"Kořenem zla, je nedostatek poznání," Konfucius


Život v blahobytu nás zbavuje pudu sebezáchovy. Na mnoha frontách

30.07.2019 21:40

Když se máme dobře, ztrácíme ostražitost.

To je daň za život v dostatku, kterou si však většina lidí neuvědomuje. Přitom ostražitost pomáhala lidstvu po tisíce let přežít, protože umožňovala rozpoznávat nebezpečí a člověka tak varovala. Samozřejmě nikdy ne všechny a ne vždy – ale být ve střehu se dá určitě pokládat za důležitý prvek evoluce.

Bohužel poslední dvě, tři desetiletí – alespoň v západním světě včetně nás – najednou přišel blahobyt a klid. A s tím nenápadně pocit, že se nemůže nic stát. Vypnul většině z nás kontrolky a vede nás po cestě, kde nám ďábel našeptává, že špatné věci se dějí jen těm druhým nebo na jiném místě světa. Pokud jsme navíc ještě finančně alespoň stabilní, s tím, že máme kde bydlet, kolem sebe rodinu a na účtu nějaké úspory pro případ nouze, je ten pocit neohroženosti ještě silnější.

Nepřátelé posouvali lidi vždy dál

Poněvadž však po tisíce let lidé potřebovali mít nepřátele, nepříznivé okolnosti i třeba blízkost smrti ve věčných válkách a bitvách, ta potřeba v nás je zakódovaná – ta se (zatím) neztratila. Ale protože nás aktuálně nikdo nežene do přímé války, ani bitvy, abychom tu potřebu naplnili, hádáme se, intrikujme, bojujeme kvůli hloupostem a malichernostem, škodíme v rámci vlastních soukromých bojůvek spolupracovníkům, sousedům, někdy kamarádům, jindy klidně někomu z rodiny. Krvelačnost potřebuje nakrmit krví – i když ne doslova, stačí se rozhlédnout, kolik nenávisti všude mezi lidmi panuje a z jakých důvodů.

Je to smutný fakt, ale přátelství jako taková se dnes uzavírají často ze zištných důvodů – před tím projde objekt takového „přátelství“ sítem. V něm se řeší, jestli může pomoci v čemkoli, jestli přátelství s ním je dostatečně IN a eventuálně jestli pomůže k růstu na společenském žebříčku.

Samozřejmě – namítnout můžete, že to tak zdaleka není u všech. U všech ne, ale u většiny ano. Přesvědčit se o tom dá ale v čase nějaké krize. Stačí, když jedna strana přátelství přijde o zajímavý pracovní post a nehrozí, že by na nový hned nastoupila. Anebo – když ten člověk nějakým způsobem přijde o peníze. To, co říkali předci, protože s tím dozajista taky měli nějaké své zkušenosti, totiž, že "V nouzi poznáš přítele", prostě platí v současnosti ještě bolestněji než kdy jindy. Nevýhodou kapitalismu totiž skutečně je ten, že je to systém založený na vykořisťování, zneužívání druhých – každého, kdo se dá a kdo je momentálně zranitelný. Přátelství, nepřátelství.

Svým způsobem tento teď tak rozšířený jev souvisí taky s tím, že ztrácíme nebo neposloucháme instinkty a pouštíme si k tělu a do života lidi, kterým bychom to dřív nedovolili, protože bychom je snáz prokoukli.

Než přijde problém...

Problémem je snížená odolnost toho, umět řešit problémy. Ale zabývat a šťourat se místo toho v malichernostech. Projeví se to okamžitě, když nastane nějaká krize. Vysmátí, sebevědomí mileniálové, ale i jiné generace, jsou najednou, s odpuštěním, v hajzlu. Potřebují psychologa, psychiatra a prášky, kterých se jen těžko následně zbavují. Ve srovnání s tím, čemu museli čelit naši předkové třeba v koncentračních táborech nebo v 1. světové válce, je současnou společností tolerováno a někdy vyzdvihováno to, že si s prkotinami, nad kterými by jedna, dvě nebo tři generace zpátky snad ani nemávla rukou, nevíme rady. Zapomněli jsme na to, co lidé museli například v těch koncentračních táborech vidět, přežít a pak normálně fungovat, mít rodinu, vychovat děti.

Místo toho řešíme, ve velkém, jestli je někdo víc holka nebo kluk; jestli tam ten kolega či kolegyně jsou dost „v pohodě“ a cool a jestli se nevychyluje z naprosto zvrácených představ toho, co je normální v našich očích. Jakmile ano, je eliminován, vyřazen z kolektivu, ze společnosti. Basta. Je divnej. Přitom možná právě ten divnej je divnej proto, že mu ještě fungují nějaké obranné mechanismy. Nač se tím ale zabývat, když svět je jedna velká zábava, v které se každý musí snažit urvat, co se dá?

Krásně byl tento jev vidět v roce 2015, kdy do Evropy začaly proudit tisíce uprchlíků. Zdaleka ne všichni byli rasisti a xenofobové, kteří od začátku vyjadřovali znepokojení nad tím, do čeho se Evropa řítí. Čepicemi, slovy, nadávkami, blokacemi sociálních stí a někdy až diskriminací a ostrakizací je však utloukla daleko silnější skupina lidí. Právě těch, kteří ztratili své instinkty a ostražitost předávanou i jejich předky v našem dědičném kódu. A nutno dodat, ačkoli kategorizaci nemám ráda, že těch, co nebyli vystaveni nikdy existenčním potížím a netuší tedy to, jak může být pro některé lidi v jejich okolí těžké smířit se s tím, že k negativním jevům ve společnosti naší, přibudou další. Navíc takové, které mohou zvrátit veškerou historii a vývoj kontinentu, na kterém žijeme.

Vývoj je poměrně rychlý. Už za rok někteří z těch nejvíc bojovných, začali připouštět, že na těch varováních možná něco bude. Ano, ta konfrontace se skutečností, teroristické činy, snahy o překrucování faktů a zpráv, byla tak silná, že v někom alespoň dodatečně pud sebezáchovy a instinkt varující před možným nebezpečím, přece jen probudila. Nutno dodat, že v někom dosud ne.

Napsat, že je to jen jeho věc, bohužel tak úplně nejde. Problém je totiž v tom, že takovíto lidé mají navíc ještě pocit, že je třeba ten názorově druhý tábor pranýřovat a trestat. I proto lze najednou zase pozorovat zvýšený počet blokací na sociálních sítích, trestné banování profilů za maličkosti. Přitom ten nepřítel a cenzor s největší pravděpodobností nesedí někde za mořem, ale dost možná číhá na jakoukoli záminku někde v našem blízkém okolí. Anonymně, dost možná i při osobních setkáních, s úsměvem na tváři. Škoda.

Ostražitost v běžném životě

V poslední době mě o tom, jak ztrácíme ostražitost, opět přesvědčily dvě situace ze života.

Takové zdánlivě nevinné a s problémem nesouvisející. Bohužel to, že je neřešíme a přehlížíme, abychom se zbytečně nešpinili, dává tomu zlu křídla.

Jedna situace se týká jistého Asijského ráje. Záměrně neuvádím přesný název, ale znalci vědí. Je to takový ten salón, kde vám nabídnou masáž, nebo rybičky k okusování chodidel. Cena za masáž je kolem 1000 Kč, ale často bývá nižší, protože se nabízela a asi ještě i někde nabízí na slevových portálech. Sem tam se dají přečíst oslavné recenze. Ovšem taky se dají přečíst veřejně zkušenosti, nad kterými zůstává rozum stát. Hlavně tedy těm, co jako malí podnikatelé a živnostníci třeba masáže také nabízejí a musejí splňovat řadu poměrně přísných pravidel. S finančákem za zády.

Tento „ráj“ začal podnikat podle obchodního rejstříku někdy koncem roku 2012. Základní vklad byl 200 tisíc korun, jedná se o společnost s ručením omezeným. Jediná účetní závěrka je z roku 2013 a vyplývá z ní, že celoroční zisk té firmy byl něco kolem 40 tisíc korun.

Od té doby však těchto provozoven jen po Praze na nejlukrativnějších místech s nejdražšími nájmy v centru přibylo jako hub po dešti. Denně mají otevřeno snad do půlnoci, denně projdou možná každou z nich stovky lidí. I kdyby každý zaplatil 500 Kč, tržby jsou to zcela určitě astronomické. Ale v zemi, kde se kosí lidi a živnostníci zajišťovacími příkazy, udáními, tohle nikomu nevadí a zřejmě to netrápí ani finanční úřad. To, že se tam točí milióny, je přitom bez pochyb.

Pro běžného spotřebitele je však zvláštní ještě jeden moment. A to, že na začátku, kdy tento „ráj“ začal pronikat na masérský trh, se alespoň snažili provozovatelé přesvědčit zákazníky o tom, že masérky a maséři mají nějakou kvalifikaci či atestaci. Teď už ani to ne. A tak není výjimkou, že lidé odcházejí místo relaxace s modřinami po těle či bloky, poněvadž ženy (i muži) co to tam provádějí, evidentně o thajské masáži možná ani neslyšeli. To, že masírují mnohdy s projevy chřipky a rýmy, je asi už jen detail – který však také není ojediněle zmiňovaný ve veřejných recenzích. Hygienu, ani živnostenský úřad to však také z nějakého důvodu netrápí – protože kdyby ano, asi by nebylo možné, že těch „rájů“ stále přibývá, i když jejich kvalita služeb rapidně klesá.

Šmejdi šmejdí na sociálních sítích

Druhá situace se týká přesídlení takzvaných šmejdů na internet a sociální sítě. A opět ostražitost většinu lidí nezarazí. A tak se nabízejí touto cestou předražené ortézy, zakoupené v čínských zásilkových obchodech za pár korun, nebo taktéž – kulantně řečeno – finančně nadhodnocené zázračné vložky do bot. Propracovaná strategie „odborných“ slov o účincích, o kterých dosud snad nikdo neslyšel, psychického nátlaku na to, že do zdraví se vyplatí investovat. Cílené je to samozřejmě převážně na seniory, ale i na jiné nemocné. A přesto se najdou lidi, co zřejmě za nějakou úplatu či protislužbu napíšou takovýmto firmám vzletné hodnocení. Na cílený dotaz, jestli jsou výrobky atestované, či zda je alespoň částečně nehradí zdravotní pojišťovna, přichází odpověď, že nikoli, ale že výrobek – poté, co ho zaplatíte (vložky bratru za 2000 korun), můžete do měsíce vrátit.

Že to je nemožné, asi tušíte. V případě ortéz, samozřejmě také zázračných a lepších, než dostanete u doktora nebo koupíte ve zdravotnických pomůckách, to vyzkoušeli redaktoři na serveru iDnes.cz. Potvrdilo se mé tušení. Peníze zpět jsou už nedobytné, na účtech kdo ví kde ve světě. A opět se zřejmě dlouho nic dít nebude.

Tím se kruh uzavírá. Asi půjde o nějaká „přátelství“…

 

—————

Zpět