Blaničtí rytíři zabloudili, ale k průšvihu se blížíme. Jestli nenajdeme průvodce, objeví se sám

Je s námi zle. A nenamlouvejme si, že to není pravda a že to je jen strašení nějakých negativistů.

Ne všechen život se samozřejmě odehrává na sociálních sítích, někdo ještě zvládá fungovat mimo ně a zasluhuje si – v dobrém – kus závisti. Protože sociální sítě odrážejí vše, co se tu v posledních měsících děje. Spolehlivě. A až to rupne, zasáhne to všechny, i ty, co se snaží od toho světa odpoutat nebo mu odolávat.

Každý, s kým v poslední době komunikuji, pokud to není jen primitivní fanda Agáty Hanychové a různých reality show, je ve stavu zděšení, co se kolem nás děje. Téměř každý má zkušenost se zablokováním účtu, výhrůžkami, s hejtry, s placenými diskutéry (což lze samozřejmě těžko dokázat, ale většinou se to pozná). Téměř každý se pere s obavami, zda nepřejít do ilegality a na nějaký anonymní účet, aby neměl potíže v práci – pokud pracuje. A to, prosím, nejsem v kontaktu s lidmi z podsvětí, s profesionálními rebely a štváči. Většina jsou normální lidi, co mají rodiny, své koníčky a chtěli by i nadále normálně žít.

Média selhávají a jsou horší než před rokem 1989

Jenomže to nejde. Ty zprávy, které se na nás valí, nelze ignorovat, i když je nutné je třídit a porovnávat s mnoha informacemi odjinud a vytvořit si z toho vlastní názor. Média totiž selhávají – ta mainstreamová. Již nenabízejí řadu měsíců ani náznak objektivní žurnalistiky, pohledy obou stran problému, skutečnou investigaci. Čteme jen výkřiky a titulky lidí postižených fanatismem, propagandou a jedinou správnou ideologií. Vím, že je i v mainstreamových redakcích pár výjimek, ale ty to mají velmi těžké a v rámci udržení místa, se snaží moc nevyčnívat a neodporovat. Vůbec to nemají lehké, ale i když se jim podaří aspoň jednou za čas něco novinářsky poctivého vyslat do světa, je to naděje. Bohužel ta naděje je stále slabší. A přitom se píše o válce, o rychle se blížící chudobě mnoha lidí, o fatálních průšvizích vlády, o totálním selhání v jakémkoli řešení. 

Jsem ze sociální skupiny, která je všemi ekonomickými propady současnosti velmi, velmi zasažena a zmítá se mnou obrovská nejistota, co bude dál. Trápí mě to, ale vím, že sama za sebe jsem udělala vše, co bylo v mých silách. A je to přesto málo. Nevím, jestli se dočkám pomoci a jsem z toho hodně nešťastná, protože jsem se snažila celý život dělat věci správně, nic po státu nechtít (a když, tak mě stejně nechal na holičkách, na rozdíl od skupin, které třeba nikdy nepracovaly). Jsem toho plná, a tak samozřejmě když můžu, píšu do diskuzí svůj názor. Píšu i do diskuzí vládních stran, pod jejich nehorázné lži. Píšu to slušně, ale tvrdě. Trpělivost mně už opravdu dochází, stejně jako ohledy.

A v poslední době už vím, že jsem vzbudila pozornost na cenzorských místech. Takže odrážím urážky, hejty – zejména tam, kde se sejde hodně souhlasných lajků a příspěvků. Stalo se, že si mně takový správně zanícený diskutér všiml, i když jsem reagovala jen někde ve vlákně – ne na svůj status nebo samostatný příspěvek. Holt, někdo mi už přidělil nálepku škůdce.

Kolaboranti a práskači opět dostali zelenou a vystrčili růžky

Netěší mě to, nejsem provokatér, ale z toho, kolik lidí je ochotno se tu zaprodat, aby donášelo na své známé, aby je pranýřovalo, z toho je mi fyzicky zle. A zaprodávají nás nejen ti nahoře, ale i lidi kolem nás – to považuju za zrůdnost. Je to dle mého ještě horší vyhrocenější situace, než byla před pádem minulého režimu – což většina z nich ale nemůže vzhledem k věku ani pamatovat. Jsou aktivističtí, bez empatie a snahy chápat někoho jiného a razící ideologii bez ohledů nalevo či vpravo jen proto, že se domnívají, že z toho něco kápne. Služební postup, funkce, pochvala – u těch placených pak i nějaká kačka. Už to tu bylo. Když by šlo do tuhého, pošlou v klidu na smrt. Nedělám si iluze. Prostě v řadě lidí tenhle hnus je napříč věky. Jen to teď nemuseli dlouhou dobu odhalovat. 

A to (zatím) nejde o život. Jen o to, že někdo si postěžuje, že kvůli tomu, co vláda zvorala, nebude mít z čeho žít, i když to jinak vždy jakžtakž zvládal. Prostě kdo je chudý, nezaslouží žádnou milost a ohledy – je to podřadný člověk. Připomíná vám to něco? To období tu taky bylo - zhruba před necelými 80 lety. I tehdy tomu zdatně pomáhali naši krajané – možná babičky a dědové těch současných „svazáků“, kdo ví. Možná, že i babičky a dědové našich minimálně některých politických špiček. Podle jejich chování a vystupování by to tomu celkem odpovídalo. Zkoumat by to ale museli chtít historici.

Demonstrace je jen plácnutím do vody

V současné situaci nám to ale nepomůže. Lidi jsou frustrovaní, nešťastní, plni obav a vzteku. Spoléhají na demonstraci začátkem září a naivně doufají, že přinese změnu. Otevřeně píšu, když na to někde v diskuzích natrefím, že to je marná naděje. Protesty v ulicích už opravdu nic nezmění. Odezva od lidí musí vrchnost bolet. Úbytek vybraných daní, zastavený chod země stávkou, hromadné neplacení účtů za předražené energie (jak to navrhuje protestní iniciativa ve Velké Británii). 

Co dělat, když vidíme, že se ta naše vláda nesnažila stav aspoň po vzoru jiných zemí narovnat? To, co nám předkládají, je lež na lež, občas spíš zoufalá snaha oddálit výbuch ve společnosti, protože na chvíli někdo uvěří, že ta mnoho měsíců slibovaná pomoc bude skutečná. A chvíli to trvá, než dojde i největšímu naivkovi, že mu nepomůže nikdo a že navíc nejlepší je, když bude mlčet. Jinak ho ti bdělí svazáci uhejtují. Socku jednu!

Zaznamenala jsem několik zajímavých iniciativ nebo osobností, které se snaží vyvolat diskuzi o tom, jak nepříznivý vývoj události zvrátit. Čtu je, když můžu, potravou pro mozek je mi i několik zajímavých komentátorů (ani jeden není z mainstreamu, i když bych byla i sama za sebe ráda). Umějí shrnout objektivně fakta, postavit je do souvislostí a nastínit to, co se opravdu odehrává. Asi málokoho překvapí, že to je většinou zcela jiná skládanka, než je nám oficiálně předkládána až vnucována. Je vidět, že ji staví inteligentní lidé, z reakcí na to je znát, že by za takovými možná nespokojenci šli. Ale všichni vyčkávají – a nedivím se. Ve hře je v tuhle chvíli asi už všechno. A to zatím riskovat někdo, kdo k tomu není úplně donucený, nechce.

Známí křiklouni jsou vidět a slyšet. Dav na ně dá

Pak je tu však skupina profesionálních rebelů a odpůrců. Jejich jména psát nebudu, ale v alternativní skupině lidí jsou známá. Protestovali proti očkování, proti covidovým opatřením, protestovali proti mnohému. Vždycky nějaké lidi přitáhli, ale pro většinu veřejnosti se zdáli být neškodní. Spíš se jim vysmívali, nikdo nečekal, že se jim něco povede – demonstrace byly většinou záležitostí účastníků v řádech stovek, někdy pár nižších tisíců.

Protestují i teď. Dva jsou ve vazbě,  jedna žena zřejmě na psychiatrii. Ale jeden z hlavních je na svobodě a nezahálí. 

Ano, vysmívají se mu i ti též nespokojení, ale možná víc inteligentní a sofistikovanější, poukazují na jeho exekuce, vulgární výrazy, podivné způsoby. Není to "ten vůdce, kterého by všichni chtěli".

Ale on podle všeho toho uvedeného výše, už nemá příliš co ztratit – na rozdíl od těch, co vyčkávají. A tím, že se soustřeďuje nyní už jen na odpor proti vládě, pro určité vrstvy tím vůdcem začíná být. Náhodně jsem si pustila jeden z jeho nedávných projevů na Staroměstském náměstí. Byl emocionální, nebyl kultivovaný, ale vycházel z nitra toho člověka a ten dav tomu věřil. Tohle by si měla vláda uvědomovat a snažit se uklidnit. Protože jinak tu v ulicích poteče krev. To není výzva, ani návod, to je shrnutí faktů a srovnání s minulostí. 

Nečekejme na Johanku z Arku ani na ty Blanické rytíře

Uvědomila jsem si, že váhavostí, přešlapováním a vyčkáváním na správnou chvíli k akci, ztrácíme možnost něco změnit. Není třeba jeden vůdce, lídr nebo kormidelník, který nešťastné lidi vyvede. Může jich být víc a věřím, že ve správný čas se ten jeden vykrystalizuje. A změny mohou být uskutečněny ještě ne úplně dramaticky a krvavě.

Daleko pravděpodobněji však vidím to, že v čele revoluce a odporu stane ta osobnost, kterou jsem popsala a kterou většina z nás zná. Ten se nebude bát do toho jít, on může už jedině získat. Jeho příznivci rovněž tak. V určitém momentě dá pokyn, a začnou se dít věci, které normální člověk zažít nechce. Rozjede se to bez ohledu na to, jestli to někdo z nás chtěl jinak.

V září jde do kin velkofilm Jan Žižka. Byl to slavný vojevůdce, i když ne všichni historici se na něj dívají jako na hrdinu. Lidi dokázal vést, dokázal je přesvědčit, aby se vzdali svých majetků. Nebyl to žádný intelektuál (ano, byla jiná doba), přesto dal najevo, že v některých případech je třeba bojovat, pokud si chce člověk zachovat svá práva. Kdyby se ukázal na scéně teď (když už ti Blaničtí rytíři někde zabloudili), asi by si taky vysloužil posměch a pohrdání. Nelíbil by se nám nejspíš. Ale třeba by nás vyburcoval, že je třeba něco udělat.

Protože jinak – my, potomci těch husitů – skončíme hůř jak nevolníci tehdejší doby. Jsme na křižovatce toho, jestli se vzbouříme nebo poddáme. 

Ta druhá varianta nás zničí. Ta první bude velmi závislá na tom, kdo se postaví do jejího čela. 

O tom, že k jedné z nich nesporně dojde, nepochybuju. Jde o to, JAK.