Proč ani k výročí 100 let republiky, nemůže každý napsat: Neměnil(a) bych

Slavíme 100 let. Celé století ode dne, v kterém jsme získali samostatnost a jistou nezávislost. Československo sice už dnes není Československo, ale vznikly z něj dvě samostatné země. To, jestli je to dobře nebo špatně, nechme stranou – prostě vývoj a dějiny se ubírají někdy směrem nevyzpytatelným.

Po dlouhé době se hraje v naší zemi velice silně na vlasteneckou strunu, a je to v některých souvislostech a nápadech úžasné a až dojemné. Lidé si zdobí své fotky na sociálních sítích rámečky s naší trikolorou, se státním znakem nebo vlajkou. K tomu se objevují slogany ve smyslu: „Neměnil (a) bych.“ Je to pozitivní a protože je toho pozitivního mezi lidmi stále méně, je to super.

Jsme země, v které nás neomezuje náboženství

To, že se v Česku dobře žije ve srovnání se světem, je pravda. Jsme tu v bezpečí, které stále pokládáme za samozřejmost, ačkoli v řadě evropských zemí o tuhle samozřejmost postupně přicházejí. Žijeme v zemi, kde nás kultura, tradice i náboženství příliš neomezuje v běžném životě. V zemi, kde se většina lidí má dobře a vůbec nechápe, co je to žít v bídě, chudobě a v hladu nebo bez domova. Nejsme úplný ráj, i když se o něm zpívá i v naší národní hymně, ale jsme země krásná a země, která si zaslouží, abychom ji milovali a byli na ni hrdí.

Zrodila jen za to uplynulé století hodně dobrých lidí. O některých se psalo v novinách, knížkách nebo dokonce v učebnicích. Jiní, přestože prováděli celý život poctivě svoji práci a úkoly, zemřeli zapomenuti a kdo ví, jestli i jejich hroby nejsou dávno opuštěné. Přitom i oni pomohli k tomu, aby země fungovala a vzkvétala – třeba tím, že se starali dobře o své děti, nebo každý den dovezli mléko všem, co ho potřebovali. Možná někdy uklouzli a udělali chybu, ale dost možná toho zbytek života litovali nebo jim to naopak jejich nejbližší nedokázali odpustit.

Vedle těch dobrých lidí, ale tahle země zrodila hodně takových, kteří ji přibrzdili, kteří uškodili ostatním a způsobili fatální následky. Kvůli nim je někdy velmi těžké si říct: „Neměnila bych!“

Zrodili se dobří i špatní

I tahle kategorie byla se svými činy (i zločiny) někdy zaznamenána v dobovém tisku, v knížkách a třeba i kronikách. Byli v ní určitě i jedinci, kteří nakonec zůstali též zapomenuti – a buď odpočívají v krásných hrobech (protože svým špatným chováním přišli k majetku, kterým jim umožnil přepych i na poslední štaci) nebo jejich ostatky skončily v propadlišti dějin a hřbitovů.

Bohužel, naše země zrodila mezi svými syny a dcerami konfidenty, kolaboranty. Byli schopni své vlasti ubližovat, protože jim nevadilo škodit svým blízkým sousedům, spolupracovníkům, někdy i příbuzným – i s vědomím, že za to skončí v rukou kata. V malém množství takové výjimky zaznamenává v průběhu dějin každý národ. U nás historické zkoušky během druhé světové války a následně vymknutých snah o nastolení socialismu odhalily, že takových jedinců bylo víc než dost – od malých obcí a vsí až po velká města. Někteří byli časem odhaleni a třeba i potrestáni, na jiné po roce 1989 ukázaly seznamu spolupracovníků StB. Někteří zůstali a zřejmě už navždy zůstanou zakryti anonymitou a je a bude na ně pohlíženo jako na „rovné“. Jenomže oni mezi námi jsou. Jejich chování a charaktery se nevypařily. Dnes už mají děti, případně vnoučata. Vinu na ně nelze přehazovat, ale pochybnosti o tom, do jaké míry je lidé s takovým charakterem mohli výchovou (a dědičností) pokřivit natolik, že od nich nelze čekat moc dobrého, bohužel zůstávají.

Mám naši zemi ráda a miluju ji, protože je nádherná. Čím jsem starší, tím víc to vidím. Naši předci dokázali vybudovat krásná místa, dovednosti, díla, která věhlas Čechů šíří do celého světa.

Z estébáků podnikatelé a exekutoři

Ale z estébáků a jejich dětí se po změně režimu v klidu stali podnikatelé (měli nejvíc informací, takže pohádky o stejných šancích od počátku podnikání neberu). Měli většinou i daleko víc prostředků, včetně těch, které měli ukryté na zahraničních kontech nebo v jiných měnách. Bezskrupolózně se tu brzy stali „kapitány průmyslu“. Někteří vypadli za různých okolností, jiní veslují tou svojí lodí dál. Dnes jsou to miliardáři či multimilionáři, kteří před necelými 30 lety bojovali proti kapitalismu, aby ho následně v jejich vlasti prosadili a ohnuli tak, že se místy dá hovořit spíše o feudalismu a otrokářství (samozřejmě mám na mysli ty články dole, které pracují na tom, aby peníze přibývaly hlavně těm nahoře). Jejich minulost nikdo detailně nezkoumá (až na jednu výjimku, že?), pro všechny je pohodlnější věřit, že se nahoru dostali skutečně jen svojí pílí a štěstím. Žijí mezi námi, nevím, zda by měnili, či ne. Ale pro sichr mají svá sídla také někde daleko od České republiky, sídla firem jsou dost často v daňových rájích (v duchu: nač platit daně Česku, když si můžu peníze ulít jinak. Ať to platí ti chudáci, co dělají v ‚mé‘ firmě za 25 tisíc nebo méně).

Československo jim poskytlo kapitál a obrovskou příležitost, ale otázkou je, do jaké míry, jsou ochotny tyto osoby pro svoji vlast samy něco udělat.

Neměnil bych – by asi neřekl ten, kdo se nespravedlivě stal obětí exekutorské mafie. Zdůrazňuju slovo nespravedlivě, protože jsou lidi, kteří jedou na téhle vlně odporu, i když dluhy sekali celkem promyšleně a stejně tak promyšleně se pak vyhýbali jejich splácení. Takových, kteří ale spadli do dluhové pasti jen kvůli nenažranosti exekutorů a celého byznysu, který kolem toho je, jsou v zemi minimálně tisíce. Mimochodem – před časem vyšel článek, kdo se nejčastěji exekutorem u nás stal. Překvapivé možná není, že to byli často lidé spojení v minulosti s StB, či přímo v ní působící. Praktiky z té doby přenesli do současnosti a vylepšili je. Výsledkem jsou tisíce zkažených životů, existencí, tisíce pokažených rodinných vztahů, budoucnosti dětí, které se do rodin exekucí postižených narodily a chudoba jim vzala možnost překonat stín svých rodičů. Ačkoli se o tom stále nesluší příliš nahlas mluvit, docházelo tady víc než 15 let k totální likvidaci většinou těch nejchudších. Mlčela většina médií, politické strany vytahovaly toto téma jen když se to hodilo, ale každý krok, který avizovaly, že má vést ke zlepšení, byl v realitě pouhým PR plácnutím do vody. Ta se trochu rozčeřila, ale problém zůstal. Exekutoři dál ničili a ničí rodiny. Přitom ti největší dlužníci (nebo nejokatější), vystupují v televizních pořadech, evidentně žijící v luxusu, ale jaksi nedostižitelní. Ti, co dluží málo a neměli vlastně nikdy nic – se stáhnou z kůže. A všichni kolem mlčí. Nehas, co tě nepálí, že?

Rovné příležitosti? Neplatná mantra

Chudoba tak na té odvrácené straně Česka narůstá. Narůstá i nepochopení těch, kteří nepříznivým okolnostem ve svém životě unikli a domnívají se, že skutečně mají všichni rovné příležitosti a když budou všichni poctivě pracovat, budou se i oni mít dobře. Použiju-li lidovou moudrost, zkrátka: Sytý hladovému nevěří. Je to bohužel už dávno neplatná mantra. Žijí mezi námi lidé, co pracují tvrdě, většinou pod „bičem“ těch velkých kapitánů průmyslu a nebo jejich napodobovatelů, kteří dokážou být charakterově ještě odpornější, a nemají prostředky na nic víc, než jsou základní věci. O prostředcích na život – na jeho užívání si, ani nemluvě. Chudoba se v dnešní době, přesto, že se nám ekonomicky velmi daří, týká podle odhadů 700 tisíc až milionu lidí. Žijí mezi námi, je to statisticky tedy zhruba téměř každý desátý.

Určitě jsou mezi nimi lidé, kteří si za svoji smutnou situaci mohou sami. Špatně by se jim žilo asi všude jinde a zřejmě i ve všech historických dobách. Bez práce nejsou koláče, prostě platí.

Systém hamižnosti, který se podepsal na osudech mnoha

Ale v těch číslech jsou dozajista skryté i osudy lidí, kteří dělali (téměř) vše správně, ale nastavený systém a hamižnost jiných, kteří jdou lidově řečeno přes mrtvoly a nekoukají nalevo napravo, je zlikvidoval a přivedl na okraj bídy. Tím mám na mysli i celou řadu podnikatelů, o kterých víme jen ojediněle, z občasných reportáží, že dneska skončili v exekucích, insolvenci či konkursech. Jen proto, že na ně někdo „zaklekl“. A zaklekl proto, že se chtěl pomstít, získat jejich firmu, nebo v tom hrály roli jiné faktory – včetně neschopnosti a nepřiznání chyby, která mohla na začátku vzniknout, ale nikdo ji pak nechtěl přiznat.

I tito lidé naši zemi, věřím, milují, ale nejsem si jista, do jaké míry by se hrdě připojili k tomu, že by neměnili.

To by asi mělo být předsevzetím v každém z nás individuálně do těch let dalších. Abychom v té nádherné zemi netrpěli lidi, co jsou odporní uvnitř – svými povahami. I oni totiž o nás všech vypovídají něco světu.