Komise k odsunu sovětských vojsk u nás vznikla ještě přes sametovou revolucí, nikoli až zásluhou Kocába, vzpomíná exdiplomat Polreich

„Všichni jsme u něčeho byli a máme nějaké vzpomínky, ale bavme se spíš o tom, co to bylo, ten 17. listopad 1989? Ono totiž, když mluvíme o roku 1989, je třeba začít už Pražským jarem a rokem 1968,“ řekl na úvod svého vystoupení na konferenci k 25. výročí sametové revoluce Miroslav Polreich, bývalý československý diplomat, zpravodajec, ale také pedagog a bezpečnostní analytik.

Konferenci zorganizovaly  Nadace Železná opona, Evropské hnutí v České republice a Informační kancelář Evropského parlamentu v Evropském domě. Zazněla na ní celá řada názorů, vzpomínek i poznatků lidí – odborníků, i těch, co se pohybovali v politice. Některé věci přitom padly veřejně možná úplně poprvé. Ale zpět k Polreichovi. Proč naznačil, že je třeba začít rokem 1968?

„Mělo to totiž své zákonitosti, muselo se to tak vyvíjet – celá společnost. Začátek se odrážel na kulturním, politickém i filozofickém poli, ve filmech… Bortil se celý dosavadní svět. Já v té době působil v New Yorku a musím říci, že tam byly se mnou dva druhy Sovětů. Zpravodajci, kteří nám drželi palce a jen říkali: ‚Pomalu a opatrně.‘ A pak Sověti-zabijáci. Ti byli servilní, jako vždycky tyhle typy jsou. Pak přišla invaze. Já rezignoval a vrátil jsem se domů,“ popsal začátky toho, co se pak dělo až se zpožděním v roce 1989 bývalý diplomat a zpravodajec Miroslav Polreich.

Jméno, o kterém dnešní mládež nic neví, přitom...

A jak dodal, měl po návratu ze Spojených států možnost se napojit v Československu na někoho, koho si vážil, poněvadž měl vysokou hodnotu inteligence a znalosti. „Bohužel, současná mládež o něm přitom asi nikdy neslyšela – jmenoval se profesor Jiří Hájek. „Mrzí mne to, když jsem byl pozván na přednášku na vysokou školu mezinárodních vztahů pro pátý ročník, ani tam neznal vůbec nikdo ze studentů toto jméno. To má určitě svoje vážné důvody,“ připomněl Polreich. (Jiří Hájek zemřel v roce 1993. Byl československý politik a diplomat, ministr zahraničí za Pražského jara, který v srpnu 1968 protestoval v OSN proti sovětské invazi. Později se stal mluvčím Charty 77. V roce 2013 mělo být Hájkovi uděleno in memoriam státní vyznamenání, jeho syn Jan Hájek však odmítl účast na aktu předávání kvůli nesouhlasu s některými kroky prezidenta Miloše Zemana. Vyznamenání tak uděleno nebylo. Pozn. red.)

Jak Miroslav Polreich vzpomíná, v roce 1989 bylo na území Českolovenska 300 tisíc sovětských vojáků. „Já se jich však nebál. Věděl jsem, že jestli chceme něco změnit, musíme změnit centrum moci. A to bylo v Moskvě. Spojení na ni bylo. Ovšem, kdo z vás četl celostránkový článek již zde zmiňovaného profesora Hájka v Izvestiji z roku 1988? Asi nikdo, tady se o tom zřejmě nesmí snad ani mluvit. Jisté je to, že tenkrát z toho, co tam a jak otevřeně a kriticky napsal, tady bylo na ÚV KSČ povstání. To samé napsal Miloslav Havelka, ale nikde se o tom dočtete. Proč? Vždyť to patří k historii. V jakém prostředí to tedy teď zase žijeme?“ zeptal se Polreich ve svém vzpomínání.

A postupně se dostával k tomu, co uvedl na počátku – tedy proč on vnímal start všeho, co se událo v roce 1989, v Pražském jaru.

„Ty stejné příčiny, které vedly k Pražskému jaru, za 15 let vedly ke změnám v Rusku. Zcela logicky. Začal to tam prezident Jurij V. Andropov – jako bývalý zpravodajský důstojník, šéf přes všechny tyto věci, viděl, jak to je ve světě a že je třeba to změnit i v Sovětském svazu. A pak přišel Michail Gorbačov. Já jsem proto skutečně přesvědčený, že rok 1989 se tak k nám sice oklikou, ale přece jen vrátil z Moskvy po tom roce 1968,“ konstatoval Polreich.

Symbol všeho - primitiv. Vždyť ale my nejsme primitivové...

Poukázal pak i na další nesrovnalosti toho, jak on vývoj všeho, co se dělo, vnímá a vnímal. Připomněl mimo jiné třeba Michala Kocába.

„Ten expert na rok 1989 Kocáb odpověděl před několika lety v televizi, když se ho zeptali, čeho se tehdy nejvíce bál: ‚Invaze Rusů.‘ To může říct jedině člověk, který nemohl mít s politickým disentem vůbec nic společného. Možná zpíval nějaké sprosté písničky, ty se straně a vládě nelíbily, ale jinak to je primitiv. A to je symbol toho všeho. Jak jsme toho dosáhli? Vždyť my přece nejsme primitivové…“ pozastavil se Miroslav Polreich nad tím, co se kolem událostí před 25 lety stále dozvídá i z médií.  

Nápad o odchodu sovětských vojsk z našeho území přitom podle Polreicha nevznikl až po sametu, ale ještě před revolucí. „V roce 1989 byl ministrem zahraničních věcí Jaromír Johanes, kamarád z Vysočiny od Lipnice. Scházel jsem se s ním pravidelně, i když tajně. Vím proto, že Hájek s Johanesem v různých nápadech spolu kooperovali. A byl to Johanes, kdo odvolal komunistické bafuňáře z pozic velvyslanců. Přes 40 jich bylo odvolaných. Byl to také on, kdo ustavil komisi na odvolání sovětských vojsk – a ta komise se tak také jmenovala. Zdůrazňuju - ještě před revolucí! I když se o tom dnes moc nemluví, nebo to už ani nikdo skoro neví,“ uvedl bývalý diplomat a zpravodajec ve svém vystoupení na konferenci k 25. výročí od sametové revoluce.  

Připomněl pak i Jiřinu Šiklovou, která prý jednou v nějakém rozhovoru přiznala, když mluvila o roce 1989, že se nebála Státní bezpečnosti. Nebála se jich proto, poněvadž jich bylo málo.

Lidové milice se rozhádaly a z Vinohrad odešly

„My jsme se nebáli ani Lidových milic, které obsadily v tom zlomovém období Vinohrady. Ty se totiž rozhádaly a polovička jich druhý den odjela a třetí den odjel zbytek. My jsme se báli československé armády – to tenkrát uvedla Šiklová a já k tomu musím říct, že já také. Nebáli jsme se ruské armády, ale skutečně té naší. K tomu musím dodat, že jsem navštívil s Hájkem Milovice již v březnu 1989. Přišli jsme tam s tím, že když dojde k určitým změnám, s kterými se již v té době počítalo (to nespadlo z nebe, jak tvrdil třeba P. Pithart – za tím bylo hodně práce mimo jiné právě Jiřího Hájka, pozn. Polreicha), aby kontaktovali českou generalitu s tím, že nepůjdou proti lidem, že budou na naší straně a informovali o tom  i Moskvu, aby věděla, jaká je situace. A to se stalo. Neumím říct, jestli se tak stalo, protože nás poslechli, ale…“ popsal dál Polreich.

Zavzpomínal i na Václava Havla, který se stal symbolem sametové revoluce u nás.

„Havla jsem potkal jednou. On to byl malý človíček, byl hodný, tvárný, tak z něj lidi kolem něj potřebovali udělat modlu. Proto bylo potřeba zadupat Hájka jako nositele všech organizačních změn,“ naznačil Polreich ještě ve svém vystoupení.

A zakončil ho tím, co aktuálně v české společnosti narůstá. Zatímco jedna její část inklinuje k Rusku, jiná se vyznačuje jistou formou až rusofobie.

„Ano, tady v Česku se pořád mluví o rusofobii (chorobný strach z Rusů, pozn. red.) – ale co to je? Jako že nám ta změna přišla z Moskvy, to nám tak vadí? A jen tak mimochodem, kdo z vás četl, že před asi třemi týdny došlo k velké dohodě mezi CIA a FSB (americká a ruská tajná služba) o spolupráci. Čili – krize je překonaná. Ale proč to my nesmíme vědět? My totiž žijeme ne pod vlivem kavárenských povalečů, jak to nazval prezident, ale pod vlivem někoho, koho bych nazval daleko horším slovem. Jsme snad ale všichni lidi, víme, o co jde, tak přestaňme držet hubu. Vždyť ono se zas tak moc zatím neděje nikomu z nás,“ uzavřel své výroky k 17. listopadu. 

Publikováno 11.11. 2014