"Kořenem zla, je nedostatek poznání," Konfucius


Blues o happy lidech, happy trendech, přetvářce a černých duších

24.08.2018 23:47

Pozitivně naladěný kolektiv. Sluníčkový člověk. Happy manažer, happy lidé!

Jsou to výrazy, které kolem sebe slýcháte? Bodejť, aby ne, odrážejí totiž dnešní dobu. A ta si žádá to, aby všichni, chtějí-li být oblíbení a cool – byli happy, šťastní, nic moc neřešili, nedělali si zbytečné starosti.

A většina lidí – i právě kvůli výše popsaným požadavkům - na to ráda přistupuje a tu hru hraje. Někdo dlouhodobě, možná že někdo i skoro celoživotně. Ale – nalijme si čistého vína, většinu čeká roztrpčení a propad. Dřív nebo později.

Už v bibli se píše, pokud to zjednoduším, že je čas se smát a čas plakat, čas se radovat a čas se strachovat. A tak navzdory trendům, tisícům řádkům v článcích doporučujících, jak být IN a jen šťastní, nemluvě o literatuře, která se stala výborným prodejním artiklem, protože nabízí rady nešťastníkům, jak dosáhnout trvalého štěstí a téměř nirvány, lidi občas čelí nepřízni osudu.

A v takových chvílích jim jsou rady na to, jak si mají přeprogramovat mysl a vesmír na představy o svém jedinečném štěstí – k ničemu.

Štěstí vlastní zásluhou nebo kombinací snah mnoha jiných?

Je krásné, kolik lidí je u nás šťastných. Valná většina z nich se přitom domnívá, že to je jen jejich vlastní zásluhou, poněvadž rozlišit střípky všeho, co hrálo roli v tom, aby vznikla mozaika, v které se tak mohou cítit a mohli tak žít, je pod jejich rozlišovací schopnost. Tak nějak automaticky pokládají za normální a ničím výjimečné, že se narodili do rodiny, která má nějaké hmotné zázemí, že funguje (alespoň částečně) rodina vzdálenější; že dostali podmínky pro studium a nemuseli po škole (klidně i té základní) okamžitě spíš řešit brigády a nějakou práci, aby si vydělali na existenci, která by přes všechnu snahu mohla být velmi vratká a neodolná proti výkyvům, které život přináší.

Nemám tím na mysli jedince, co se rodí do prostředí se stříbrnou lžičkou v ústech. Mám tím na mysli jedince, kteří – když na to přijde řeč – tvrdí – že si vlastně všechno vybudovali sami a stálo je to fůru úsilí. Jen těžko se vžívají (a vlastně ani nechtějí) do myšlenek, zda by byli stejně úspěšní, kdyby je nepodpořila rodina, kdyby je rodina nevybavila něčím do začátku (bydlením, autem, finanční hotovostí), kdyby jim neumožnila studium, místo, aby je posílala na brigády – ne proto, že s penězmi neumějí hospodařit, ale proto, že bez dalšího příjmu na základní věci se prostě nedá hnout dál.

Ententýky, dva špalíky…

A jsme u toho. Lidé, co se mají dobře, nechtějí nic takového slyšet – protože podle sebe, soudím tebe. Nedokážou rozlišit, jak moc může mít člověk žijící ve stejné ulici nebo pracující ve vedlejší kanceláři odlišné podmínky a výkony. Svět patří úspěšným. A tak se ti šťastní vytahují vzájemně nahoru, poklepávají po ramenou a píší o sobě v různých časopisech a webech vzájemné ódy, v nichž to vypadá, že jsou to hrdinové a klaďasové románových rozměrů.

Právě v hlavách těchto nadmíru sebevědomých lidí pak vznikly dozajista myšlenky a dělení na ty sluníčkové lidi a lidi s černou duší. Obě kategorie teď prosím, nespojujme s politikou – věřím, že si rozumíme i bez konotací s politickým prostředím a škatulkováním. Ti sluníčkoví – to jsou lidé ve vyjádření těch, co se za ně též pokládají, kteří všechno vidí pozitivně, pořád se usmívají a nic není problém.

Ti s černou duší jsou lidi, kteří mluví o problémech – někdy nejen svých, ale problémech, které ve společnosti jsou. Nezaměňujme je s negativisty (o téhle kategorii psát nechci), ale tihle lidi zkrátka nemalují svět a skutečnosti narůžovo jen proto, aby se zavděčili. Anebo proto, že ho prostě přes veškerou snahu oni tak vnímat nemůžou, protože jim život dal v nějakém období co proto. Nezahořkli, ale vědí, že být usměvavé sluníčko pořád, je stejná utopie, jako ostrov, podle kterého ten výraz vznikl.

Přetvářka jako požadovaná norma

Dejme tomu, že druhou kategorii budeme vnímat jako lidi s kritickým myšlením. V textech personalistů a chytrých knížkách to je vítaná skupina. V reálu – minimálně v tom českém – nikoli. „Chceme veselého člověka, ne někoho, kdo pořád něco řeší,“ slyšíte často z řad kolektivu těch spokojených, šťastných a bezproblémových. Lidi s problémy tak dostanou jasně najevo, že do téhle „lepší“ společnosti nepatří. A i když se tam nějakým řízením osudu dostanou, jen málokdy tam obstojí.

Je to smutné. Třeba proto, že ačkoli se tváříme a přesvědčujeme se vzájemně pod taktovkou těch spokojených na chvostu, že je tady všechno výborné a zalité sluncem a tudíž máme právo a dokonce povinnost se jen usmívat, realita taková úplně není.

Důvodů k úsměvu nemají u nás navzdory trendům až statisíce lidí

I v době ekonomického růstu a prosperity, v době nejnižší nezaměstnanosti, se příliš nezměnil fakt, že v naší zemi – někde blízko kolem nás, žijí lidé, kteří balancují na hraně chudoby. A nejde jen o pár jednotlivců, ale o lidi, kterých jsou řádově až statisíce (některé odhady mluví o půl milionu, jiné až o milionu lidí). Důvody toho, proč jsou tak blízko chudobě jsou různé – ale dají se shrnout dle mého do dvou hlavních směrů. Nefungující rodina (a prostředí, z kterého takoví jedinci vzešli do dospělosti) a exekuce. To první je úkol pro více generací a každého člověka individuálně – aby postupně opět pochopil, jak důležitá rodina je i v 21. století.

Malou roli v tom může sehrát stát a legislativa, jakou nastaví, ale v tomto směru si myslím, že větší síla to změnit a měnit skutečně leží v každém z nás. V té druhé záležitosti – tedy exekucích – leží vina už dlouhá léta, v kterých vyrostla minimálně jedna nová (a téměř ztracená) generace, na státu.

Nicméně – vraťme se k pointě toho, proč tyhle řádky píšu. Lidí, kteří – ačkoli by chtěli – nemůžou být celé dny jen rozjásaní, usměvaví a pozitivní, protože dostávají od života i v základních existenčních záležitostech za uši – je opravdu hodně. Možná – podle statistik, dokonce každý desátý. Nechci věřit tomu, že jsou všichni těmi černými dušemi, jak je nazývají ti vysluníčkovaní šťastnější jedinci. Myslím, že většina z nich chce vidět řadu věcí pozitivně, nadějně, chce se aspoň občas zasmát. A potřebuje k tomu ty lidi, kteří momentálně nejsou ničím sklíčeni a mohou jim vnést tu radost do žil. Pokud je ale ti lidé automaticky odsunují na druhou kolej, aby si nekazili náladu a svůj happy život, nemůže to fungovat.

Propojení obou skupin – to je cesta. Jenom je v současnosti opomíjená

Každá skupina si vytvoří svůj vlastní svět a ani jeden nebude k dobru. Ti smutní, nešťastní se povedou vzájemně dál možná skutečně až k trvalým depresím, zahořklosti a negativismu až nenávisti. A ti dneska sluníčkoví, rozjásaní, spadnou těžce na zadek při prvním problému, který je potká. A potká je skoro se stoprocentní jistotou – protože život není jen o tom být pořád nahoře. I toho největšího smíška někdy potká smrt někoho blízkého, nebo vážná nemoc, neúspěch, rozpad vztahu nebo manželství, životní či přírodní pohroma.

A na okolí je, jestli se stane černou duší jen na chvíli nebo napořád. Pokud ho okolí zavrhne, protože je zvyklé jen na ty sluníčkově vysmáté jedince a s těmi, kterým se nedaří, si neví rady, možná přibyde daleko rychleji někdo, kdo podlehne zahořklosti.

Přitom – pokud si uvědomíme, že se potřebujeme navzájem, tedy v čase radosti i trápení, protože tak můžeme fungovat a doplňovat naše zkušenosti, máme nakročeno k tomu, abychom nežili v pozlátku přetvářky, ale v důvěře. V takové důvěře, jaká byla ještě před pár desítkami let přirozená. Kdy se lidi nebáli před sebou mluvit o svých problémech (dneska přitom je pokládáno za normálnější mluvit o nejintimnějších sexuálních trablech než trablech existenčních) a byli si ochotni i pomoci – a většinou i nezištně.

Kdy se lidi nebáli, že kvůli tomu dostanou (i trvale) nálepku „Kalamity Jane.“

I bílý (vysmátý) člověk je někdy černý. A naopak. Perpetuum mobile na štěstí neexistuje

Autoři knih o trvalém štěstí, které funguje, když si to správně (a za pomocí placených kurzů a příruček) nastavíme v hlavě, tohle snad číst nebudou. A tak se na mě nebudou zlobit za to, že život jen v rovině štěstí nemůže nikdy fungovat – a pokud to někdo tvrdí, lže. Osobní nastavení je samozřejmě věc jiná, každá skutečnost se dá brát mnoha způsoby, podle toho, jaký kdo jsme. Můžeme prožít hrozné věci, válečný konflikt, trýznění, a přesto nemusíme být „černí“ lidé. Jen prostě budeme vědět a nebudeme nikomu tvrdit, že vždycky bude vše zalité sluncem.

Ostatně – jing a jang. Však víte…    

 

—————

Zpět