"Kořenem zla, je nedostatek poznání," Konfucius


O fluktuantech a o tom, jestli ryba smrdí od hlavy

07.10.2018 22:42

Už aby tu byla zase krize.

To není přání mé, ale přání, které paradoxně lze slyšet z úst některých zaměstnavatelů. Nevím, zda takovou rouhavou větu vypouští zaměstnavatelé i mimi hlavní město, ale v Praze ji slyšet možné je. Minimálně v oblasti médií, komunikace, PR či reklamy.

Nepronášejí ji milovníci katastrofických scénářů, ale lidé zodpovědní za udržení či přijímání lidí nových.  A ti – světe, div se, si najednou uvědomují, že se nacházejí v době, kdy si nemusejí nechat vše, co jim nevyhovuje, líbit. A že existuje možnost, jít skutečně – jedná-li se o problém neřešitelný – o dům dál.

Oni se totiž ty poměry ve firmách tohoto typu dost vyostřují. A zatím jsou slyšet jen nářky manažerů těch firem nad „hroznou fluktuací“ zaměstnanců, co si „neváží práce“. Tak se zkusme podívat na ně. Jestli si opravdu neváží práce nebo odmítají ze sebe dělat onuce. Věci totiž nejsou černobílé a je třeba na ně hledět z více stran.

Novodobé otrokářství?  Plíživý vzestup

Pamatujete na zprávy, které před několika lety pohoršily veřejnost, když vyšlo najevo, v jakých podmínkách pracují prodavačky za kasami super(hyper)marketů? To ještě nebyla situace po ekonomické stránce tak dobrá, takže odejít ty nešťastnice asi neměly kam. Přesto ponížení a práce formou blížící se otrokářství bez jakýchkoli práv, asi v mnoha z nich zakořenilo navždycky. Veřejné mínění je podpořilo, vstoupily do toho odbory a podmínky se snad alespoň mírně zlepšily. To, že práce za kasou ale není žádný med, už tak nějak vědí  nebo tuší téměř všichni.

Když před několika měsíci odhalila drsné pracovní podmínky za minimální odměnu jistá novinářka, opět se všichni divili, že je něco takového možné.

Je.

Jenomže ti lidé, kteří jsou v tom, nemají energii o tom mluvit, ani sílu se bránit. Veškeré úsilí totiž věnují na to, aby odvedli práci, která se po nich žádá. A která jim – i když ji dělají sebepoctivěji – většinou nestačí na důstojný život.  A když si přece jen najdou chvíli, jen málokdy najdou někoho, kdo je ochotný jim naslouchat, kdo jim věří a kdo nad nimi aspoň popřemýšlí.  Holt – je to tak – o nepříjemných, i když fatálních věcech, se nechce bavit nikdo.

Všichni chtějí být jen happy. Netuší, že když budou tyhle jevy ignorovat, dřív nebo později s nimi budou buď osobně oni nebo někdo z jejich blízkých bolestivě konfrontováni (samozřejmě nikdy se to nestane těm, co si žijí na obláčku přepychu vybudovaném na majetku svých předků či jiných „šťastných“ událostí. O těch ale psát nechci.).

Není vše zlato, co se třpytí

V současné době je pracovní trh nabídkami nabitý. To je pravda. Když je ale detailněji zkoumáte, není vůbec všechno zlato, co se třpytí – i když prosťáček  (nemíním to pejorativně – ale spíše jako člověka s čistou duší ) může být ohromen názvem pracovní pozice, případně tím, co by všechno dělal. Když se podíváme na svět PR, reklamy, online marketingu i médií, nároky jsou vysoké.

Doby, v kterých ještě před pár lety (i v době krize), byli zvlášť redaktoři pro domácí redakci, kteří měli za úkol znát detailně oblast toho, o čem psali v souvislostech. Někdy samozřejmě psali i o tom, co nebylo úplně šálkem jejich čaje, ale tak už to prostě brali. Redaktoři zahraničních rubrik ovládali dobře jazyk a díky tomu překládali dobře zprávy a informace ze zahraničních agentur. Nepotřebovali k tomu mít znalosti redaktorů z domácí rubriky, naopak redaktor domácí rubriky mohl kdykoli v případě váhání jít za kolegou ze „zahraničí“, aby mu pomohl komunikovat nebo přeložit nějaký cizojazyčný text. Fungovalo to dobře. Dlouhé roky.

Nyní se to změnilo. Práce domácího i zahraničního zpravodajství se protnula a po redaktorovi se chce, aby zvládal obojí práci. Jsou redakce, kde ho za to umějí zaplatit, takže jdou-li do toho obě strany s plným vědomím a dobrovolně – je to jen na nich. Výsledky práce tím dle mého pokulhávají za kvalitou, ale je to trend. Nikdo neprotestuje, takže je zřejmě v pořádku. Bude-li to mít nějaké dopady na zdraví těch „supermanů“ – to zjistí oni sami až po letech. Vydavatelé je vždycky budou mít kým nahradit – takže perpetuum mobile poběží dál.

Situace v českých médiích se výrazně změnila ale i jinak. Vlastnictví vydavatelských domů touto scénou dost zamíchalo – zvlášť poté, co vychází najevo (zatím) jen u jednoho velkého mediálního molochu, že majitel rozhodně nechce stát stranou a usiluje  o vliv na to, jaké články novináři v jeho vydavatelství píšou a zveřejňují. Nedělám si iluzi, že jde jen o jediné vydavatelství, ale důkazy zatím  odjinud nepřišly. Hodně redaktorů z toho důvodu odešlo, ale hodně jich muselo zůstat. Nevyčnívají, nejsou mediálními  ani novinářskými hvězdami, jen prostě píšou a dostávají za to výplatu. Mimochodem – pokud nedošlo k nějakému navýšení, tak v největším vydavatelském domě, bral redaktor v pražské redakci méně, než byl průměrný plat v ČR. A když se k tomu přidal fakt, že rozhodně nebyl za osm hodin práce, ale někdy spíše za dvojnásobek (přesčasy se samozřejmě nenosí a neplatí), musel mít jedinec k novinařině velmi blízký osobní vztah. Uživit rodina se z toho dala jen složitě (ale samozřejmě i takoví byli).

Výběr je přes širokou nabídku limitovaný

Takže – v době ekonomicky silné, kdy nabídky jistý pracovní portál nabízí denně po desítkách – je výběr práce v médiích dost limitovaný. Vlivy, které zasahují do obsahu, posilují. Vzniklo pár nových titulů, ale do těch se přelily bývalé novinářské hvězdy, které nepustí nikoho jiného k tématům, která by stála za to zpracovat a která by v podání někoho jiného mohla mít i dost odlišný nádech, než vychází z pera (kamery či mikrofonu) těch známých es.

Mnohé z titulů, které se objevily v posledních dvou, třech letech, mají téměř u každého článku uvedenou výzvu, aby je čtenáři podpořili, protože jedině tak, lze v ČR zachovat nezávislou (a objektivní) žurnalistiku. Některé z nových titulů se pravidelně objevují jako příjemci různých dotací či grantů (500 tisíc třeba na půl roku). Působí to tedy tak, že novináři zde pracující, asi nebudou mít důstojný plat (možná se pletu?), případně pokud ano, nemají jistotu, že ho budou mít třeba za půl roku. I to je varovný signál toho, že novináři, kteří by měli jednat vždy ve veřejném zájmu, hrubě podcenili situaci, která se tu začala vyvíjet.

Koneckonců – kdo byl „hvězda“, nemuselo ho to trápit. Kdo byl řadový redaktor (který však musel plnit stránky denně), byl skoro neviditelný.

Problémy, které řešily v té době už tisíce lidí v ČR, bylo nežádoucí zmiňovat. A tak exekuce, chudoba, bezdomovectví – bylo ve většině důležitých tiskovin – tabu. Osobně jsem se setkala s názorem, když jsme jedno z těchto témat opakovaně nabízela: „Naši čtenáři jsou střední třída a výš. Oni nechtějí číst o bezdomovcích nebo chudobě. Je to nezajímá, protože se jich to netýká.“ A tak se tato témata tajila.

Zajímavé je, že nyní Aktuálně.cz (po více jak deseti letech, kdy se zmíněné problémy rozbujely do obrovských rozměrů), zpracovalo velkou přílohu o chudobě v Česku. Zpracovalo ji velmi dobře a detailně. Nicméně – s desetiletým zpožděním! Před tím vydavatelé, editoři i šéfredaktoři včetně redaktorů strkali hlavu do písku a byly jim osudy lidí žijících ve stejné zemi, naprosto lhostejné. To považuju za selhání médií u nás. Protože psát o tom se muselo téměř v ilegalitě na různých – velmi malých portálech (samozřejmě většinou zadarmo, bez nároku na honorář).

No a teď jsme se tedy dostali do současnosti.

Svobodně psát? Ano. Ale živit vás musí někdo jiný

Redaktor, který nechce pracovat z přesvědčení i nějaké profesionální cti pro někoho, kdo mu neumožňuje psát svobodně,  může hledat práci v nějakých příbuzných oborech. Většinou v komunikaci, PR, online aktivitách, někdy dokonce jako copywrither.

Dost často až při pohovoru zjistí, že bude dělat „holku pro všechno“ a není výjimkou, že ačkoli v Praze (kde si všichni žijicí mimo ni myslí, že je normální plat 50 tisíc automaticky snad každému), bude pobírat pár korun. Zaobalí se to do toho, že vlastně nejde o plný úvazek nebo něco podobného (samozřejmě – velmi často ve skutečnosti o plný úvazek jde. Ale zaměstnavateli záleží na tom, aby sehnal někoho, komu bude vyplácet minimum).

A bohužel, vlastně tu popisuju ten lepší případ. Pokud zaměstnavatel vyloží alespoň hned u pohovoru karty na stůl, uchazeč má čas se rozmyslet. Vyjímkou však není to, že uchazeč a de facto pak už zaměstnanec, zjistí realitu, až po podpisu smlouvy (když odejde – je co? Ano, fluktuant!).

Můžu přidat pár vlastních zkušeností – jisté známé noviny hledaly editora/redaktora, který by jim připravoval a kompletně zpracovával přílohu. Super? Do doby, než zjistíte, že vám za to bude vyplacen 6000 Kč na ŽL. (Z toho zaplatíte v Praze postel v několikalůžkovém pokoji na ubytovně – bez jídla).

Napište nám texty. Značka: Ideálně zadarmo

O zkušenostech, kdy reagujete na parádní nabídku spolupráce a až při bližší komunikaci zjistíte, že by se po vás chtěly denně dva texty (přesně popsané, co by měly obsahovat, jak být zdrojovány atd.), za které byste obdrželi plných 100 + 100 Kč (náročnost poctivého zpracování by zabrala několik hodin), ani nemluvě. V jiné situaci mně bylo nabídnuto udělat denně několik rozhovorů s politiky, při čemž za každý z nich bych dostala 300 Kč.  (Kdo s politiky ale i s kýmkoli jiným chtěl kdy udělat pěkný rozhovor, ví, že sekat je denně jako „Baťa“ cvičky, prostě nelze). Plácnout si v tomto případě tedy taky nebylo možné.

Problém je totiž v tom, že práci redaktorů podstřelili lidé, co se do novinářského řemesla připletli nebo pasovali sami. Mnohdy pobírají podporu v nezaměstnanosti nebo různé typy sociální podpory či důchodu. Oni si mohli dovolit kývnout na to, že budou psát články za stovku. A vydavatelé si na to rychle zvykli, zatímco kvalita přestala být hlavním měřítkem. Teď vládne cena a rychlost. Tedy - do doby, než by došlo samozřejmě k nějakému trestnímu sporu kvůli autorským právům – protože články dnes už tvoří menší část redaktorů – většina z nich je pouze repasuje z jiných zdrojů – správněji napsáno: obšlehne.  Pak v tom ten dotyčný zůstane sám – stejně pracuje na živnostenský list, takže nemůže čekat žádnou podporu. Ale nikdo to zatím příliš neřeší, tak se to točí stále všechno dál.

Vydavatelé bohužel zpravidla vůbec netuší, co všechno vyžaduje a jak je náročné zpracovat jakýkoli vlastní text (třeba i po odborné stránce, faktické apod.). A tak jde cena redaktorské práce prudce dolů. Stává se, že se třeba za doboru práci, publikovanou, ani nezaplatí. Když to porovnám se švadlenou, která si za zkrácení kalhot řekne v nejlepším případě 250 Kč (spíš víc) nebo hodinovým manželem, který za přivrtání poličky odchází ode mne se zhruba 1500 Kč, je to opravdu dost velká beznaděj.

Slepé uličky

Vyhráno nemáte, ani když se ocitnete v agentuře. Samozřejmě záleží určitě na tom, v jaké. Máte-li smůlu, můžete se velmi rychle dostat do stavu, kdy ztratíte víru nejen v tom, kam se ubírá práce v médiích, ale i víru ve vlastní schopnost a co nejhůř – v sám sebe.

Tím se dostávám k tomu, co jsem popisovala výše u žen pracujících za kasou v supermarketech.

Podobné podmínky mohou totiž být i v této oblasti -  jakkoli se to zdá být neuvěřitelné.

Nebudu zacházet do detailů, ale to, že za rok se může ve firmě, kde pracuje 22 lidí, naprosto stejný počet lidí vyměnit, o něčem svědčí. Možná i proto se už nedává nově příchozím lidem ani zkušební doba. Za to – i když se jedná z velké části o lidi na ŽL, aby se jim nemuselo platit zdravotní a sociální pojištění a další odvody  – když chtějí odejít, musejí setrvat dva měsíce. Tím, že nikdo není zastupitelný (aby se ušetřilo), musí se dotyčný modlit, aby se nějaký další nešťastník našel a on mu mohl předat žezlo. Vše je jinak pokutováno 100 tisícovou sankcí. (Zákoník práce by to asi neumožnil, lidi na OSVČ, v okamžiku, kdy chtějí práci získat, podepíšou téměř vše. Zvlášť když se ta práce jeví jako skvělá ).

Ponižování,  šikanování, stopování jakékoli činnosti, pomluvy a intriky – to všechno je pak během několika dnů věrným průvodcem. O kolegialitě se mluvit logicky taky nedá. Když se k tomu přičte i absence znalostí žurnalistické práce jako takové (která je s vydáváním firemních časopisů provázaná a nutná), dostáváte koktejl, který vás denně naprosto vycucne a spolehlivě vede k depresi. A to neuvádím všechny ingredience, které v něm jsou skutečně obsažené.

Když pak slyším z úst zodpovědného manažera stesky nad tím, jací jsou lidé nevděční fluktuanti, v duchu se nestačím divit. Onen dotyčný – a je jedno, jestli jde o mužské nebo ženské provedení – který má pocit, že musí řídit každou minutu lidí v agentuře a kdyby mohl, za chvíli by k tomu využíval i bičík, aby se „ta holota“ neflákala, je pohoršený, proč mu lidi každý měsíc v počtu 1-3 odcházejí.

Sebereflexe žádná, nálepka fluktuantů je pohodlnější.

Už aby přišla nějaká ta krize

Korunou všeho je pak to, když zazní: „Už aby přišla zase krize. Aby si lidi začali vážit práce.“ Přeloženo:  „Abychom si  z lidí udělali otroky a oni se nebránili ve strachu, že nebudou mít živobytí.“

To, že v případě krize budou podobné agentury možná první, které se položí, poněvadž firmy začnou šetřit na propagaci, vypovídá také dost o kompetenci a rozsahu dotyčných.

Bohužel – podobných případů, kdy se manažeři či majitelé firem dostanou k moci (mnohdy za podivných okolností) je hodně. A nemálo z nich je přesvědčeno, že k těm „pod nimi“ se můžou chovat jakkoli se jim zlíbí. To, že díky nim firma něco produkuje a můžou plnit své závazky klientům, je jedno.

Proto – když slyším slova o fluktuaci a nevděčných zaměstnancích, skoro vždy mám pocit, že se patří dodat: „Ryba často smrdí od hlavy.“

 

—————

Zpět