Kostky jsou vrženy, tak si držme klobouky!

Tak, jako se postupně začalo měnit uspořádání Evropy a rozložení sil ve světě v letech 1988 až 1989, dá se očekávat, že se začne zřejmě dít i nyní. Otázkou je, zda změny, ke kterým míříme, budou tak „sametové“ a se „sametovým“ průběhem. Zdá se vám to přehnané a přitažené za vlasy? Možná.

Mystická svatojánská noc přinesla Evropě a milionům unijně smýšlejícím obyvatelům Starého kontinentu nepříjemné probuzení. Názory Angličanů, kteří zatoužili vystoupit ze zkostnatělé Evropské unie, nakonec převážily nad těmi, co v EU za každou cenu chtěli setrvat. I když se občas ještě před tímto výsledkem a sem tam slabě i po jeho ohlášení objevilo poukázání na to, že referendum Britů je pouze jakýmsi poradním hlasem pro rozhodování špiček této ostrovní země, podle reakce jejich premiéra Jamese Camerona, se zdá, že hlas lidu rozhodl o tom, že Británie v EU definitivně končí. Znamená to zároveň i nový začátek. Ovšem něčeho, kde nikdo neví, co s sebou přinese.

Armageddon – rovná se brexit?

V českých sdělovacích prostředcích, zavládla místy asi panika, přesto ti, co do posledních dnů psali zasvěcené a poučné komentáře o tom, jak je nezbytné, aby vyhrál tábor, který VB v EU ponechá, hravě tento fakt brzy vybalancují a své názory patřičně upraví – inu, je přece nutné jít s dobou, ne? Nemůžu se přesto ubránit dojmu, že jedna z našich největších komerčních televizních stanic, stále fakt rozdýchává těžko natolik, že vsadila již druhým dnem jen a jen na strašení diváků. Tedy na strašení nikoli nabídkou hororové produkce filmů, ale zprávami, v kterých zaznívá jen to negativní, co je s výsledkem hlasování spojeno. Vše je špatně a kdyby bylo 21.12. 2012, asi bychom se dozvěděli, že stojíme na prahu Armageddonu. Takhle musíme doufat, že to za pár dní přejde a pak se na nás zase začnou valit informace o tom, jak bude vše zalito sluncem v růžovém oparu. I když – vlastně ani nevím, jestli někdo doufá, protože za poslední rok jsme byli všichni natolik vystaveni zcela zřetelným manipulacím, někdy až směšné propagandě a zakrývání faktů. Už tak nějak - „bereme média s rezervou“ a víme, že je dobré u předkládaných faktů hlavně myslet – ideálně selským rozumem.

Ale zpět k brexitu. Ozývají se úvahy a teorie, které by stále ještě mohly mít sílu hlasování Britů zvrátit. Londýňané, Skotové…Možná skutečně přijde nebo se plánuje ještě další referendum, a z něho nakonec bude jasné, že vlastně (ta větší, samozřejmě!) část Britů v EU chce zůstat. A najde se cesta, jak to zlegalizovat a zprůchodnit. Kdo ví, scénáře ještě mohou přijít různé, i když nejstarší a zakládající členové EU už vyzvali Brity včele s jejich politickou reprezentací, aby okamžitě začali s úkony, které odluku Velké Británie s Unií dotáhnou do konce. Ten, kdo by čekal od některých špiček EU sebereflexi, se nedočkal. Naopak – paličatě zastávají svůj postoj a sílu – bez ohledu na to, že podobné nálady jako v Británii jsou již v téměř všech zemích, které společenství tvoří.

Co chystá posádka potápějící se lodi lidem v podpalubí?

Kdo ví, co se na nás valí a co se chystá. Může se stát, že potápějící se loď jménem Evropská unie začne zmatkovat a panikařit. Přinést to s sebou může tvrdší restrikce, omezování svobod i svébytnosti jednotlivých zemí (a troufla bych si odhadnout, že zejména těch zemí, které se k EU přidaly až v posledních letech – včetně nás). Zkrátka – přitáhnou se šrouby, které se i tak zvolna a nenápadně přitahují – právě v posledním roce, když se Evropa začala potýkat s uprchlickou krizí a jen nevěřícně zírala na to, jak politici v Bruselu sice klábosí, pardon jednají, ale výsledky se jaksi nedostavily.

Možná, než se loď opravdu zcela potopí pod hladinu tím, že ji začnou opouštět další země (nechá si to ovšem EU a EP líbit?!),  se stihne ještě mnohé schválit. Možná TTIP, možná to bude dovoz a pěstování  geneticky modifikovaných rostlin a potravin. Znáte to, když jde do úzkých, je někdy třeba jednat rychle, i když se to „těm dole“ nelíbí.

Může se stát, že „ti dole“ opuštění svými „lidmi nahoře“, budou vyvolávat nepokoje. Třeba právě i proto, že ne v každé zemi a v Bruselu tím méně, bude vůle, aby lidé svým hlasováním rozhodli o tom, zda v EU setrvat nebo nikoli.

Strach z revoluce cítily špičky již před několika roky. Zmizet nemohl

Již v roce 2013, tedy v době, kdy ještě vše vypadalo z pohledu EU téměř idylicky, kdy Evropu netížila budoucnost z toho, co jí přinesou miliony většinou nevzdělaných uprchlíků, tehdy německý ministr financí Wolfgang Schäuble vyjádřil obavu, že Starý kontinent může mít za určitých předpokladů, kdy bude přehlížet některé jevy, nakročeno k revoluci. Varoval tenkrát během svého vystoupení před médii, že například neúspěch v boji proti nezaměstnanosti mládeže (myslíte, že se ve Španělsku, které tím trpí nejvíc, něco změnilo?) by mohl Evropu rozervat na kusy. Podle něj, zavrhnout model blahobytu tohoto kontinentu ve prospěch tvrdších (třeba amerických) standardů by podle něj zažehlo nepokoje. Nechystá se však nyní právě něco podobného?

Agentura Reuters v té souvislosti uvedla (v roce 2013!), že Německo spolu s Francií, Španělskem a Itálií podporovalo naléhavé akce k záchraně generace mladých Evropanů, kteří se děsili, že nenajdou práci. Ona nezaměstnanost mladých obcházela v té době každého čtvrtého. Italský ministr práce Enrico Giovannini k tomu dokonce doslova řekl: „Máme nejvzdělanější generaci mladých lidí a uložili jsme je přitom k ledu.“ V posledních letech se aktuální čísla nezaměstnanosti mladých nezveřejnila, minimálně pokud je mi známo. A kdo ví, možná to má svůj smysl. „Musíme být úspěšnější v našem boji proti nezaměstnanosti mládeže, jinak ztratíme bitvu o evropskou jednotu,“ řekl totiž před třemi roky Schäuble.

Zpravodajský portál Thedailybell.com v důsledku tohoto vyjádření rozebral fakta, která napověděla, do jaké míry je hrozba revoluce v Evropě reálná. Mimo jiné uvedl, že „ti na vrcholku experimentu, který se nějak v poslední době zvrhnul, už nejsou sebevědomí jako dříve, ale naopak nervózní a vyděšení.“ To se možná poněkud změnilo, poněvadž politické špičky včetně těch bruselských, se jeví, sice mimo realitu, ale jakoby v klidu – beze strachu.  Ostatně, kdyby bylo nejhůř, s řádně vycpanými finančními polštáři a majetkem investovaným bůhví kde, se na světě místo k životu najít dá…

Na každý pád – minimálně tři roky zpět, již bylo jasné, že se situace může stát neudržitelnou. I když se tehdy spíše jednalo o dozvuky hospodářské krize. Ta se ovšem může velice rychle podle prognóz řady ekonomů - i v důsledku nestability Evropské unie - vrátit. Co pak? Láme si s tím teď někdo hlavu?

Když se o problému bude mlčet, zmizí?

Na rozdíl od roku 2013, se nyní však již o obtížích nijak hlasitě nemluví a ani nepíše. Přitom se jedná o potíže typu, jak zvládnout socioekonomickou manipulaci stovek milionů lidí, kteří jsou čím dál víc roztrpčenější z rozbíjení jejich sociálního modelu, jehož jsou svědkem, pokud jen trochu uvažují v širších souvislostech.

Čím dál více lidí po celé Evropě odshora až dolů si je vědomo toho, že za celou situací stojí řada politických machinací. Odpor vzrůstá, což dokazují i sílící extrémistické strany a hnutí. Obavy z toho, že by mohla lidem dojít trpělivost, jsou tak asi na místě.

Nelze si namlouvat, že ty obavy nepociťují ani současní politici a političky v Bruselu a ve vedení jednotlivých zemí. Otázkou je, jaký mají vytvořený plán „B“. Pokud se totiž báli revoluce před třemi roky, současný stav věcí, jim na klidu přidat nemůže. Přesto tak působí. Mají nějaké trumfy? Nebo vědí něco, co „plebs“ – tedy občané, nikoli?

Stojíme tedy na prahu změny celého systému? Pokud ano, asi bychom se měli ptát, co pro to můžeme udělat. Ono totiž, když se věci dají do pohybu – tak jak tomu bylo v době pádu železné opony, vše se napříč kontinentem (i světem, díky globalizaci) táhne jako řetěz. Nevím, jestli si mocní „nahoře“ nechají někdy vzít svoji moc, výhody, přísun neuvěřitelných obnosů peněz (myslíte, že částka, kterou pobírají lidé od asistentů až po europoslance v EP, skutečně vyjadřuje odměnu za to, že každý měsíc odpracují dvacetkrát víc a lépe a efektivněji než ten, kdo u nás pobírá průměrný plat – na který mimochodem většina Čechů ani nedosáhne?). Možná ano, ale je to asi právě to, čeho se obávají. A zda by to proběhlo „sametovou“ cestou, si opravdu netroufám odhadovat. A tak je opět s obavami na místě položit si otázku, jestli se nemáme bát spíš my, co jsme „dole“. Kostky jsou vrženy a my jsme dlouho nevnímali, jak moc se kolem nás začíná vřít voda.

V každém případě lze však samozřejmě doufat v tu lepší variantu. Tedy tu, že se vyčistí vzduch a i v případě (dle mého) časem nevyhnutelného rozpadu Evropské unie, si každá země uvědomí svoji suverenitu, začne pracovat na soběstačnosti bez podpory různých evropských dotačních fondů (které bez tak jen lákaly ke korupci a neférovým praktikám) a bude se pokoušet řešit problémy na národní úrovni. Samozřejmě s tím předpokladem, že se bude dařit (a bude to vůbec možné) udržovat přátelské, zdravě tolerantní a respektující vztahy s okolními zeměmi. 

A kdo ví, třeba časem další generace Evropanů dojdou k rozhodnutí, že ta původní myšlenka Evropské unie nebyla tak špatná. Jen se nakonec trochu zvrtla. Dozrají-li k ní a poučí-li se z chyb, proč ne…