"Kořenem zla, je nedostatek poznání," Konfucius


Končím, už odmítám šikanu dál snášet. A začíná čardáš

10.11.2018 23:27

Vyřčené slovo a vystřelený šíp nevrátíš zpět. 

Je to věta, která se používá v různých obměnách poměrně často. Většinou tehdy, kdy se řeší to, že někdo pronesl něco, co neměl, nehodilo se, nebyla to pravda, nebo něco ubližujícího. Zpátky to vzít skutečně nejde, protože slovo nebo věty byly vysloveny a dál si budou žít svým vlastním životem. A je jedno, zda to zaznělo nedopatřením, neporozuměním, netaktností nebo s jasným záměrem někoho druhého pošpinit.

Jestliže se stane ten poslední případ, bývá to situace nejprekérnější. Dotyčný objekt – pokud se o tom vůbec dozví – se většinou obhajuje velice těžko. Dokázat, že drb a snaha očernit (někdy i důmyslně promyšlená), se skutečně stal, je detektivní práce, se kterou by si možná někdy vylámal zuby i takový Sherlock Holmes. Přesto – takovému člověku vzniká újma – v mezilidských vztazích, nejčastěji však v pracovním prostředí.

Ukazuje se, že se nevyplácí nad tím mávnout rukou a ukázat nadhled. Druhou stranou je totiž nečinnost v obraně vnímána jako signál k tomu, že má proti sobě slabý kus a že může ještě přitvrdit. A co víc – že to bude procházet i dál a u dalších. Lavina se řítí dál.

Firma se pomlouvat nesmí, jedinec ano

Paradoxní je, že řada firem ve svých smlouvách pamatuje na podobné případy a pod vysokými sankcemi zaměstnancům i různým spolupracovníkům přikazuje, že se o firmě nesmí vyjadřovat negativně a poškozovat její jméno. Je to pochopitelné – firma zastřešuje živobytí většinou větší skupině lidí, kteří jsou na ni existencionálně závislí. Vytváří nějaké hodnoty. Chránit se musí.

Maličkost, že by však něco podobného existovalo i pro zaměstnance, však nikde zohledněna není. Tedy abychom si rozuměli – nemám na mysli to, že zaměstnanec musí držet pusu i v případech, že se ve firmě setká s křivárnami různého typu. To je samostatná kapitola. Mám na mysli případy, když zaměstnanec chce firmu opustit, a bývá mu (často uměle, záměrně a často beztrestně) nasazována psí hlava. Je popisován jako neschopný, líný a kdo ví jaký, i když před tím pro firmu odvedl velký a cenný kus práce (zdůrazňovat asi netřeba, že toto není obhajoba skutečným flákačů).

Takovéto charakteristiky lžou nejčastěji se záměrem zatopit dotyčnému, který si dovolil opustit loď (firmu). Reference se totiž získávají o adeptech na nová místa různě, někdy je to systém propracovaný tak, že by i minulorežimní kádrováci zaplesali. V každém případě prostě někdo shání o někom informace. A když na něj druhá strana vychrlí špínu, proti které se ten, koho se to týká, nemůže bránit, poněvadž se to většinou (a konkrétně) nedozví, poškodí takového člověka na celé čáře. Od firmy (nebo jejího zástupce) je to však pokládáno za legitimní. Ochrana osobnosti je u nás stále v plenkách a pokud se někdo v té souvislosti obrátí na soud, jsou to často pouze různé známé mediální tváře. Obyčejný člověk málokdy. A pokud ano, jde do nejistého počinu, protože dokázat tyhle zákeřnosti je opravdu složité, jak už bylo uvedeno výše.

Poškození osoby ale může být fatální

Vyčíslit škodu, která vymyšlenými či úmyslně připepřenými drby může někomu vzniknout, by nemuselo být tak těžké. Prosím, nepleťme do toho drby o tom, kdo má kde jakého milence a kdo si nemyje nohy nebo se nečeše. ;-)

Docházet může ke ztrátě na výdělku, ke ztížené možnosti dalšího pracovního uplatnění, někdy se k tomu přidají i psychosomatické projevy a není výjimkou ani propuknutí vážného onemocnění. Člověk, který je z nedefinovatelných důvodů opakovaně následně všude odmítán, se logicky trápí, přestává věřit ve své schopnosti, finančně strádá. A přesto to skoro vždy té druhé straně projde. I proto, že ti, co by mohli pomoci dokázat, jak se věci skutečně měly, mlčí. Někdy ze zbabělosti, jindy z pohodlnosti a někdy dokonce i s jistou škodolibostí. Věří, že jich se to netýká a jim se to na tom samém pracovišti nestane. Když na to pak přece jen dojde, hroutí se. Ale to už je pozdě. Od tyranů a psychopatů, v kterých necháme narůst vědomí, že jsou beztrestní, protože všichni věří jejich šarmu, se nedá bohužel čekat nic pozitivního. Kdo si myslí, že může být uchráněn, dost často dřív nebo později sám narazí.

Proč se poměry zhoršují?

Přitom si říkám – proč se tenhle nešvar šíří napříč firmami s takovou rychlostí? Vždyť skutečně není důvod někomu úmyslně škodit, pokud chce odejít nebo i pokud si prostě chemie mezi ním a ostatními nesedne.  Firmy si stojí dobře (a pokud ne, není to téměř nikdy vina zaměstnanců, ale způsobu vedení), trh práce nabízí řadu možností – jak firmám, tak i případným hledajícím změnu.

Paradoxní je, že mobbing a bossing však navzdory všem příznivým okolnostem v ekonomice někde sílí. Není to zbytečné? Skutečně i příznivá situace vede k tomu, aby v lidech posilovaly choutky někoho druhého šikanovat, ponižovat? Co se pak bude dít, až přijde nějaký propad?

Jádro problému dle mého spočívá v tom, že ta silnější strana (kterou bývá zaměstnavatel) sází na to, že se slabší strana nebude bránit. A každou takovou rezignací na obranu sílí pocit neohroženosti. Stejně jako zesilují ty špatné vlastnosti těch, kteří mají možnost o osudech (svých podřízených, případně spolupracovníků) rozhodovat.

Příklad z praxe

Jeden aktuální příklad: Práce v agentuře. Ne přímo PR, ne přesně komunikační, ale agentuře, která má ambice nabízet snad vše, co reklama a PR nabídnout umí. Vznikla před rokem, svoji existenci opírá o agenturu se stejným názvem, známé v minulosti dlouhá léta, mající za sebou tím pádem i hmatatelné výsledky. Společný však zůstal pouze název – vedení i lidi uvnitř jsou naprosto jiní, tudíž jen těžko lze brát za seriózní fakt, když se agentura prezentuje prací z minula. Dost možná tím uvádí klienty v omyl. Ale to je věc mezi dvěmi stranami – klientem a agenturou. Nechejme to tedy na nich. Pojďme se soustředit jen na vztah agentury k těm, co jí svoji prací a kreativitou pomáhají vydělávat peníze.

V téhle agentuře se zhruba dvěma desítkami lidí se stejné množství během roku vystřídalo. Zvláštní? Ne, byli to fluktuanti, neschopní a líní tvorové atd.. a to navzdory tomu, že všichni museli projít výběrovým řízením, dost často spojeným s plněním cvičných úkolů. Samozřejmě – připouštím – stát se může, že to prostě někdy s výběrem nevyjde, ale množství odcházejících spíš naznačuje, že možná je shnilého něco uvnitř?

Ale: Dotyčná osoba, kvůli které se s vysokou pravděpodobností v 99 procentech případů, toto děje, dál ponižuje lidi, kteří přicházejí do firmy s velkými plány a touhami se uplatnit. Kontroluje jejich jednání téměř každou minutu (nejde o pásovou výrobu cviček nebo součástek, ale kreativní práci!), zakazuje jakýkoli pohyb mimo areál, v kterém agentura sídlí. Kontrola podřízených v detailech odpovídá situaci známé spíš s Orwellovo románů.

Velká funkce? Kdepak, jen viník s terčem na zádech

Pozice, na které tam lidé nastupují, se jeví sice jako pozice, v kterých uplatní zkušení své znalosti a odborné dovednosti. K tomu že dostanou určitou rozhodovací pravomoc a vliv pro výkon své práce. Ve skutečnosti slouží název pracovní pozice jen jako vábnička v inzerátu pro ty, co se o práci ucházejí. Sází se na to, že pak nějakou dobu potrvá, než přijatý „šťastlivec“ procitne.  Než zjistí, že nemá možnost prakticky nic rozhodnout a slouží v lepším případě pouze jako anonymní výkonná síla, v horším případě jen jako hromosvod na průšvihy. A ty se při sebevětší snaze konají velice lehce, poněvadž předávání informací mnohdy vázne, někdy je neúplné, jindy naprosto nekonkrétní – téměř nikdy však ze strany vládce-vládkyně týmu písemně, takže pozdější dovolání  toho, na čí hlavu se výčitky za chybu sesypou, je bez šance.

Člověk/člověčice, který tam vládne, navíc sám nejvíc podporuje, vyvolává a šíří intriky, pomluvy na jednotlivé členy týmu (rozděl a panuj?), vyzývá jednoho, aby donášel na druhého (něčím si ho zaváže). Popisem používaných manipulačních technik bychom zaplnili několik stran, což není účelem.

Výsledkem je, že ten, kdo vidí, jak se zachází s tím, co je aktuálně v nemilosti, možná z preventivních důvodů, aby se mu to nestalo též (a pod našeptáváním svého zde již částečně vylíčeného týmlídra: že on je skvělý a ten, kdo má momentálně ‚psí hlavu‘, naprosto neschopný),  na svého kolegu  často ochotně donáší. 

Člověk, který se ocitne v téhle situaci a který je někdy trestán třeba i za to, že má vyšší vzdělání, než ten, kdo mu takto popisovanou rukou vládne, brzy ztrácí svoji profesní a odbornou jistotu. Po neustálém podrývání autority mezi kolegy, ale i u klientů je jeho sebevědomí na nule. Pod tlakem nepřátelského prostředí, které diriguje psychopatická osobnost, možná řeší velmi brzy i zdravotní problémy. Vzhledem k tomu, že však nemůže nikam odejít (třeba na pohovor do jiné práce, když se pohovor koná většinou v pracovní době, kterou téměř není možné narušit nějakým povoleným volnem či dovolenou), může se stát, že takový jedinec skutečně chyby začne dělat. Pak je důležité v rámci takové firemní politiky tu chybu řádně nafouknout, oznámit všem a dotyčného spérovat, jako kdyby právě vykradl banku a byl na cestě do kriminálu.

Jaký div, že i ti největší nadšenci, optimisté či houževnatci po několika měsících toto přátelské prostředí opouští s touhou co nejrychleji zapomenout?  

Končím. Už to odmítám snášet…A tanec začíná

V okamžiku, kdy v sobě šikanovaný člověk sebere tedy poslední zbytky sebeúcty a odvahy a odnese výpověď k nadřízenému, dostane se mu ujištění, že byl vlastně stejně k ničemu (případně nezapadl do kolektivu atd…atd…). Ale že ho nepustí ani náhodou dřív na dohodu. Prostě zůstane další dva měsíce (i když z velké většiny třeba v tomto příkladu z praxe nejde o pracovně právní vztah). Smířený odcházející vydeptaný člověk kývne prakticky na všechno – jen aby to měl za sebou.

Mezitím se rozjede síla pomluv na jeho adresu v takové míře, že se mu ještě ten den od některých lidí vrátí zpětnou vazbou informace, že k tomu dochází. Jen naivové by ale měli doufat, že to ustane v dalších dnech, až pomine pocit uraženosti, že se další otrok vzbouřil a rozhodl se zbavit otěží. Téměř vždy to pokračuje. Když nedojde ke konfrontaci – což se nestává, protože většina lidí s těmito praktikami je dělá za zády toho, komu škodí, je velmi složité najít způsob, jak to zastavit.

Závěrem tedy zbývá otázka. Domníváte se, že je řešení nad tím mávnout rukou a dívat se do budoucnosti? Nebo se bránit, aby se tyhle jevy prostě netolerovaly?  Já osobně jsem si vždycky myslela, že je dobré zůstat nad věcí a nezabývat se lidmi, s kterými prostě nejsem naladěná na stejnou strunu.

Ale teď se domnívám, že by se nemělo zlu ustupovat. A je třeba bojovat. Protože jinak to zlo dostane křídla.

 

—————

Zpět