydat, musí učinit každý sám. Psychosomatik Rudiger Dahlke srovnává naši společenskou situaci s davem lidí, kteří se tísní v malé místnosti a  snaží se dostat ven. Zoufale tlačí na dveře a nikdo si nevšimne, že se otevírají dovnitř.

Jsou lidé - pokud si nějaký skutečný bod zlomu připustíme - podle vás připraveni se s ním vyrovnat? Jak v Česku, tak i ve světě?

Jestli si bod zlomu připustíme nebo nepřipustíme, nic nezměníme na tom, že probíhá. Předpokládám, že nebude snadný. Měli bychom se na něj připravovat. Ve Francii vznikají vesnice s lokální měnou, s vlastními zdroji energie, samovýrobou, samosprávou. Buddhista a podnikatel Libor Malý několik let pracuje na projektu světa bez peněz. Peníze mohou ze dne na den přestat platit a svět, který na nich stojí, se může sesypat. Stejně tak si neumíme představit situaci, že nepůjde elektrický proud, dojdou zásoby ropy…

Musíme se připravovat i na situace, o nichž si myslíme, že nemohou nastat. Na ty ze všeho nejvíc. To, jestli bude zlom vědomý a pokojný, nebo živelný a násilný, je věcí každého z nás. Připravení ho zvládnou.

Všichni cítíme, že se něco musí stát. Jen netušíme, jak bude změna vypadat a kdy k ní dojde. Od společenských autorit chceme slyšet, co nás čeká. V minulosti k tomu sloužil Prognostický ústav. Sešli se v něm lidé různého ražení: Václav Klaus, Valtr Komárek, Miloš Zeman, Miloslav Ransdorf. To, co je spojovalo, bylo přesvědčení, že „prognóza je systematicky odvozená výpověď o stavu objektivní reality, která se oproti předpovědi nebo tvrzení opírá o vědecké poznatky“. Není. Prognostici nejsou ničím jiným než novodobými věštci.

Rozhovor byl publikován 22. 7. 2014

Více čtěte na Ariadnině síti