"Kořenem zla, je nedostatek poznání," Konfucius


Žongléři s pravdou

27.08.2018 13:20

Království lhářství není tam, kde se lže, ale tam, kde se lhářství akceptuje.

Slova nesmrtelného Karla Čapka byla zcela jistě aktuální i v době, kdy je napsal, ovšem kladu si otázku, co by napsal o době současné, kdyby měl možnost se v ní alespoň na okamžik ocitnout.

Lež se stala běžnou součástí životů nás všech a téměř to vypadá, že původní punc něčeho odsouzeníhodného ztrácí. Skoro to působí tak, že ten, kdo umí lhát vynalézavěji, sofistikovaněji, má větší šanci na úspěch a prestiž ve společenském žebříčku.

Začíná to obyčejným „jáismem“. Sebeprezentace v podání takového člověka vyznívá tak, že obyčejný smrtelník bledne závistí, co všechno je možné (někdy v útlém věku) stihnout, vykonat, zvládnout a skvěle u toho vypadat (většinou). Říkáte si – holt každý máme nějaké své hranice a mantinely, někdo je daleko za těmi mými. Pokud se nenaučíte taky vymýšlet a vylepšovat falešně své image, postupně budete upadat do nižšího a nižšího sebevědomí.

STOP!

Než se prohrabete až někam na úplné dno, zkuste si ověřovat alespoň částečně to, co vám ti supermani tvrdí. Na klidu vám to zjištění možná sice nepřidá (‚kde se v těch lidech bere ta drzost takhle lhát‘, bude vám pak pravděpodobně vrtat v hlavě), sebevědomí vám to ale nezničí. Nemusíte se svými zjištěními, která se jsou v době internetu velmi jednoduchá a lehce získaná, oblažovat své okolí, čímž byste se pasovali do role škodiče nebo dokonce závistivce, ale někdy stačí prostě jen VĚDĚT.

Falešná identita? To je hit!

Já se například setkala s mnoha typy lidí, kteří si úspěšně vytvářejí falešnou identitu (nepleťme sem nyní státní zájmy, utajení svědků apod.). Mnohdy mě až zaráželo to, s jakým sebevědomím tvrdí takoví jednotlivci něco, co opravdu lze zjistit několika kliknutími – navíc jednotlivci, kteří se pohybují mnohdy v komunitě psavců. Ne úplně novinářů, ale lidí, co píší texty tzv. lifestylové, či lehce amatérské – po kterých je však stále vyšší poptávka na webech podobných vlastností. I tady by se dalo předpokládat, že jsou to lidé, kteří přece jen mají potřebu si fakta sem tam ověřovat, v rámci všeobecného přehledu vědí, co je pravděpodobné a co už méně. Pokud v to ale někdo věří, je bohužel na omylu.

Jistý ředitel jisté nejmenované redakce například získal své publicistické ostruhy psaním textů se sadomaso-erotickou tématikou. To by nebylo tak zlé, ani zavrženíhodné (naopak – svědčilo by to o schopnosti zpracovávat flexibilní tématiku). Kdyby později ale těžce netrestal (nenávistí a bossingem vedoucím k vyhazovu) každého, u koho se dalo předpokládat, že o těch jeho začátcích ví. Etapou, která se měla v jeho životě stát tabu, byla i ta následná – obchodní. Běda, kdo jen mrknutím oka naznačil…Onen mladý muž se totiž dostal k politice a všechny předcházející dekády života potřeboval vytěsnit – z životopisu, ze života a pokud možno i z paměti všech.

Módní návrhářky

Jiná kapitola se týká ženy, která o sobě v poměrně malém pracovním kolektivu úspěšně předstírá, že je módní návrhářkou, zkušenou módní redaktorkou na úrovni a také spisovatelkou. Spisovatelkou v dnešní době natolik úspěšnou, že už na první její knihu, která dosud ještě ani nevznikla, dostává smlouvu od renomovaného vydavatelství, finanční odměnu a návrhy rozhovorů do světových – pochopitelně módních – časopisů. Kdo se trochu ve světě vydávání knih pohybuje a orientuje, tuší, jaké jsou podobné řeči nesmysl. Kdo má trochu estetické cítění, při pohledu na outfity oné ‚módní návrhářky‘, působící spíše jako oblečení dam na vesnických svatbách, pochybuje i v tomto směru. A kdo se podívá třeba do obchodního rejstříku, má jasno úplně. Přesto se ona dáma dokáže pohybovat v prostředí médií a komunikace řadu měsíců, možná let, na sociálních sítích přiživovat šikovně svoji image a nikoho nenapadne si její prohlášení ověřit. Dokonce ani proto, že ona dáma, všude vystupuje pod pseudonymem, nikde nechce být vyfotografována a už vůbec jí vadí, kdyby se někde objevilo její jméno, které má napsáno v dokladech. Případné nechápavé dotazy odráží s tím, že prostě nemá ráda, když jí někdo připomíná, jak se jmenuje (a tak mění jak křestní jméno, tak i příjmení). Budiž.

V minulosti jsem ale zažila v oblasti médií už několik průšvihů, kdy se ukázalo, že tenhle svět přitahuje magicky různé podvodníčky. Někteří proplouvají dlouhá léta a vychází jim to. Občas zprávy na veřejnost nějaké jejich odhalení přece jen přinesly. Za svoji letitou dráhu mezi nimi byly taky dvě ‚módní návrhářky‘ žijící na vysoké noze do doby, než se ukázalo, že jsou vlastně někým zcela jiným, nejvíc však kriminálním živlem. I tyto dvě dámy však dokázaly svoji jedinečnost předstírat několik let, pochopitelně též pod „uměleckými jmény“.

Žongléři s pravdou

Zvláštní kategorií jsou pak lidé, kteří jsou velmi vytrvalí, píší na všechny strany a jakmile se jejich text objeví v některém médiu (většinou webu), velmi obratně začnou žonglovat s tím, že jsou jeho spolupracovníky, případně redaktory. V minulosti jsem tu již o nich psala, nemá cenu to dál rozebírat. Společné mají s výše uvedenou skupinou lhářů to, že i oni úmyslně odklánějí pravdu (bohužel nejen o sobě), kamuflujou, vytvářejí dojem, KDO jsou, ale skutečnost je jiná. Jen málokdo ji však zkoumá, i když i tito zdánlivě neškodní lidé pak mohou v určitém okamžiku škodit. Není totiž výjimkou, že jsou ochotni vystupovat jako novináři před zahraničními médii a prezentovat tam (kdo ví, zda ne na zakázku) své často velmi pochybné, neobjektivní, neodborné názory, úvahy a závěry.

Pokud odmítnete u kohokoli lhářství akceptovat, padá ale vše na vaši hlavu.

Nikdo si totiž nechce dělat starosti a problémy. Navíc – ti, kteří ochotně s podobnými typy spolupracují – se ve skrytu obávají, aby jednou na ně někdo neukázal, že si právě takového jedince vybrali. Je pro ně tedy přijatelnější se tvářit a legalizovat lži, které tito lidi kolem sebe šíří, než se pídit po tom, do jaké míry jsou pravdivé. Možná se obávají i toho, že by sami mohli mít problémy s tím, že selhali. Lež tak dostává zelenou. Je akceptovaná a tím pádem se šíří jako lavina. Dává signál ostatním, že TOHLE je cesta, jak se dostat někam dál, výš. Většinou cesta bez trestu, bez rizika odhalení, navíc lemovaná různými příjemnými benefity. Prorostla už do té míry, že se nám jeví skoro jako normální, když někdo lže o svém vzdělání a dosažených titulech. Nevadí to většině – a to ani tehdy, když jde o zákonodárce či ministry.

Máte pocit, že jde spíše jen o individuální selhání a nikoli trend? Rozhlédněte se kolem sebe. Zkuste se v případě pochybností o někom ve svém okolí popídit, do jaké míry říká o sobě pravdu a do jaké míry lže. Možná to nebude příjemné, ale minimálně tím můžete být připraveni na to, že vám takový člověk, v případě, že mu poteče do bot, podrazí nohy. To se totiž v království, kde lež vládne, děje.

Lež jako taková je někdy označována za akceptovatelnou. Ano – možná v případě takzvané milosrdné lži. Kolik takových ale za život máme důvod pronést? (Ano, jsou profese, které tím procházejí častěji, ale většina z nás je v takové situaci poměrně vzácně).

Lže se v současnosti však téměř nepřetržitě – a nepochopitelně. A tváříme se, že to patří k běžnému životu skoro tak, jako že dýcháme. Psycholog univerzity v Massachusetts Robert Feldman zkoumá lhaní už více než deset let. Závěry jeho výzkumu jsou znepokojivé. Nejvíc šokující je fakt, že 60 procent lidí lže i během běžné desetiminutové konverzace! Konverzace, u které vlastně o nic nejde! V tak krátkém časovém období dokážou na první pohled seriozní lidé obvykle prý zalhat až třikrát. A co hůř - většina účastníků Feldmanova výzkumu si své lhaní už ani neuvědomovala. Až když přišla konfrontace se záznamem jejich rozhovoru.

To je znepokojivý signál. Proč si nemůžeme lhaní odpustit? Vědci tvrdí, že je to asi kvůli tomu, že se druhým během konverzace snažíme co nejvíce zalíbit a taky tak trochu soutěžit.

Klíčem však je otázka: Proč to tolerujeme? Proč jsme nechali tenhle nebezpečný zvyk tak rozrůst?

Nemůžeme se pak divit, že ve vztazích všeho druhu roste nedůvěra.

Nemůžeme se divit ani tomu, že se lže v reklamách. Konec konců – to, že je v tom slově zakomponováno slovo klam, už vlastně nevnímáme. Jen se pak divíme, když za velké peníze přijde pocit oklamání – protože krásně postavená reklama nemá za úkol někdy nic jiného, než zákazníka ošálit a donutit ho pořídit si něco, co zdaleka není tím, co potřebuje, ale někdy ani tím, co mu reklama slibuje.

Karle Čapku, odpusťte. Je to tak…
Království lhářství není tam, kde se lže, ale tam, kde se lhářství akceptuje.

 

  

  

—————

Zpět