Komedie s vyjednáváním vlád, konferováním a naoko usmiřováním? Popsal to už Čapek

Asi mně dáte za pravdu, že existují a v minulosti existovali lidé, kteří celoživotně nebyli příliš šťastní, poněvadž zůstali nepochopeni. Nepochopeni pro to, že uměli tak přesně vystihnout současnost a její dopady do budoucnosti, že se to vymykalo průměrnému lidskému chápání. Žili tedy se svým handicapem (který mnohdy až po letech nazvaný genialitou), zpravidla v osamění, či dokonce v pronásledování. Jen málokdo byl v tom svém životě uznán a oceněn. Přesto až zamrazí, když se později po takových myšlenkách ohlédneme. V souvislosti s tím, co aktuálně vidíme a děje se kolem nás, stále častěji na jednoho takového velikána myslím.

Vysmíval se totiž již v roce 1935 standardnímu měšťáckému myšlení, stejně jako oplzlosti módy či chamtivosti koncernů a trustů anebo úpadkové buržoazní pseudovědě. Ve svém románu Válka s mloky, který poprvé vycházel na pokračování v Lidových novinách, líčil, jak si mloci, učenliví živočichové, rychle osvojili zhoubné a nízké stránky „standardního“ života, který popsal, až se posléze stávali obludně děsivým ztělesněním ducha (tehdejší?) soudobé buržoazní civilizace.

Možná, že ne každý tento příběh zná, i když patří mezi česká díla, na která bychom měli být hrdí. Nesou v sobě totiž tolik vizionářství, jako například George Orwell v románu 1984.

Mloci se mohou vyskytnout vlastně kdykoli (a kdekoli)

V Čapkově textu se rozvíjí strašlivý obraz věku mloků, kteří sice ovládají techniku, ale neznají kulturu, umění, hudbu, lásku, nemají lidských citů. Tím se válka mloků proti lidstvu stává varovným obrazem boje skutečného lidství, proti barbarskému náporu mloctví (fašismu, ale kdo ví čemu právě nyní?).

Chief Salamander, vůdce mloků, je přímo synonymem agresora. Čapek v něm v té době zjevně narážel na Hitlera - jenomže vzbuzuje to otázku: pominulo to nebezpečí už úplně? Nečíhá, i když v poněkud jiné podobě stále a třeba nyní zase o něco víc silnějí? S jasnozřivostí pak Čapek popsal i role států, které pro zájmy svých imperialistických vlád a finančních vládců donekonečna hrají komedie s vyjednáváním, konferováním a usmiřováním, i když už agresor pohlcuje jeden stát po druhém. Možná to tehdy byl předobraz mnichovské konference…Možná to byla vizionářská zpráva toho, čeho jsme též svědky i nyní – i když jsme schopni a ochotni většinově stále věřit, že se tentokrát nejedná o žádnou tragédii či něco, co píše dějiny – minimálně pod vlivem hromadných sdělovacích prostředků. Touha po tom, aby majitelé médií vydělávali maximální možné částky, až po touhu redaktorů a reportérů udržet se na fleku, aby měli zajištěný pravidelný příjem, který jim umožňuje pohodlně a bezstarostně žít- to je vše, co se dnes v této rovině odráží a pokřivuje veřejné mínění i názory.

Působí to beznadějně, přesto je třeba doufat, že naděje existuje. Jinak bychom se totiž vydávali na cestu pekla...

Je třeba ale dodat, že ani Čapek ve svém románě nakonec nenalezl pro lidstvo jinou naději, mimo té, že se mloci nakonec pobijí navzájem. Neviděl totiž sílu, která by mlokům vzdorovala a byla schopna je potřít.

Bál se odlidštění společnosti

Kdo toto dílo nezná, a nechce čekat další roky, než bude zfilmováno (počítá se s rokem 2017) v hrubých obrysech se dá vyzradit to, co uvádí z děje alespoň Wikipedie. Možná i to napoví.

Kapitán Van Toch (je českého původu) objeví na ostrově Tana Masa v Tichém oceánu podivné, inteligentní, v moři žijící tvory, podobné mlokům. Zahájí s nimi výměnný obchod: kapitán Van Toch dodá mlokům nože na obranu proti žralokům, kteří mločí populaci decimují, a mloci na oplátku budou nosit kapitánu Van Tochovi perly. Seznámí s tímto projektem svého známého z dětství, továrníka G. H. Bondyho, který začne mlokům dodávat i jiné potřeby. Kapitán Van Toch mezitím vysazuje mloky i na jiných ostrovech Tichého oceánu. Po smrti kapitána Van Tocha se začne s mloky obchodovat jako s levnou pracovní silou, jsou také podrobeni vědeckému výzkumu, z něhož vyjde najevo, že se jedná o druh Andrias scheuchzeri, miocénního mloka, u kterého se předpokládalo vyhynutí. Mloci se ale postupně vyvinou v ještě inteligentnější tvory (za pomoci člověka), značně se přemnoží, vzbouří, začnou vyhrožovat lidem válkou, jestli jim nedovolí zbourat břehy pevnin, aby mohli rozšířit svůj podmořský svět. Mloci bourají pevniny, vzhledem k potřebě vzniku mělčin. Ze začátku je totiž dáno, že mloci nemohou žít ve sladké vodě. Beznadějnost situace je zdůrazněna na konci knihy, kdy se už i ve Vltavě objeví černá hlava s opačnými víčky. Tím se stane budoucnost lidstva  nejistá..

Těžký život

Karel Čapek byl celkem sedmkrát nominován na Nobelovu cenu, ani jedenkrát ji však nakonec neobdržel. Kdo ví, zřejmě se ho již tenkrát mocní báli?

Jako osobní tragédii považoval podepsání Mnichovské dohody a po ní následující kapitulace.

„Zdá se mi, že už tu nemám co dělat, byl bych tu směšnou figurkou, můj svět umřel, věřil jsem totiž v jakési závazky, v takzvanou čest ve smlouvě a podobné věci. Myslím, že bych se v téhle tlačenici nevyznal..,“ přiznal tehdy.

Když se však přece jen nakonec vzpamatoval, snažil se najít důvody k ospravedlnění vládních a prezidentových kroků v situaci, která podle Čapka však nenabízela jiná ospravedlnitelná řešení.

Snažil se tedy svou činností zabránit rozdělení národa a usiloval o jeho jednotu. Po abdikaci prezidenta Eduarda Beneše se však stal jediným viditelným symbolem první republiky a často pak plnil roli jakéhosi „obětního beránka“ a terče útoků. Chodily mu ve velké míře nejen urážlivé anonymní dopisy a telefonáty, ale často měl i vytlučená okna v domě…

Poslední tři roky svého života prožil ve Strži u Staré Huti (nedaleko Dobříše. Zemřel na plicní edém několik měsíců před plánovaným zatčením gestapem.  Až v roce 1995 mu byl in memoriam propůjčen Řád T. G. Masaryka.