"Kořenem zla, je nedostatek poznání," Konfucius


Když u nás ‚nechcíp‘ jenom pes, ale taky žurnalistika

03.09.2017 14:11

Zdá se, že jsme svým způsobem šťastný národ či alespoň generace. Podle čeho tak soudím? To, jak se národu vede, charakterizují přece i příspěvky na sociálních sítích, ne? V tom jsme oproti všem předchozím generacím vyjímeční. A poněvadž nás asi fakt nic moc netrápí(?), mohl se stát událostí právě končícího týdne (nebo alespoň jeho druhé části) výrok Pavla Bělobrádka (KDU-ČSL), v kterém poučil netaktním způsobem ženu, smutnící nad smrtí miláčka rodiny, že psi neumírají, ale chcípají (nebo též hynou, zhasnou atd.). 

Že šlo u hulvátství, o tom žádná. Že to vyvolalo okamžitě sérii kreativity u řady lidí a začaly brzy létat sociálními sítěmi různé vtípky, je vlastně známkou toho, že nám hulvátství (většinou) vadí. Že by se politik měl podobných mouder, byť ho třeba svrbí na jazyku sebevíc, vyvarovat, to zpochybnit taky nejde. Ale odhalil se nám díky této trapné epizodce jiný rozměr.

Problém vidím v tom, jak lacině přišli novináři a různí komentáři k tématu, které se hojně jali ihned rozebírat – mnohdy i vícekrát a pravda, i vcelku obsáhle. Můžeme si říct: Národ to zajímá, končila „okurková“ prázdninová sezóna…Asi ano. Navíc to bylo téma, ke kterému nebylo třeba nic zjišťovat, ověřovat – prostě člověk sedl (jako teď já) a napsal, publikoval a nasdílel. Ani ne hoďka práce. Vlastně by se dalo P. Bělobrádkovi poděkovat. Kdyby to ovšem většina těch „fundovaných“ komentátorů přesvědčených bohužel o jediné správné pravdě – tedy té své – kterou je třeba lidem jako jedinou servírovat, byla schopna si přiznat.

Aby bylo jasno – nezastávám se lidovce, který prozradil, že jeho vztah ke zvířatům je jaksi chladný – ale vznáším kritiku do řad médií – tedy stále svým způsobem i do řad, do kterých se nyní ale již jen okrajově a ojediněle – počítám já.

Dost mě mrzí, když čtu sloupky a názory novinářů působících na plné úvazky (nebo tzv. na full time) v nějakém konkrétním médiu, že v mnohých stále častěji cítím zarputilost, sebestřednost a neobjektivitu v jejich textech. Mám tím na mysli texty typu komentářů (fejeton už jsem od nikoho nečetla ani nepamatuju – jako by ho už nikdo neuměl nebo nechtěl?). Ano – vyjadřují-li svůj názor, mohou ho mít zcela určitě i velmi vyhraněný (je pak otázkou pro editora, do jaké míry se bude snažit autora usměrnit). I na české mediální scéně jsou takové osobnosti, se kterými sice nemusíme vždy souhlasit, ale minimálně cítíme, že nám vnukávají do hlav myšlenku, abychom se alespoň zamysleli nad tím, že se věci prostě mohou mít jinak, než se nám líbí nebo je příjemné. Není jich ale moc.

Ostatní jsou spíše ideologové, nosiči jediné pravdy, mravokárci. K lidem, kteří s nimi do puntíku nesouhlasí, se chovají povýšeně až arogantně. Je z nich cítit, že se možná ani na chvíli nezamysleli nad tím, že třeba i ta druhá strana (které nefandí), může mít alespoň v něčem pravdu. Argumenty vidí jen s klapkami na očích, černé nebo bílé, jakoby jejich intelekt, který však považují sami v sobě za jistě velmi bystrý – nebyl schopný ničeho jiného. Je to škoda.

Vážím si lidí, kteří mají svůj názor, ale stále méně narážím na lidi – a to i v médiích – kteří jsou schopni, tak jak by ale novinář měl! – zahrnout do svých textů i objektivní pohledy z druhé strany. A pokud by k nim přece jen měl daný člověk velký odpor, tak mně chybí to, aby si dal práci a našel pádné argumenty k vysvětlení toho, proč ON má pohled takový a proč ho považuje za správný a (vnucuje?) předává ho tudíž ostatním. Ovlivňuje tím veřejnost…

Když jsem zmínila výše ony fejetony, sloupky a názory, nemůžu si zase odpustit nepřipomenout Karla Čapka. Ani jemu se všechno, co se dělo kolem něj (a bylo toho hodně špatného) nelíbilo. Bojovat uměl perem a slovy, tak tak činil. Ale když se na ta jeho slova i teď po letech díváme, cítíme z nich jistou pokoru, snahu o objektivitu, neurážení „těch druhých“. V tom byla jeho noblesa. Noblesa, která bohužel v dnešních médiích komentátorům, byť jsou z nich hvězdy, chybí.

Problémem je, že v případě lehkého tématu, typu debaty nad tím, jestli pes umírá nebo s dovolením chcípne, se ho chopí každý. Nevím, kolik se popsalo kvůli tomu řádků. I já si odporuju, když píšu taky ty své, ale píšu je z jistého důvodu.

V krátké době se na mě totiž obrátili lidé s velkým – vážným jejich životním, ale i společenským problémem. Jeden se týkal zrušení proplácení léčby při jistém typu onemocnění rakovinou. Pro ty pacienty a jejich rodiny, kterých se to týká, je tohle legislativní rozhodnutí fatální. Jedna z takto nemocných žen, mladá maminka s několikaměsíčním miminkem, věřila, že po vyčerpání běžných cest k zvrácení svého osudu, jí mohou být nápomocna média. Podala totiž dvě odvolání proti rozhodnutí, stížnost, ale pojišťovny si stojí na svém. Jedinou další cestou je Ústavní soud. Jenomže čas, který té mladé ženě odpočítává život odhadem řádově v měsících, je proti ní a není bohužel vůbec jisté, jestli se soudu dočká. Naivní člověk by myslel, že takový příběh novináře zaujme a začnou jednat. Na Západě se tomu říká „angažovaná“ žurnalistika. Tedy novinařina, která vede k zvrácení poměrů a pomoci těm slabším.

Omyl. Oslovila jsem řadu „kolegů“- od veřejnoprávních médií k témě komerčním, oslovila jsem i dva lidi z politiky, zdravotnictví velmi blízké. A výsledek? Nula. Ano, je to těžké téma, je to téma, u kterého by si dotyčný autor mohl (a asi i udělal) udělat nepřátele. Je to téma, které by se za hodinu a asi ani ne za den nenapsalo a asi by nezaujalo lidi, kterých se to netýká. Ale, proboha, vždyť nikdo neví, kdy se něco podobného může stát nám nebo našim blízkým!

Druhý případ je méně smutný, přesto také nepříjemný. Žila byla kdysi jedna firma, která natáčela filmy. Na jeden takový dostala i několik grantů a prý i nějakou dotaci. Najala k výrobě filmu tedy řadu lidí, ti odvedli svoji práci, dokonce se pak jejich jména objevila v titulcích, ale zaplaceno nedostali. Firma skončila, a protože skončila v dluzích, těm, co s ní pracovně přišli do styku, zřejmě zbydou jen oči pro pláč, i když se jedná o honorář za práci v šestimístné sumě. Vím, že se takovéto věci dějí obecně v podnikatelském prostředí, ale taky vím, že pro někoho může být takováto epizodka likvidační

Jelikož se jedná o záležitost tak trochu ze světa showbyznysu, naivní člověk by si opět řekl, že by to mohlo zajímat třeba i bulvární novináře. Ovšem kdeže! Raději i oni zůstanou u toho, že jedna nebo druhá pseudocelebrita ztloustla nebo dobře (případně blbě) vypadá, taky že si nevzala podprsenku nebo kalhotky pod šaty za velké tisíce (ano, je to svět pozlátka a dost často se jedná jen o navoněnou bídu, ale to ani ti novináři v bulváru nechtějí připustit). A jsme opět u toho – lidé, většinou zaměstnaní na plné úvazky odvedou svoji „práci“ řádově na pár často s odpuštěním přiblblých řádcích o ničem. Protože jsou však stále v záři reflektorů, dostatek sebevědomí mají i oni na rozdávání. Kauzu, v které nedostanou obyčejní kameramani (ale i další profese) zaplaceno za práci a nad kterou by museli popřemýšlet, popátrat, raději shodí ze stolu.

Jelikož to ovšem nevadí jak jejich nadřízeným (i oni mohou jít bezstrarostně spát, že nebudou muset nic řešit, protože za upozornění na chybějící kalhotky bývá různá rádobyhvězdička vděčná), nevadí to ani majitelům těch médií (stačí,že se lidem dávají povrchní hry a oni neotravují s ničím zásadním) a nevadí to ani čtenářům, asi se hned tak nic nezmění

Bohužel, uvědomme si, že ke konečné škodě nás všech.

 

—————

Zpět