Blues o koláčích bez práce a práci bez koláčů

Mám pocit, že jsme ve všem již překročili hranici toho, kdy to tady mohlo dopadnout dobře. A tak nám nezbyde opravdu nic jiného, než hledat rady a cesty, jak případně přežít v postapokalyptickém světě. Někdo se samozřejmě může připravit lépe, jiný hůře nebo skoro vůbec. Proč? Protože zkrátka neexistuje rovnost. Někdo byl rád, že přežíval i v tomto, zatím vyspělém, civilizovaném místě jakžtakž – připravit se na zkázu nemá a neměl jak.

Přitom stále slyšíme (teď tedy už méně, to je pravda) o jakési Deklaraci nezávislosti. Na konci 18. století ji přivezl markýz La Fayette do Francie. Po dobytí Bastilly se z ní stal podklad k pozdější ústavě Francie. Z dokumentu vznikla Deklarace lidských práv. Obsahuje 17 bodů, které jsou dodnes uctívány jako lidské hodnoty, kterými bychom se měli ve společnosti řídit. Nebudu vás zdržovat všemi, vyhledat si je, určitě nebude složité.

Zastavím se u prvních dvou.

• Lidé se rodí a zůstávají svobodnými a rovnými ve svých právech. Společenské rozdíly se mohou zakládat pouze na prospěšnosti pro celek.
• Účelem každého politického společenství je zachování přirozených a nezadatelných práv člověka. Tato práva jsou. Svoboda, vlastnictví, bezpečnost a právo na odpor proti útlaku.

Nejsem úplná idealistka, a tak vím, že vše se dá vyložit mnoha způsoby, jak se to zrovna hodí, a tak i tenhle dokument může sloužit ke špinavostem, byť primárně by to mělo být něco, oč se opřít a vědět, když přijde krize, že neděláme něco špatně. Že nechceme něco, nač nemáme právo. Pozor je jen třeba si dát na různé kreativní vykladače, to je bohužel velké riziko.

Ale zpět. Pokud tedy společenské rozdíly mají vznikat jen na základě toho, kdo je jak prospěšný společnosti, tak už jsme asi někde úplně mimo tenhle rámec. Nebudu tu psát o Francii, která v rámci rovnosti tak nějak zapomněla na to, že někdo je celku prospěšný méně, ale podmínky na život chce stejně jako všichni. A dostane je. Ostatně, není to problém jen Francie, vzala jsem ji za příklad jen proto, že tam se Deklarace začala uplatňovat v rámci Evropy jako první (mýlím-li se, ať mě prosím nějaký historik opraví).

Po desítkách let práce sockou? Vítejte v Česku!

Já například žiju v Česku, odpracováno mám podle ČSSZ už několik desítek let, porodila jsem a vychovala nějaké děti. Když byly malé, rozvedla jsem se. Moje původní rodina, byť s hlubokými a dlouhými kořeny tady na území Čech, se taky moc nepovedla, takže jsem v ní už jako dítě nevyrůstala. Tudíž jsem po rozvodu zůstala sama s dětmi. Pracovala jsem, dokonce jsem i vydělávala ve většině té doby mírně nad celorepublikovým průměrem.

Přesto jsem měla celý život hluboko do kapsy. Nejen, že jsem živila z toho příjmu tři lidi (velmi často bez alimentů), ale hlavně jsem platila po celou tu dobu tři čtvrtě těch příjmů za bydlení. A nepředstavujte si, že bychom bydleli v paláci nebo velkém bytě – max. 2+kk. Ano, v Praze, protože jsem tam byla vázaná prací. Hypotéku jsem zkoušela, ale nedostala, kde vezmu každý měsíc na nájem ve větší výši než by byly splátky na tu hypotéku, nezajímalo nikoho. Od státu jsem neměla na nic nárok, získat byt sociální rovněž ne. „Když vyděláváte a děláte to a to, tak vám nemůžeme dát byt, máme tu potřebnější.“

A tak jo. Neměla jsem čas lítat po úřadech a starat se o děti (bez babiček nebo toho, že by někdy zaskočil aspoň o víkendech nebo prázdninách tatínek, i když mu to soud přikazoval). A tak jsem pracovala a vydělávala a platila a platila. V bytech tehdy ještě s regulovaným nájemným bydleli mnohdy mí kolegové, kteří se pozastavovali nad tím, proč nemám stále peníze (možná mě podezírali z drog nebo alkoholismu). Většinou byli bezdětní nebo s partnerem a dvěma příjmy, navíc v bytech, kde se tehdy platila třetina toho, co jsem platila (bez jakékoli jistoty, že tam budu bydlet za dva měsíce) já. V těch bytech sociálních bydleli zase lidé, kteří dostali druhou šanci po drogových eskapádách, návratu z kriminálu nebo jen tací, kteří prostě nepracovali.

Pokud to trvá nějakou časově omezenou dobu, dá se to zvládnout, ale jestliže to trvá celý život, nebo již více než 20 let a nemáte nikde dovolání, protože nad vámi jsou vždycky ti, co se snaží méně, společnosti méně dávají, ale víc dostávají, je to opravdu frustrující.

Děti odrostly, osamostatnily se (bohužel bez mojí pomoci jim řešit bydlení) a já jsem na tom stále stejně. Vlastně hůř. Protože dneska jsem nezajímavá pro případné přidělení bytu proto, že už nemám děti, nejsem invalidní důchodce, nemám minimální mzdu (ale i za tu, co pobírám, už je samostatné bydlení v posledních měsících neúnosné). Nebylo mi platné ani to, že jsem na stará kolena změnila povolání na takzvanou potřebnou profesi. To už jsem zase z pohledu úřadu neperspektivní, abych k jejímu výkonu zabírala byt.

Někomu stát dává, jinému akorát znepříjemňuje a ztěžuje život

Přitom jsem před rokem musela k žádosti přiložit tolik dokumentů, že jen za jejich okopírování jsem zaplatila 600 Kč. Třeba bylo třeba sdělit úřadům, jestli jsem při rozvodu před těmi víc než 20 lety náhodou něco nezdědila. I tenhle striptýz jsem ale podstoupila v domnění, že nemám co tajit a jde mi o výsledek. Marně. V pořadí na přelomu roku 38., to prý znamenalo dost malou naději na nějaké rychlé stěhování, ale aspoň naději. Pak přišel únor, válka na Ukrajině, příval uprchlíků a za několik týdnů doporučený dopis, že úřady shledaly, že nejsem v bytové nouzi a tudíž nemám na přidělení obecního ani magistrátního bytu nárok. Požádat mohu zase až za dva roky. Pokud mezitím padnu do dluhů kvůli neplacení, protože na náklady nemám, nárok vůbec požádat, zřejmě ztratím definitivně.

Úspory jsem nikdy neměla z čeho dělat, na rozdíl od těch lidí v sociálních bytech, i v bytech s hypotékou (byť se tím každý ohání, jak je hrozné, že mají takový dluh. Což mají – ale jednou to bude jejich majetek). Já zaplatila za celé ty roky miliony a nejen že nemám úspory, ale nemám skutečně nic. Ani tu perspektivu.

Ale knížecí rady nedostávám jen od politiků a úředníků, velmi často i od známých, kteří si vůbec nedokážou představit (nebo nechtějí)  jak těžce se tady v té naší zemičce někomu může žít, i když nechce být za socku a na někom závislý. Časem jsem zjistila, že nemá smysl o tom mluvit, psát někde v diskuzích ze stejného důvodu také ne. Pořád jsem to ale brala jako úděl, který zkrátka nějak musím zvládnout. A snila jsem o náhodě, která mně pomůže získat někde chalupu na opravu, kde budu moc žít, „připravovat se eventuelně na konec světa“ a pracovat jen na dálku. Šlo by to, vím to.

Ale vývoj posledních měsíců mně i tuhle naději vzal. Z příjmů těžko kupuji cokoli navíc nad rámec měsíčního přežití, zakoupení pořádných zásob a vymožeností umožňujících přežít krizi, je pro mne většinově sci-fi.

Nechci lítost ani milodary, chci poznat, že se vyplatí pracovat

Ale tohle všechno prosím nechápejte tak, že tu píšu proto, aby mě někdo litoval. To byste byli vedle. Smyslem toho je, že ti chudí nebývají vždy vidět, slyšet, nejsou to ti pobírači dávek a všelijakých vymožeností a sbírek. Mnozí se stydí. Snaží se, ale stát je v okamžiku, kdy by jim ten život mohl třeba až do smrti ulehčit (například únosnou cenou za bydlení), v tom nechá. Nezkoumá, co pro ten stát dotyčný udělal nebo dělá, kolik z jeho daní přispěl na jeho chod. Stát upřednostní toho, kdo v tom systému bývá někde na hraně.

Když by přišel kolaps, i ten chudý, co se alespoň v rámci možností snaží se nějak pojistit, by se velmi pravděpodobně stal kořistí supů, kteří po desetiletích prosperity bez vlastního přičinění, budou mít sílu a odvahu si vzít, co budou potřebovat. A je jedno, jestli budou rabovat v obchodech nebo domácnostech. 

Jasně, černý scénář. Tak zpět ještě k té Deklaraci lidských práv. Uznejte sami, když se vrátíte nahoru a přečtete si znovu ten první bod, že to jaksi pokulhává nad realitou. Jen si toho asi ti placení strážci lidských práv nestačili všimnout.

Po dobrém a sametově už to nepůjde změnit...

No ten druhý bod jsem sem připomněla proto, že v něm je zahrnuto PRÁVO NA ODPOR PROTI ÚTLAKU. A rozhodně tím teď nemám na mysli jen sebe. Poukazuju na to z toho důvodu, že nespokojených a frustrovaných lidí kolem nás je už opravdu hodně. Lidí, kteří se snaží a snažili svými silami dělat vše dobře, ale stejně pykají za chyby druhých – nejvíce tedy za chybná politická rozhodnutí. Ona tedy ta rozhodnutí, která nás ničila, tady probíhala kontinuálně, ale poslední měsíce jsou vrcholem toho, co je možné, aby politici a jejich kývači páchali na vlastních lidech.

A to právo odporu dává možnost ho jasně vyjádřit. Jen je třeba si nastudovat, že jediným možným odporem opravdu NEJSOU jen demonstrace.  

Pokud nebudeme důslední, ten můj příběh se může týkat mnoha dalších, i když by je jinak nikdy nepotkal. Já – byť velmi nerada – se smiřuju s tím, že možná budu mezi prvními padlými, protože prostě nemám jak a kde ušetřit a i když mám dvě práce, nemám už sílu a kapacitu dělat něco dalšího. A přiznám se, už ani chuť, protože v tom nevidím po všech těch letech žádný bonus.

Ale naděje na to, to zvrátit, ještě snad je. Obávám se ale, že i tak už to bude bolestná cesta se vším všudy.

P.S.

Dnes jsem dala do odkazů i jiné články než na tento web. Dokládají to, co vím já již řadu let, ale co se teprve začíná dostávat na povrch, že není jen vyjímečnými případy chudoby. Neznám ty případy detailně, jen z toho, co je u nich uvedeno, samozřejmě vždy nese část viny na svém pádu i jednotlivec. Ale pokud nenajde ten, který se snaží, v čase krize záchytnou síť a následně se mu vysmívají ti, co se nikdy nesnažili a vezli, "je něco prohnilého ve státě českém."

Tohle není/nejsou příběh(y) o touze být závislý na pomoci státu. Tohle je příběh o tom, že se může člověk snažit sebevíc, ale čím víc se snaží, tím víc je zadupán, kontrolován, dehonestován, ponižován.