O globalizaci, programu smrti, i tom, proč a komu asi vyhovuje Evropa bez hranic

Dneska začínám velmi ponuře a negativně. Zdá se však, že doba, v které se nacházíme, přesně k té ponurosti směřuje, i když to asi těší jen hrstku jedinců. Stačí si však připustit myšlenky a souvislosti mezi globalizací a hranicemi. Ano, hranicemi, o kterých se teď v souvislosti s uprchlickou krizí zase velmi intenzivně hovoří kvůli jejich možnému návratu na většinu území Evropy. Ovšem – byť jsem sáhla k hledání vysvětlení do takzvaných konspiračních teorií – už jen fakt, že se o hranicích, které se zdají být bohužel nutné znovu jako sůl, jen hovoří, ale nekoná, může naznačovat, že na těch teoriích je kus pravdy. Jak velký, je na čtenáři samotném – netvrdím, že jsem ho právě JÁ našla – jen prostě zkouším hledat všemi směry.

Ale vezměme to od počátku. Spisovatel Gerhard Wisnewski napsal poměrně nedávno, že globalizace je vlastně programem smrti. Jelikož to není autor beletrie, ani sci-fi literatury, nýbrž se snaží shromažďovat fakta, je jasné, že se o fakta nebo alespoň domněnky při takovéto tvrdém prohlášení opíral. Netrpělivým, kteří se bojí dlouhého textu (znám to) předesílám, že budování – či spíše rozbíjení hranic s tím vším velmi silně souvisí.

Tahají za nitky moci a hranice byly překážkou?

V knize nazvané: Kdo tahá za nitky moci se uvádí, že v Bilderbergu se odjakživa chválily ekonomické iniciativy, které přesahovaly evropský a transatlantický prostor. V jisté době šlo o snižování amerických cel na japonské zboží. Dnes již víme, že se tyto aktivity posunuly směrem k Evropě, i když to autor zmiňované knihy v době, kdy ji psal, jen předvídal jako další vývojový krok. Doslova napsal: „Volný obchod v rámci Evropy má být jen jedním dalším krokem na cestě k úplnému obchodování na celém světě.“ Kdo se zajímá o smlouvu TTIP, kolem které Evropané protestují a odmítají ji, a přesto se tlačí všemi možnými pákami k tomu, aby vešla v platnost, zapadá mu vše do mozaiky možných plánů. I když jsou oficiálně vysmívané a nálepkované jakou „pouhé“ spiklenecké teorie.

Wisnewski, jak vidno, na výsměch nedá. V knize zdůrazňuje, že politika Bilderbergu znamená naprosté stržení všech hranic, se všemi katastrofálními důsledky. Těmi důsledky je míněno třeba zrušení ochrany regionálních a národních trhů, s čímž souvisí též zánik miliónů pracovních míst, snížení platů a příjmů, pokřivování charakterů právě v důsledku bezvýchodných situací, které s tím pro řadu jedinců mohou a zřejmě budou souviset.  Sníží se tím i kvalita zboží, stejně jako úroveň kultury…

Možná, že už je to postřehnutelné, možná, že to optimisté zatím odmítají vidět nebo připustit. V každém případě postupné rušení hranic (a trvání na tom, aby zrušené nadále zůstaly!) v důsledku nese vymazání původně národní konstrukce světa. Ten nový svět bude jediný ekonomický, politický, právní, kulturní a vojenský prostor. Nebo ne?

Když padnou překážky, vše se šíří rychleji

Měli jsme v uplynulých letech možnost téměř všichni pocítit, jak rychle se v důsledku začátku tohoto popisovaného jevu šířila ekonomická krize. Je to logické – dříve by snáze narazila na jednotlivé hranice, které by jí tvořily určitou překážku. Nyní tomu už tak nebylo - a tak si nepříjemným efektem prošel téměř celý současný systém světa.

„To znamená, že díky fanouškům globalizace, za které se dají považovat podle jejich jednání současní politici, je svět vůči krizím jakéhokoli druhu naprosto bezbranný,“ píše Wisnewski. Ty krize tak ženou podstatně rychlejším tempem globalizaci dopředu, jakoby přímo, za dopředu nastaveným cílem…

Otcové myšlenek Evropské unie i volného světového obchodu bourají veškerá dosud platná bezpečnostní opatření. Hospodářské krize a nezaměstnanost se mohou v celém sjednoceném prostoru šířit jako tsunami.

Kdy se vůbec začalo o mazání hranic uvažovat a zavádět to do praxe? Jako hlavní důvod se uváděly konflikty mezi jednotlivými státy (obě světové války). Argumentovalo se tím, že za zničující válečné konflikty mohlo uspořádání světa v jednotlivých národních státech. K tomu, aby se začalo na národní buňky – tedy suverénní státy - nahlížet jako na něco nebezpečného, pomohlo ocejchování národního socialismu. Tím se postupně začalo vytvářet z buňky - rozuměj jednotlivého státu – něco nepatřičného. „Každý, kdo se odváží trvat na takovém uspořádání (rozuměj, původním státním, suverénním), je stigmatizován a oštemplován jako zastánce zločinu, jenž pochází podle současného převládajícího (vnuceného?) chápání z dějin té původní buňky. Proto ideologie Bilderbergu říká, že taková buňka už sama o sobě je zlo a abychom předešli dalším světovým konfliktům, je třeba strhnout všechny hranice,“ konstatuje mimo jiné dále ve své knize Gerhard Wisnewski.

Hranice jsou přitom důležité – ve všem!

Pokud připustíme, že by to s lidstvem mohli mocní myslet dobře a i oni jsou nespravedlivě démonizováni, pak je však třeba si připomenout to, že hranice vždy dosud byly nutnou podmínkou našich životů. I když mám nyní na mysli hranice nejen ty úřední mezi státy. Hranice obecně – v čemkoli a v jakékoli oblasti života. Bez hranic totiž mizí i naše jedinečnost, osobitost – pokud bude potlačena naše identita (ale i minulost, historie), ztratíme důvod sledovat nějaké zájmy a za nějaké bojovat.  Platí to samozřejmě i pro národ.

Když si vypůjčím terminologii, kterou používá již zde na několika místech zmiňovaný autor a budu přirovnávat současný stav k buňce, asi si vzpomeneme ze školních lavic na to, že buňka je chráněna obalem, membránou - díky ní nemůže být zničena. Je to opět jedna z hranic. Když ji přece jen zničíme, mohou do té buňky pronikat vlivy z okolí, zničí její vnitřek (organizaci, řád). Buňka zahyne. I proto se objevují teorie, že zrušení hranic povede k našemu zániku, protože tím si lidstvo naruší pracně vybudovanou strukturu, což bude mít za následek rozmach nezaměstnanosti, hladomory, války i občanské nepokoje.

Je proti nám vedena strukturální válka?

I proto Wisnewski hovoří o globalizaci a rušení hranic, jako o strukturální válce proti celému lidstvu  s výjimkou pouze některých nejvyšších elit. V posledních měsícíh jsme pak svědky dalšího jevu – toho, jak moc ty elity na tom, aby minimálně Evropě zůstala bez hranic, lpějí. Kdyby tomu totiž tak nebylo, je možné nějak logicky vysvětlit skutečnost, že se každým týdnem stále hlouběji potlačují veškerá dosud platná pravidla v jednotlivých evropských zemích? Pravidla, která sice platí pro občany těch zemí, ale jsou ignorována a nevyžadována od uprchlíků, kteří se sem valí a už od počátku naprosto mimo všechny zákonné normy? Logické by bylo – a to jsme asi všichni tušili - hranice uzavřít a chránit se – byť by to znamenalo konec jednoho velkého snu demokratického světa bez hranic. Stále se tak ale neděje.

Přitom si dovolím připomenout, že například v prosinci 2015 už do českých médií pronikla informace, že policisté mají plán, jak uzavřít hranici s Rakouskem v případě budoucího náporu běženců. Vyplynulo z ní, že během dvou hodin se v případě nutnosti do akce zapojí 860 ozbrojenců, každý má na starosti jasně vymezené území. To znělo poměrně povzbudivě, i když zástupce náčelníka generálního štábu dodal, že pokud by armáda měla pomoct střežit hranici celého státu, kapacity by jí asi nestačily. Přesto by se něco dělo. Ovšem neděje.

Je návrat k hranicím už nemožný? Pokud ano, komu to prospěje?

Je to zvláštní, protože v otevřených zdrojích se dá najít také zpráva ještě o měsíc starší – tedy z listopadu. V ní se řešila reálně otázka, zda v důsledku migrační krize padne Schengenský prostor a budou uvnitř Evropy zase kontroly na hranicích? Dokonce v textu bylo odkazováno na zdroje z diplomatických kruhů, které tvrdily, že ano. A naznačily prý i konkrétní scénář. Že západoevropské státy podle něj na základě pařížských teroristických útoků navrhnou výrazné zmenšení Schengenu. Z prostoru volného pohybu by byly podle takového plánu vyřazeny Polsko, Slovensko, Maďarsko, Španělsko, Řecko, Itálie, pobaltské státy a možná i Česko. Přesto se nic neděje. Státy bez hranic jakoby skutečně byly pro někoho výhodnější…

Pozor, zažíváme útok na hranice všeho druhu

Wisnewski jde však v otázkách hranic ještě dál. Předvídá, že i mocným, za které on jednoznačně označuje skupinu Bilderberg, jde o to, aby jednotlivá společenství neupadla do úplného chaosu ještě před definitivním dotažením globalizace, a tak se zatím následky globalizace občas prý tlumí a dávkují. Mezitím se však hranice stírají podle něj ve všech dalších oblastech, ovšem tak, že to pozoruje nebo si připouští jen opravdu málokdo. Hranice se boří mezi námi – jednotlivci. Začíná to hranicemi mezi pohlavími, generacemi. Proto přibývá hnutí homosexuálů a lesbiček, transsexualita, již za téměř běžné se považuje změna pohlaví, hubnutí, mísení životních stylů i snižování porodnosti (ve vyspělých zemích) v důsledku kladení důrazu na zcela jiné životní hodnoty.

Autor knihy, jde dokonce ještě dál ve svých teoriích. „Homosexuálové, lesbičky a další gendery, které se domnívají, že zažívají emancipaci, jsou ve skutečnosti zneužívány jako užitečné nástroje programu smrti- tedy globalizace. Omlazováním, plastickými operacemi, sjednocováním oblečení se stírají hranice mezi různými generacemi. Platí to i pro hranice mezi krásou a ošklivostí, pro hranice mezi rodinami. Ty – místo toho, aby se posilovaly, v důsledku ekonomického, kulturního a společenského tlaku, chřadnou a rozpadají se - pokud vůbec vzniknou!  

Závěrem tedy snad zbývá jen dodat, že v případě, pokud jde ve výše popsaném o přehnané a vyhrocené teorie, začne se v otázce hranic jednotlivých států v Evropě něco zřetelného dít. Bude dovoleno, aby státy trvaly na dodržování zákonů i u uprchlíků, na dodržování pravidel vstupu na naše území. Laxnost a dlouhodobé neřešení problému bohužel pro nás všechny, zatím nahrává těm teoriím spikleneckým.